2 VSPH 1785/2016-A-14
KSPL 53 INS 15940/2016 2 VSPH 1785/2016-A-14

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lišky a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Oldřicha anonymizovano , anonymizovano , bytem Vítězná 2959, Kladno, zast. advokátem Mgr. Františkem Burešem, sídlem náměstí Republiky 2, Plzeň, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 53 INS 15940/2016-A-7 ze dne 11. srpna 2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 53 INS 15940/2016-A-7 ze dne 11. srpna 2016 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni ve výroku označeným usnesením uložil dlužníku Oldřichu Freibergovi (dále jen dlužník), aby do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem domáhal zjištění svého úpadku a povolení oddlužení formou splátkového kalendáře; v návrhu přitom tvrdil, že má 5 věřitelů, vůči nimž má peněžité závazky v celkové výši 2.517.112,-Kč, jež není schopen plnit, avšak uznává pouze závazky ve výši 290.533,-Kč a ostatní popírá. Z návrhu a přiložených listin soud zjistil, že výše předpokládaných měsíční splátek pro oddlužení činí 8.701,-Kč (srážka ze mzdy 1.201,-Kč + příspěvek od třetí osoby 7.500,-Kč), takže po úhradě výživného ve výši 3.500,-Kč měsíčně a odměny správce včetně DPH ve výši 1.089,-Kč nebudou pohledávky nezajištěných věřitelů ve výši 2.517.112,-Kč uspokojeny alespoň v zákonem předpokládané 30% výši (755.133,60 Kč); dovodil proto, že dlužníkův návrh na povolení oddlužení bude zamítnut a jeho úpadek bude řešen konkursem. Vysvětlil dále, že v případě konkursu činí odměna insolvenčního správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen Vyhláška) nejméně 45.000,-Kč (bez DPH), a s poukazem na to, že ani ze zpeněžení majetku dlužníka, jenž tvoří pouze motocykl, nelze předpokládat uspokojení nákladů insolvenčního řízení, uložil dle ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. Vyjádřil přesvědčení, že soud prvého stupně měl vydat rozhodnutí o úpadku a spojit s ním rozhodnutí o povolení oddlužení a podmínku úhrady 30% nezajištěných pohledávek měl zkoumat dle ust. § 397 IZ až při schůzi věřitelů. isir.justi ce.cz

Zdůraznil, že ze závazků uvedených v seznamu uznává pouze závazky ve výši 290.533,-Kč, přičemž u popíraných závazků uvedl v seznamu i důvody popření a předložil své dosavadní procesní obrany. Poukázal přitom na povinnost zakotvenou v ust. § 104 odst. 3 IZ, dle níž je dlužník povinen jako své věřitele označit všechny osoby, které vůči němu uplatňují svá práva, byť by jejich pohledávky byly smyšlené. V souvislosti s tím odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp.zn. 29 NSČR 22/2012), jež dovodila jednak to, že úvahy, zda pohledávky věřitelů jsou pravé, by měly přijít na řadu až po přezkumném jednání, jednak to, že v případě, kdy insolvenční soud nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření, je třeba oddlužení schválit. Závěrem dodal, že není na místě ani obava, že by náklady konkursu hradil stát, neboť do doby pravomocného skončení incidenčních sporů by v případě povolení, resp. schválení oddlužení bylo možné deponovat z příjmů majetkové podstaty částku 4.000,-Kč měsíčně (7.500,-Kč-3.500,-Kč na výživném), a tím uhradit odměnu insolvenčního správce.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli pouze tehdy, je-li tu důvodný předpoklad, že budoucí náklady řízení nebude možno zcela uhradit z majetkové podstaty a že prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou. Pro posouzení, zda je namístě po navrhovateli zaplacení zálohy požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce (jež vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení), jejichž výši určuje u jednotlivých způsobů řešení úpadku Vyhláška odlišně.

Rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení přitom musí být odůvodněno (nejde o usnesení, jež by dle ust. § 169 odst. 2 o.s.ř. nemuselo obsahovat odůvodnění, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ), a to způsobem zákonem předepsaným v ust. § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při posuzování nezbytnosti zálohy a její potřebné výše vycházel a na jakém podkladě své závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvého stupně zcela zjevně nedostál, neboť se v odůvodnění napadeného usnesení omezil pouze na konstatování, že by hodnota plnění (246.720,-Kč, resp. 258.060,-Kč), jež by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, byla nižší než 30 % jejich pohledávek (755.133,60 Kč), a dlužníkův úpadek proto musí být řešen konkursem; zcela však pominul skutečnost, že dlužník v insolvenčním návrhu uvedl, že ze šesti závazků v celkové výši 2.517.112,-Kč uznává toliko dva v souhrnné výši 290.533,-Kč, přičemž v seznamu u čtyř závazků specifikoval důvody popření, jež navíc dokládal listinami. Z odůvodnění napadeného usnesení tak není zřejmé, zda soud prvého stupně důvody popření těchto závazků předběžné posoudil a vyhodnotil je jako neopodstatněné (když při výpočtech míry uspokojení věřitelů vycházel z celkové výše všech závazků), či zda se důvody popření vůbec nezabýval (ač měl). Tato otázka je však v daném případě zcela stěžejní pro posouzení, jakým způsobem bude úpadek dlužníka řešen, respektive zda jsou zde předpoklady pro uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, a jako taková tudíž musí být řádně zodpovězena (a přijatý závěr tomu odpovídajícím způsobem odůvodněn).

K tomu nutno přitakat odvolací argumentaci v tom smyslu, že ve fázi rozhodování o povolení oddlužení není zpravidla prostor pro osvědčování skutečností tvrzených dlužníkem o povaze (pravosti) jeho závazků, a proto v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, aplikuje soud ust. § 397 IZ, dle něhož oddlužení povolí a otázku dlužníkovy věcné legitimace prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

Na základě výše uvedených zjištění a veden názory shora vyjádřenými shledal odvolací soud napadené usnesení nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, a proto je podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 18. listopadu 2016

Mgr. Martin L i š k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík