2 VSPH 1698/2012-A-13
KSUL 45 INS 22504/2012 2 VSPH 1698/2012-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Vlasty Schejbalové, bytem Podbořanská 220, Blšany, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 45 INS 22504/2012-A-8 ze dne 14. listopadu 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 45 INS 22504/2012-A-8 ze dne 14. listopadu 2012 se v bodech II., III. a IV. výroku z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek Vlasty Schejbalové (dále jen dlužnice), a insolvenční správkyní ustanovil Beneš-insolvenční správce, v.o.s. (body I. a VI. výroku), odmítl návrh dlužnice na povolení oddlužení a na její majetek prohlásil konkurs s tím, že bude projednáván jako nepatrný (body II., III. a IV. výroku), a v bodě V. výroku uvedl, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají dne 14.11.2012. V dalších bodech výroku promítl účinky rozhodnutí o úpadku, na den 15.1.2013 nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů a informoval o tom, že jeho rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku.

V odůvodnění usnesení soud zejména konstatoval, že dne 14.9.2012 mu byl doručen insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, v němž dlužnice uvedla, že souhrn jejích závazků, které pocházejí z neúspěšného podnikání jejího manžela Antonína Schejbala, činí 4.228.940,27 Kč, její čistý měsíční příjem dosahuje 21.000,-Kč, hodnota jejího nezajištěného majetku činí 362.000,-Kč a s manželem vlastní třicet let starý rodinný dům. Poté soud usnesením ze dne 18.9.2012 (dále jen Výzva) vyzval dlužnici k tomu, aby do 7 dnů od doručení Výzvy doplnila návrh na povolení oddlužení o znalecký posudek na všechny nemovitosti, lhostejno, zda jsou v jejím výlučném vlastnictví nebo ve společném jmění manželů (dále jen SJM); dlužnice však na Výzvu nereagovala, ačkoli byla poučena o následcích nedoplnění návrhu.

Při rozhodování o způsobu řešení úpadku vyšel soud z toho, že z očekávaného měsíčního příjmu ve výši 21.000,-Kč by dlužnice byla schopna nabídnout věřitelům za pět let splátkového kalendáře plnění toliko v rozsahu 13,76 % jejich pohledávek. Poukazuje na konstantní judikaturu dovolacího a odvolacího soudu zdůraznil, že by dlužnici mohl povolit oddlužení jen tehdy, pokud by své závazky z podnikání, které vznikly za trvání manželství, uspokojila v rozsahu 100 %, k čemuž by při uvažovaném splátkovém kalendáři musela mít čistý měsíční příjem ve výši 81.000,-Kč a při uvažovaném zpeněžení majetkové podstaty majetek, jehož hodnota by dosahovala výše odpovídající souhrnu jejich závazků, což dlužnice nepředložením znaleckých posudků na své nemovitosti nedoložila. Na tomto základě dospěl insolvenční soud k závěru, že dlužnice nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení, neboť ze současného příjmu bude schopna dosáhnout toliko 13,76 % míru uspokojení pohledávek věřitelů. Proto podle ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) návrh na povolení oddlužení odmítl a podle ust. § 396 odst. 1 IZ rozhodl o řešení úpadku dlužnice konkursem, který bude podle ust. § 314 téhož zákona projednáván jako nepatrný.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podala dlužnice včasné odvolání, jež podle svého obsahu směřovalo proti bodům II. až IV. výroku, jimiž byl odmítnut návrh na povolení oddlužení a prohlášen konkurs na její majetek s tím, že bude projednáván jako nepatrný. V odvolání poukazovala na to, že soudem požadované doplnění návrhu na povolení oddlužení omylem zaslala ke sp.zn. KSUL 44 INS 22501/2012 a KSUL 44 INS 22502/2012, pod nimiž jsou u téhož soudu vedena insolvenční řízení týkající se jejího syna Antonína Schejbala a manželky jejího syna Hany Schejbalové. Proto požadovala, aby soud povolil řešení jejího úpadku oddlužením a současně spojil řízení o jejím insolvenčním návrhu s řízením o insolvenčním návrhu jejího manžela Antonína Schejbala.

Vrchní soud v Praze, aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 389 odst. 1 IZ může dlužník, který není podnikatelem, insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením. Z ust. § 398 téhož zákona plyne, že oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře.

Soudní judikatura vymezila subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení tak, že je k podání návrhu na povolení oddlužení věcně legitimována jen fyzická či právnická osoba, která v době podání návrhu není zákonem považována za podnikatele (na níž se podle norem hmotného práva nepohlíží jako na podnikatele), a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání (viz např. již usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 29 INS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A ze dne 13.3.2008). Těmto závěrům přitakal Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 uveřejněném pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 79/2009) s tím, že definoval možné mimořádné okolnosti, za nichž by nebylo opodstatněné považovat neuhrazený dluh z předchozího dlužníkova podnikání za překážku bránící jeho vstupu do oddlužení. Subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení zkoumá soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), případně-jestliže jsou k dispozici-se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli, a zjištění o nesplnění těchto podmínek vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ust. § 390 odst. 3 IZ. Jak plyne z ust. § 389 odst. 1 IZ, o řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku oddlužením (o povolení oddlužení dle ust. § 397 odst. 1 IZ) lze rozhodnout jedině na základě jeho návrhu na povolení oddlužení, a to návrhu, který byl dle ust. § 390 odst. 1 IZ podán včas a zákonem stanovenou formou (na předepsaném formuláři-ust. § 391 odst. 3 IZ), a který je opatřen všemi předepsanými náležitostmi tj. obsahovými náležitostmi stanovenými v ust. § 391 odst. 1 a ust. § 392 odst. 3 a 4 IZ a přílohami předepsanými v ust. § 392 odst. 1 a 2 IZ, jež dále rozvádí vyhláška č. 311/2007 Sb. Mezi povinné přílohy návrhu na oddlužení patří i seznamy majetku a závazků dlužníka zpracované podle ust. § 104 odst. 2 až 4 IZ, které jsou též povinnou přílohou insolvenčního návrhu. Při podání návrhu na povolení oddlužení však dlužník musí dle ust. § 392 odst. 2 IZ v seznamu majetku uvést navíc u každé položky tohoto seznamu i údaj o době pořízení majetku, o jeho pořizovací ceně a odhad jeho obvyklé ceny ke dni pořízení seznamu, který musí být v případě nemovitosti a každého majetku, který slouží k zajištění, podložen znaleckým oceněním.

Dále nutno zdůraznit, že ve smyslu ust. § 7 odst. 1 IZ musí usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení vždy odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), a to s tím, že všechna rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení, s nimiž se pojí rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku konkursem (ust. § 396 odst. 1 IZ), tedy jak zamítnutí návrhu, tak rozhodnutí, jímž soud návrh odmítne nebo vezme na vědomí jeho zpětvzetí, musí být s ohledem na povahu těchto rozhodnutí vždy odůvodněna, přičemž dle ust. § 167 odst. 2 OSŘ se tak musí stát způsobem uvedeným v ust. § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného vždy uvést, jaká pro rozhodnutí podstatná skutková zjištění učinil a na jakém podkladě, jakými úvahami se při hodnocení těchto zjištění řídil a jak je právně posoudil. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v písemném vyhotovení napadeného usnesení nedostál. Se zřetelem k tomu, že v jeho odůvodnění zmínil, že návrh na povolení oddlužení odmítl podle ust. § 389 odst. 1 IZ, lze sice usuzovat, že v případě dlužnice měl za nesplněné subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení pro dluhy z podnikání, nicméně v tomto směru se omezil na konstatování, že dlužnice s ohledem na existenci podnikatelských závazků, které vznikly za trvání manželství, nebude schopna plněním splátkového kalendáře zcela uspokojit pohledávky svých věřitelů. Toto tvrzení podpořil poukazem na blíže nespecifikovanou judikaturu dovolacího a odvolacího soudu-maje zřejmě na mysli usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 NSČR 20/2009-B ze dne 31.3.2011 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 113/2011, dle něhož schválení oddlužení nebrání zjištění, že dlužník, jenž již není podnikatelem, má sice dluh z podnikání, ale jiný dlužníkův věřitel nepřihlásil včas pohledávku do insolvenčního řízení, v důsledku čehož povede schválené oddlužení k plnému uspokojení přihlášených věřitelů, a usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 2 VSPH 86/2009-B ze dne 21.11.2011, dle něhož v situaci, kdy příjmy dlužníka umožňují plné uspokojení přihlášených věřitelů, není důvod odpírat mu možnost řešit svůj úpadek oddlužením, jelikož důvod, pro který je uplatnění institutu oddlužení pro dlužníky s dluhy vzešlými z podnikání zákonem vyloučeno (aby nedocházelo k přenášení podnikatelského rizika krácením míry uspokojení jejich pohledávek na dlužníkovy věřitele), logicky odpadá.

Nijak však neozřejmil závěr, že dlužnice má dluhy, které vznikly za trvání manželství a pocházejí z podnikání. Neuvedl, o které konkrétní dluhy se má jednat a z čeho dovodil, že mají podnikatelský charakter. Svůj poznatek o existenci dluhů z podnikání navíc nijak nekonfrontoval se závěry výše zmíněného R 79/2009, když neuvedl žádné skutečnosti, které jsou z tohoto hlediska podstatné (zejména údaje o četnosti neuhrazených podnikatelských závazků dlužnice a jejich rozsahu v porovnání s ostatními závazky).

K té části odůvodnění napadeného usnesení, v níž insolvenční soud konstatoval, že ve věci nepřichází v úvahu ani oddlužení provedené zpeněžením majetkové podstaty, neboť dlužnice nepředložila znalecké ocenění nemovitostí, což by mohlo (mělo) vést k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení pro vady podle ust. § 393 odst. 3 IZ, považoval odvolací soud za nutné uvést, že dlužnici je třeba dát za pravdu v tom, že na Výzvu reagovala podáním, jež doručila insolvenčnímu soudu dne 8.10.2012 a z něhož je zřejmé (byť v něm nesprávně uvedla, že se týká věcí vedených u téhož soudu pod jinými spisovými značkami), že jeho přílohou je i soudem požadovaný znalecký posudek o ceně nemovitostí. Soudu prvního stupně je tudíž nutno vytknout, že toto podání neposoudil dle ust. § 41 odst. 2 OSŘ podle jeho obsahu, nezařadil je do příslušného spisu a nepřihlédl k němu při rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud napadené usnesení v bodech II. až IV. výroku podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) OSŘ zrušil a dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž se bude nutno vypořádat též s požadavkem dlužnice, aby byla projednávaná věc posouzena společně s věcí týkající se dlužníka (jejího manžela) Antonína Schejbala vedené pod sp.zn. KSUL 45 INS 22505/2012.

Judikatura Vrchního soudu v Praze je přitom již ustálena v tom, že pokud manželé, kteří mají majetek a závazky náležející do SJM, chtějí svůj úpadek řešit oddlužením, je namístě, aby se toho domáhali společně, tedy aby oba podali insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení. Pak budou oba-v pozici dlužníků-účastníky takto zahájených insolvenčních řízení, kdy po spojení těchto řízení bude společně projednán a posouzen jejich úpadek i navržené (společné) oddlužení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 11. prosince 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva