2 VSPH 1780/2014-B-21
KSUL 81 INS 31707/2013 2 VSPH 1780/2014-B-21

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Vojtěcha anonymizovano , anonymizovano , bytem Jiříkovská 597/98, Rumburk, IČO: 76456676, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 31707/2013-B-5 ze dne 14. srpna 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 31707/2013-B-5 ze dne 14. srpna 2014 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným usnesením v bodech I. a II. výroku prohlásil konkurs na majetek Vojtěcha anonymizovano (dále jen dlužník) a rozhodl o tom, že bude projednán jako nepatrný, v bodě III. výroku deklaroval, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku, v bodě IV. výroku rozhodl o tom, že působnost věřitelského výboru vykonává insolvenční soud, a v bodě V. výroku uložil insolvenční správkyni IREKON, v.o.s. (dále jen správkyně) podávat každé tři měsíce písemné zprávy o stavu insolvenčního řízení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že usnesením ze dne 9.5.2014 (č.d. A-23) zjistil úpadek dlužníka, ustanovil do funkce správkyni a nařídil přezkumné jednání a schůzi věřitelů na 13.8.2014, přičemž se na schůzi věřitelů nedostavil žádný věřitel ani žádný z nich nedoručil soudu hlasovací lístek. Při rozhodování vyšel z toho, že dlužník v zákonných lhůtách nepodal návrh na povolení reorganizace ani návrh na povolení oddlužení, a z toho dovodil, že nepřichází v úvahu jiný způsob řešení jeho úpadku než konkurs (resp. nepatrný konkurs). Proto prohlásil na majetek dlužníka konkurs, a protože dlužník dle jeho zjištění splňuje podmínky uvedené v ust. § 314 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ), rozhodl zároveň o tom, že konkurs bude projednán jako nepatrný.

Proti bodu I. výroku tohoto usnesení podal dlužník včasné blanketní odvolání, jež na výzvu odvolacího soudu doplnil podáním ze dne 8.12.2015 (č.d. B-19). Namítal, že ještě před prohlášením konkursu uhradil věřitelům pohledávky ve výši 218.955,-Kč, takže mu zbývá uhradit pouze příslušenství vymáhaných pohledávek ve výši 190.116,-Kč, jež je schopen uhradit okamžitě, neboť má na svém (blokovaném) účtu částku 189.746,-Kč a u zaměstnavatele deponovanou finanční hotovost ve výši 104.193,-Kč. Doplnil, že v uvedeném výčtu není zahrnuta pohledávka Hypoteční banky, a.s. ve výši 1.481.746,-Kč, jelikož jí požadovaná částka je nereálná, a tvrdil, že (po uspokojení příslušenství) zůstane jeho jedinou věřitelkou právě tato banka, jíž je schopen pohledávku (hypoteční úvěr) nadále splácet i v navýšených splátkách. Proto navrhl, aby odvolací soud konkurs zrušil a insolvenční řízení vedené proti němu zastavil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 149 odst. 1 IZ platí, že nejde-li o případ dle ust. § 148 (tj. o případ, kdy soud spojil s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu jeho řešení, a to konkursem dle odstavce 1, reorganizací dle odstavce 2 či oddlužením dle odstavce 3), rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku; nesmí však rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku.

Podle ust. § 150 IZ má-li insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle ust. § 149 odst. 1 téhož zákona a je-li dlužník podnikatelem, u kterého je podle tohoto zákona přípustná reorganizace, schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku může též přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem nebo reorganizací. K tomu ust. § 152 IZ stanoví, že přijme-li schůze věřitelů usnesení podle ust. § 150 téhož zákona, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku podle tohoto usnesení. To neplatí, je-li v době přijetí usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníkem osoba, u které zákon tento způsob řešení úpadku vylučuje, nebo je-li přijaté usnesení v rozporu s reorganizačním plánem přijatým všemi skupinami věřitelů, který dlužník předložil insolvenčnímu soudu po rozhodnutí o úpadku; ust. § 54 odst. 1 se nepoužije.

Podle ust. § 317 odst. 1 a § 318 odst. 1 IZ je osobou oprávněnou podat návrh na povolení reorganizace dlužník nebo přihlášený věřitel; dlužník, jenž podal insolvenční návrh pro hrozící úpadek, může podat návrh na povolení reorganizace nejpozději do rozhodnutí o úpadku, v ostatních případech lze návrh na povolení reorganizace podat nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku. Podle ust. § 316 odst. 2 IZ lze reorganizací řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku.

Z ust. § 389 odst. 1 IZ plyne, že se oddlužení může úspěšně domáhat jen právnická osoba, která v době podání návrhu na povolení oddlužení není zákonem považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, a fyzická osoba, jež nemá dluhy z podnikání. Dle ust. § 389 odst. 3 IZ může návrh na povolení oddlužení podat pouze dlužník, přičemž podle ust. § 390 odst. 1 IZ tak musí učinit spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.

Z obsahu spisu odvolací soud v dané věci zjistil, že insolvenční řízení proti dlužníkovi bylo zahájeno dne 11.11.2013 na základě insolvenčního návrhu Hypoteční banky, a.s. Soud prvého stupně následně usnesením ze dne 9.5.2014 (jež nabylo právní moci dne 30.5.2014) rozhodl o úpadku dlužníka, nerozhodl však o způsobu jeho řešení. Dlužník ani žádný z přihlášených věřitelů přitom nepodali návrh na povolení reorganizace, dlužník v zákonné třicetidenní lhůtě od doručení insolvenčního návrhu navrhovatele nepodal ani návrh na povolení oddlužení.

Je tedy zřejmé, že za popsaného stavu muselo být o způsobu řešení dlužníkova úpadku rozhodnuto v režimu ust. § 149 odst. 1 IZ, přičemž v době konání schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku bylo vskutku u dlužníka vyloučeno jiné řešení jeho úpadku než konkursem. Soud prvého stupně proto postupoval správně, když po skončení této schůze (na niž se nedostavil žádný z přihlášených věřitelů, a nebylo proto přijato usnesení dle ust. § 150 IZ) napadeným usnesením prohlásil na majetek dlužníka konkurs.

K odvolací argumentaci dlužníka považoval odvolací soud za potřebné uvést, že ve skutečnosti nesměřovala proti rozhodnutí o způsobu řešení jeho úpadku, ale zpochybňovala již samu existenci probíhajícího insolvenčního řízení, resp. rozhodnutí o úpadku. Pokud byl dlužník přesvědčen o tom, že nebyly splněny zákonné předpoklady podmiňující vydání rozhodnutí o úpadku, pak ovšem neměl včas podaným odvoláním až rozhodnutí o prohlášení konkursu, ale rozhodnutí o úpadku. Odvolací soud totiž v rámci přezkumu rozhodnutí o prohlášení konkursu není oprávněn přezkoumávat již pravomocné rozhodnutí o úpadku.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a podle ust. § 219 občanského soudního řádu napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 21. prosince 2015

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová