2 VSPH 1727/2013-A-16
KSPH 35 INS 22810/2013 2 VSPH 1727/2013-A-16

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Václava Hradeckého, bytem Žehuň 54, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 35 INS 22810/2013-A-9 ze dne 19. září 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 35 INS 22810/2013-A-9 ze dne 19. září 2013 se m ě n í jen tak, že se dlužníkovi ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Krajského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil Václavu Hradeckému (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře, aby do 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) osvětlil účel a smysl institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení a konstatoval, že dlužník podal řádný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, k němuž připojil úplné seznamy majetku a závazků. Při rozhodování o záloze vyšel z toho, že dlužník pobírá čistý měsíční příjem ve výši 12.750,-Kč, výše jeho nezajištěných závazků činí 2.008.268,-Kč, výše zajištěných závazků 1.728.772,-Kč a výše závazků z podnikání 2.276.662,-Kč; z toho dovodil, že za pět let by dlužník uhradil 146.040,-Kč, což je 0,07 % nezajištěných závazků. Doplnil, že manželka dlužníka podala samostatný insolvenční návrh a splnila podmínky pro povolení oddlužení, neboť bude schopna uspokojit cca 44 % svých nezajištěných závazků, a že zajištěná nemovitost je ve společném jmění manželů . Nato uzavřel, že úpadek dlužníka bude nutno řešit konkursem, a s přihlédnutím k předpokládané výši odměny insolvenčního správce a jeho hotovým výdajům dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen Vyhláška) a k majetkovým poměrům dlužníka (pohledávky ve výši 911.672,-Kč a rodinný dům, jehož cena byla odhadnuta na 1.717.550,-Kč) určil výši zálohy na 20.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal dlužník včasné odvolání, v němž namítal, že stanovená záloha je vzhledem k jeho finančním poměrům a výši jeho příjmu nepřiměřeně vysoká. Poukázal na to, že v průběhu řízení bude zpeněžena zajištěná nemovitost , takže z výtěžku zpeněžení budou moci být uspokojeny jak přihlášené pohledávky věřitelů, tak náklady insolvenčního řízení. Proto požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a aniž v souladu s ust. § 214 odst. 2 písm. c) téhož zákona nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Pro posouzení důvodnosti odvolání je dle odvolacího soudu podstatné, že s účinností od 1.1.2014 byl zákonem č. 294/2013 Sb. (tzv. revizní novela) novelizován IZ, přičemž dle článku II. přechodných ustanovení tohoto zákona platí, že IZ ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ust. § 136 odst. 4 věty druhé IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) v rozhodnutí o úpadku, s nímž je spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, uloží insolvenční soud dále dlužníku, aby platil zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že lze-li bez zbytečného odkladu očekávat vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž bude spojeno též rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze dlužníkovi uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení před vydáním takového rozhodnutí, ale až v takovém rozhodnutí samém, a to jen ve formě záloh; v opačném případě lze po dlužníku zaplacení zálohy požadovat.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

V daném případě podal dlužník dne 16.8.2013 na předepsaném formuláři insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Z těchto návrhů a jejich příloh vyplývá, že je ženatý, není nadále podnikatelem, vlastní věci osobní potřeby, je spoluvlastníkem rodinného domu v obci Žehuň oceněného na 1.717.550,-Kč, jenž je předmětem zajištění, má za svými dlužníky dvě pohledávky v celkové výši 911.672,-Kč (o jejichž dobytnosti nic neuvedl) a jeho měsíční čistý příjem ze mzdy od plátce Zembou, s.r.o. činí 12.750,-Kč. Oproti tomu má splatné závazky vůči sedmnácti věřitelům v celkové výši 3.737.040,-Kč, z nichž závazky nezajištěné činí 2.008.268,-Kč a zajištěné 1.728.772,-Kč; část ve výši 2.276.662,-Kč tvoří závazky pocházející z podnikání.

Pro posouzení důvodnosti odvolání je tak určující, že dlužník pobírá (coby jediný postižitelný příjem) mzdu ve výši 12.750,-Kč měsíčně, přičemž jeho nezajištěné závazky činí 2.008.268,-Kč. Měsíční splátka z jeho příjmu by tak při splnění podmínek vymezených v ust. § 279 odst. 1 o.s.ř. činila 3.342,-Kč, což je za 5 let trvání splátkového kalendáře 200.520,-Kč; 30 % sumy jeho nezajištěných závazků však činí 602.480,40 Kč a odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce (včetně daně z přidané hodnoty), jež by byl povinen platit coby přednostní pohledávku po celou dobu trvání splátkového kalendáře, pak činí 65.340,-Kč (1.089,-Kč x 60 měsíců). Z uvedeného je zřejmé, že příjmy dlužníka nejsou pro účely oddlužení plněním splátkového kalendáře postačující. Odvolací soud proto shodně se soudem prvého stupně dospěl k závěru, že je zde odůvodněný předpoklad, že dlužník nebude schopen uspokojit pohledávky svých nezajištěných věřitelů v požadovaném třicetiprocentním rozsahu.

Při vydání napadeného usnesení navíc soud prvého stupně nevzal v potaz, že dlužník-ač není již podnikatelem-není dle ust. § 389 odst. 1 IZ k podání návrhu na oddlužení oprávněn též z toho důvodu, že podstatná část jeho závazků (2.276.662,-Kč z 3.737.040,-Kč, tj. více než 60%) pochází z jeho podnikání, přičemž schválené oddlužení by v jeho případě nevedlo (viz závěry výše) k plnému uspokojení přihlášených věřitelů (toliko v takovém případě totiž důvod, pro který je uplatnění institutu oddlužení pro dlužníky s dluhy vzešlými z podnikání zákonem vyloučeno-aby nedocházelo k přenášení podnikatelského rizika krácením míry uspokojení jejich pohledávek na dlužníkovy věřitele, logicky odpadá). Takový výklad subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení přitom odpovídá ustáleným judikatorním závěrům (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 uveřejněné pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení téhož soudu sp. zn. KSPH 39 INS 4221/2008, 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011 uveřejněné pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dlužno dodat, že dlužník nesplňuje podmínky subjektivní přípustnosti oddlužení ani podle novelizovaného znění ust. § 389 odst. 2 písm. a) IZ, jež nabylo účinnosti dne 1.1.2014 a dle něhož nebrání dluh z podnikání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Dlužník totiž v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení, v přílohách k těmto návrhům ani v odvolání netvrdí (netvrdil) skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že se věřitelé, vůči nimž má dluhy z podnikání, řešení jeho úpadku oddlužením nebrání, resp. že s oddlužením souhlasí. Splněna pak není ani podmínka přípustnosti stanovená pod písm. c) téhož ustanovení, neboť pohledávky vzešlé z dlužníkova podnikání mají vůči němu jak zajištění věřitelé (jejichž podnikatelské pohledávky oddlužení nebrání), tak věřitelé nezajištění.

Odvolací soud proto shodně se soudem prvého stupně dospěl k závěru, že za daného stavu věci je nutno očekávat řešení úpadku dlužníka konkursem. V konkursu přitom tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a novelizované Vyhlášky, jež nabyla účinnosti dne 1.1.2014 a jež se dle článku II. vyhlášky č. 398/2013 Sb. aplikuje v tomto případě, bude činit nejméně 45.000,-Kč. S ohledem na rozsah a skladbu majetku dlužníka (odhadní cena nemovitosti, jež je předmětem zajištění, ve společném jmění dlužníka a jeho manželky nedosahuje výše zajištěných pohledávek, pohledávky dlužníka nebyly jeho dlužníky dobrovolně uhrazeny) nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že jeho zpeněžením mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení, a to ani s přihlédnutím k možným dalším přínosům podstaty odpovídajícím postižitelné části očekávaných budoucích příjmů dlužníka ze mzdy (viz ust. § 207 odst. 2 IZ).

Soud prvého stupně tedy postupoval správně, když dlužníkovi povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního uložil, a nepochybil ani při stanovení její výše. Vzhledem k tomu, že nesprávnost napadeného usnesení shledal odvolací soud toliko v tom, že lhůta určená soudem prvého stupně k zaplacení zálohy je nepřiměřeně krátká, podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil napadené usnesení pouze v této části.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 23. září 2014

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová