2 VSPH 1703/2016-A-17
KSPH 63 INS 13736/2016 2 VSPH 1703/2016-A-17

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Erika Dilonga, bytem Rabyně 71, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 63 INS 13736/2016-A-9 ze dne 15. července 2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 63 INS 13736/2016-A-9 ze dne 15. července 2016 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 63 INS 13736/2016-A-9 ze dne 15.7.2016 uložil Eriku Dilongovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem ze dne 8.6.2016 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, z něhož plyne, že má vůči čtyřem věřitelům závazky v celkové výši 831.101,-Kč, přičemž minimálně dva závazky (vůči Tesco Franchise Stores ČR, s.r.o. a Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj) zjevně pocházejí z jeho podnikání. Přes výzvu soudu ze dne 13.6.2016 (č.d. A-8) dlužník souhlasy nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, s řešením jeho úpadku oddlužením nedoložil. Proto dlužníkovi uložil zaplatit zálohu, jež zajistí odpovídající finanční prostředky pro počáteční fázi insolvenčního řízení. Její výši určil soud s přihlédnutím k tomu, že dlužník nemá žádný majetek vyšší hodnoty, že není zřejmé, jaký způsob řešení úpadku bude věřiteli zvolen (hlasováním na schůzi věřitelů), a že náklady insolvenčního řízení tvoří vždy i náhrada hotových výdajů a odměna insolvenčního správce, jež v případě konkursu (jenž připadá v daném případě v úvahu) činí dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a rozhodl o tom, že se zjišťuje jeho úpadek a povolil jeho řešení oddlužením, případně aby snížil uloženou zálohu na 5.000,-Kč. isir.justi ce.cz

Argumentoval zejména tím, že jeho dluhy z podnikání nebrání řešení jeho úpadku oddlužením, neboť mu není známo, že by věřitelé, o jejichž pohledávky jde, projevili s tímto způsobem řešení úpadku nesouhlas. Namítal, že řešení jeho úpadku oddlužením je pro věřitele výrazně výhodnější než prohlášení konkursu na jeho majetek, neboť vzhledem k hodnotě jeho majetkové podstaty nelze v takovém případě očekávat téměř žádné uspokojení jejich pohledávek. Z uvedeného dovodil, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení a splňuje všechny podmínky pro jeho povolení, tudíž soudu nic nebrání v tom, aby řešení jeho úpadku oddlužením povolil. V této souvislosti odkázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci, z níž dle jeho názoru plyne, že uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení není v jeho případě namístě.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro posouzení, zda je namístě požadovat po navrhovateli zaplacení zálohy a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Vrchní soud v Praze v usnesení č.j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16 ze dne 25.8.2016 (jež je v elektronické podobě dostupné v insolvenčním rejstříku a na jehož plné odůvodnění proto odvolací soud odkazuje), podrobně vysvětlil podmínky současné úpravy subjektivní přípustnosti oddlužení obsažené v ust. § 389 insolvenčního zákona a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení, přičemž ze závěrů obsažených v publikované právní větě usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015, uveřejněného pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle ust. § 389 insolvenčního zákona oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, posuzuje insolvenční soud, zda některý ze závazků dlužníka, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli ust. § 389 insolvenčního zákona (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tomto směru kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by posouzení toho, zda se u určitého závazku dlužníka vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, k němuž první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o návrhu dlužníka-viz ust. § 128, § 134 a § 393 insolvenčního zákona) zjevně není určena a pro něž je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle ust. § 403 téhož zákona.

K povaze dluhů z podnikání Vrchní soud v Praze v citovaném rozhodnutí uvedl, že při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu ust. § 389 insolvenčního zákona, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011 uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž mohou být dluhy vzešlými z podnikání dlužníka i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v podnikání dlužníka. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt podnikání dlužníka (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v podnikání dlužníka potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníkovi nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v ust. § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v ust. § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v podnikání dlužníka, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužník podal dne 8.6.2016 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení na předepsaném formuláři, jenž obsahuje všechny obligatorní náležitosti včetně povinných příloh, je tedy způsobilý projednání a lze očekávat, že na jeho podkladě bude možné rozhodnout o úpadku dlužníka. Z návrhu a jeho příloh přitom vyplývá, že dlužník má vůči čtyřem věřitelům nezajištěné závazky v celkové výši 831.101,-Kč, z toho závazky ve výši 823.856,-Kč (vůči Tesco Franchise Stores ČR, a.s. a Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj, územnímu pracovišti Benešov) pocházejí dle tvrzení dlužníka z jeho podnikatelské činnosti.

V daném případě založil soud prvního stupně napadené rozhodnutí na tom, že dlužník má dluhy z podnikání, jež brání řešení jeho úpadku oddlužením, přičemž souhlas věřitelů, o jejichž pohledávky jde, s oddlužením nedoložil, aniž by se blíže zabýval povahou těchto závazků nebo tím, zda v daném případě nejsou dány skutečnosti, pro něž tyto dluhy nepředstavují překážku řešení úpadku oddlužením dle ust. § 389 odst. 2 písm. b) a c) insolvenčního zákona.

Pro rozhodnutí o odvolání je však podstatné to, že z příloh k insolvenčnímu návrhu (č.d. A-4)-zejména z exekučního příkazu na přikázání pohledávky z účtu vystaveného Finančním úřadem pro Středočeský kraj, územním pracovištěm Benešov jako správcem daně a dohody o uznání dluhu uzavřené dne 5.10.2015 mezi Tesco Franchise Stores ČR, a.s. jako věřitelem a Erikem Dilongem jako dlužníkem-plyne, že pohledávky Finančního úřadu pro Středočeský kraj, územního pracoviště Benešov z titulu nedoplatku na dani z přidané hodnoty a dani silniční a pohledávky Tesco Franchise Stores ČR, a.s. z titulu neuhrazení náhrady škody a ztráty na zboží a za služby poskytované v prodejně Žabka na základě smlouvy o franchisingové spolupráci z podnikatelské činnosti dlužníka nepochybně pocházejí.

Posouzení těchto závazků tedy dle názoru odvolacího soudu nevyžaduje náročnější zkoumání toho, zda se skutečně jedná o rozhodný dluh z podnikání (viz výklad výše). Jelikož dlužník přes výzvu soudu prvního stupně (č.d. A-8) nedoložil souhlasy Tesco Franchise Stores ČR, a.s. a Finančního úřadu pro Středočeský kraj, územního pracoviště Benešov, jakožto věřitelů, jejichž pohledávky pocházejí z podnikání dlužníka, s řešením jeho úpadku oddlužením, je dle ust. § 390 odst. 3 insolvenčního zákona nutno očekávat odmítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení,

a v takovém případě nelze řešit jeho úpadek jinak než konkursem.

V konkursu přitom tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí nejméně 45.000,-Kč bez DPH. Vzhledem k rozsahu a skladbě majetku dlužníka, jenž vlastní vedle věcí osobní potřeby toliko osobní automobil Hyundai Sonata a motocykl Motowell Magnet v odhadované hodnotě 63.000,-Kč, tak nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že zpeněžením majetkové podstaty mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným, a napadené usnesení proto podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 31. října 2016

JUDr. Jiří K a r e t a , v.r. předseda senátu

Za správnost: J. Vlasáková