2 VSPH 1779/2012-A-15
MSPH 94 INS 22251/2012 2 VSPH 1779/2012-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Evy Pavlátové, bytem Laudonova 3, Praha 10, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 22251/2012-A-10 ze dne 4.prosince 2012

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 22251/2012-A-10 ze dne 4.prosince 2012 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením odmítl insolvenční návrh Evy Pavlátové (dále jen dlužnice), jímž se domáhala rozhodnutí o zjištění úpadku a povolení oddlužení.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 3 odst. 1 a 2, § 103 odst. 2 a § 128 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) konstatoval, že dlužnice v insolvenčním návrhu nevylíčila rozhodující skutečnosti osvědčující její úpadek, jelikož se v tomto směru omezila toliko na obecná tvrzení o tom, že má celkem čtyři závazky vůči třem nezajištěným věřitelům, které již není schopna hradit, aniž by specifikovala data splatnosti a důvody vzniku jednotlivých závazků. Tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu tak podle jeho názoru neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti, jak ji formuluje ust. § 3 odst. 1 IZ. Soud neměl za osvědčenou jednu ze zákonných podmínek úpadku spočívající v mnohosti věřitelů, kteří mají vůči dlužnici pohledávky po dobu delší 30 dnů po splatnosti, a zdůraznil, že podmínka prodlení trvajícího po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti musí být naplněna minimálně u dvou závazků dvou různých věřitelů. Se zřetelem k tomu, že na základě takto podaného návrhu nelze v řízení pokračovat, postupoval insolvenční soud podle ust. § 128 odst. 1 IZ a insolvenční návrh odmítl.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala dlužnice včasné odvolání, v němž vyjádřila přesvědčení, že insolvenční návrh obsahuje veškeré náležitosti potřebné k prokázání jejího úpadku. Argumentovala především tím, že jednotlivé závazky (úvěry) specifikovala jejich celkovou výší a výší jednotlivých splátek, přičemž uvedla, že poslední splátky uhradila v roce 2011, z čehož-vzhledem k tomu, že insolvenční návrh podala (až) dne 12.9.2012-logicky plyne, že je u všech věřitelů po splatnosti déle než 3 měsíce . Současně poukazovala na to, že doložila, jak se dostala do úpadku, a sdělila, že má více věřitelů, vůči nimž má závazky po splatnosti minimálně 30 dnů (3 měsíce), které není schopna splácet. Dále tvrdila, že byla nucena zastavit úhradu svých závazků a že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči ní není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí či exekucí. Proto požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zamítl.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto závěrům:

Podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Odvolací soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit závěry soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A-16 ze dne 26.2.2009 uveřejněného pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž-vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob-na splnění zákonem předepsané povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku, je nutno trvat i v případě návrhu podávaného dlužníkem.

Tuto povinnost nelze mít proto za splněnou tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu, ledaže jde o řádný seznam majetku a závazků připojený k insolvenčnímu návrhu dlužníka. Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem (co jeho obligatorní přílohou) předložil; to však jen za předpokladu, že tyto seznamy jsou řádné, tj. opatřené náležitostmi předepsanými v ust. § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet.

Podle ust. § 106 odst. 1 IZ musí dlužník, který hodlá řešit oddlužením svůj úpadek nebo hrozící úpadek, spojit s insolvenčním návrhem i návrh na povolení oddlužení, a podle ust. § 390 odst. 1 téhož zákona musí návrh na povolení oddlužení podat spolu s insolvenčním návrhem.

Z ust. § 391 IZ se podává, že návrh na povolení oddlužení musí vedle obecných náležitostí podání obsahovat označení dlužníka a osob oprávněných za něj jednat, údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících pěti letech a údaje o příjmech dlužníka za poslední tři roky. Návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři, jeho náležitosti stanoví prováděcí právní předpis a podobu zveřejní Ministerstvo spravedlnosti způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Z toho, co uvedeno výše, je zřejmé, že insolvenční návrh, jenž je v ust. § 2 písm. c) IZ definován jako návrh na zahájení insolvenčního řízení podaný u insolvenčního soudu, a návrh na povolení oddlužení, jímž se dlužník domáhá rozhodnutí o způsobu řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jsou dvěma různými procesními podáními, pro něž insolvenční zákon předepisuje různé obsahové náležitosti a pro něž uplatňuje odlišná pravidla i co do požadavku na jejich formu (v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 37 INS 294/2008, 29 NSČR 1/2008-A-15 ze dne 27.1.2010 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2010).

Formulář návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ust. § 390 odst. 1 IZ však umožňuje, aby byl využit i k současnému podání insolvenčního návrhu, a to prostřednictvím kolonky 6, jež v souladu s náležitostmi insolvenčního návrhu vymezenými v ust. § 103 odst. 2 IZ předpokládá vyplnění údaje o tom, čeho se jím dlužník domáhá, a uvedení důvodů tohoto návrhu, tj. vylíčení rozhodujících skutečností, které úpadek či hrozící úpadek dlužníka osvědčují.

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší třicet dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. K posledně uvedené podmínce ust. § 3 odst. 2 IZ stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Z obsahu spisu plyne, že dlužnice v kolonce 6 formuláře vylíčila rozhodující skutečnosti osvědčující její úpadek tak, že 3 věřitele označila obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem. Své závazky specifikovala tak, že u prvního z věřitelů JUSTRINON MANAGEMENT, s.r.o. uvedla, že šlo o úvěr na běžném účtu ve výši 53.594,-Kč s jednorázovou splátkou ve výši 10.000,-Kč s tím, že poslední splátka byla zaplacena dne 31.12.2011 a úvěr je déle jak 3 měsíce po splatnosti. U druhého z věřitelů Vodafone Czech Republic, a.s. uvedla, že šlo o nedoplatek ve výši 11.250,-Kč, jenž nebyl vůbec uhrazen, že pohledávka vznikla v roce 2011 a je déle jak 3 měsíce po splatnosti. U třetího z věřitelů České spořitelny, a.s. poukázala na platební rozkaz sp. zn. 28 EC 32/2012 a uvedla, že šlo o úvěr č. smlouvy 4329628803 ve výši 285.574,-Kč se splátkou ve výši 3.430,-Kč s tím, že poslední splátka byla zaplacena v roce 2011 a úvěr je déle jak 3 měsíce po splatnosti, a poukázala na platební rozkaz sp. zn. 29 EC 175/2012 a uvedla, že šlo o úvěr č. smlouvy 4063452803 ve výši 201.947,-Kč se splátkou ve výši 2.430,-Kč s tím, že poslední splátka byla zaplacena v roce 2011 a úvěr je déle jak 3 měsíce po splatnosti.

Dále popsala příčiny své platební neschopnosti a sdělila, že mám více věřitelů, jsem po splatnosti minimálně 30 dní a déle, nejsem schopna splácet své finanční pohledávky v požadované výši a termínech, nacházím se proto v platební neschopnosti vůči věřitelům, proto jsem byla nucena zastavit placení svých pohledávek vůči věřitelům, u všech věřitelů, jak jsem uvedla, jsem po splatnosti déle jak tři měsíce, není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči mé osobě výkonem rozhodnutí nebo exekucí a na základě mých doložených skutečností splňuji všechny podmínky k tomu, abych prokázala svůj úpadek .

Z těchto tvrzení lze dovodit pouze to, že dlužnice má ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. a) IZ více (konkrétně označených) věřitelů, ale nikoli to, že by ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. b) a c) téhož zákona měla vůči (více věřitelům) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a že by je nebyla schopna plnit. Tvrzení dlužnice o tom, kdy naposledy hradila úvěrové splátky, totiž samo o sobě nic o splatnosti jejích závazků (např. splatnosti dalších splátek) nevypovídá, a dlužnice se mýlí, usuzuje-li jinak. Její tvrzení postrádají také vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek vymezených v ust. § 3 odst. 2 IZ, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky. To platí i pro domněnku obsaženou pod písm. b) tohoto ustanovení, dle níž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Z toho, že pohledávky České spořitelny, a.s. byly identifikovány platebními rozkazy ze dne 6.2.2012 (v řízení vedeném pod sp. zn. 28 EC 32/2012) a 15.6.2012 (v řízení vedeném pod sp. zn. 29 EC 175/2012), by sice bylo možno usuzovat na to, že tyto pohledávky jsou splatné déle než tři měsíce, nicméně o vyvratitelné právní domněnce dle posledně zmiňovaného ustanovení lze uvažovat při prodlení dlužníka s placením nejméně dvou peněžitých závazků vůči dvěma různým věřitelům delším tří měsíců.

Odvolací soud současně ověřil, že dlužnice ani v seznamu závazků neuvedla údaje, jimiž by ve spojení s tvrzeními uvedenými v kolonce 6 formuláře vylíčila rozhodující skutečnosti, které osvědčují její úpadek, resp. že tento seznam závazků obsahově neodpovídá požadavkům na něj kladeným v ust. § 104 odst. 4 IZ. Především proto ne, že v něm stejně jako v kolonce 6 formuláře neuvedla (konkrétní) data splatnosti svých závazků.

Ke zbytkové části odvolací argumentace je třeba uvést, že pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku nebo mu úpadek hrozí , případně že je insolventní nebo že je v platební neschopnosti anebo že je předlužen , není ve smyslu ust. § 103 odst. 2 IZ uvedením okolností, které úpadek osvědčují (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 uveřejněné pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za této situace dospěl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně k závěru, že insolvenční návrh dlužnice vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a protože ust. § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci ust. § 43 odst. 2 OSŘ, soud prvního stupně postupoval správně, když jej napadeným usnesením bez dalšího odmítl.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 OSŘ a napadené usnesení potvrdil. Skončení insolvenčního řízení nicméně nebrání tomu, aby dlužnice znovu podala insolvenční návrh, jenž bude obsahovat zákonem stanovené náležitosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 31.ledna 2013

JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová