2 VSPH 1692/2013-A-14
KSPH 60 INS 22539/2013 2 VSPH 1692/2013-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Jaroslava Veselého, bytem 5. května 134, Mnichovo Hradiště, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 22539/2013-A-9 ze dne 17. září 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 22539/2013-A-9 ze dne 17. září 2013 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil Jaroslavu Veselému (dále jen dlužník), aby do 15 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, a poukazuje na ust. § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) konstatoval, že smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení je především zajistit dostatek finančních prostředků, které by mohl insolvenční správce použít bezprostředně po rozhodnutí o úpadku v případech, kdy není v majetkové podstatě dostatek finančních prostředků nezbytných pro vedení řízení s tím, že vedle toho má záloha zajistit uspokojení hotových výdajů a odměny správce. Při posuzování toho, zda dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu uloží, a pokud ano, v jaké výši, insolvenční soud zdůraznil, že očekávaný příjem z dlužníkovy mzdy ve výši 13.707,-Kč nepostačuje (nebude postačovat) ke splnění podmínky minimálně 30% uspokojení pohledávek jeho nezajištěných věřitelů a že rozsah dlužníkova majetku vylučuje i možnost oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty.

Kromě toho soud zmínil, že dlužník byl v posledních 5 letech odsouzen za trestný čin majetkové povahy (zpronevěry), a proto platí domněnka, že návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr, lhostejno, zda odsouzení za tento trestný čin (již) bylo z rejstříku trestů vymazáno či nikoli. Podle soudu tedy lze očekávat, že návrh na povolení oddlužení bude zamítnut a úpadek dlužníka bude

řešen konkursem, jehož náklady tvoří zejména odměna insolvenčního správce, jež činí nejméně 45.000,-Kč. Soud uzavřel, že na věci nic nemění ani okolnost, že insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení podala též manželka dlužníka, neboť i v případě jejího návrhu je pravděpodobné jeho zamítnutí; spojení obou věcí ke společnému projednání tudíž nepřichází v úvahu. Proto rozhodl, jak uvedeno výše.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal dlužník včasné odvolání, v němž vyjádřil nesouhlas s výší zálohy, a požadoval, aby ji soud snížil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli pouze tehdy, je-li tu důvodný předpoklad, že budoucí náklady řízení nebude možno zcela uhradit z majetkové podstaty a že prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou. Pro posouzení, zda je namístě po navrhovateli zaplacení zálohy požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Judikatura Vrchního soudu v Praze je ustálena v tom, že rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení musí být odůvodněno (nejde o usnesení, jež by dle ust. § 169 odst. 2 občanského soudního řádu /dále jen OSŘ/ nemuselo obsahovat odůvodnění, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle ust. § 11 IZ), a to způsobem zákonem předepsaným v ust. § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 OSŘ tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při posuzování nezbytnosti zálohy a její potřebné výše vycházel a na jakém podkladě své závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně nedostál, neboť v odůvodnění napadeného usnesení-stejně jako v téměř totožném odůvodnění usnesení č.j. KSPH 60 INS 22536/2013-A-9 ze dne 17.9.2013, jímž uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady řízení manželce dlužníka Mileně Veselé, jež bylo usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH 1690/2013 ze dne 14.10.2013 pro nepřezkoumatelnost zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení-neuvedl nic o rozsahu předpokládaných (prvotních) nákladů insolvenčního řízení, dostatečně nevyložil, na základě jakých konkrétních zjištění dospěl k závěru o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem (neuvedl nic o výši jeho závazků a hodnotě jeho majetku), a bez dalšího dospěl k závěru, že přesto je třeba požadovat po dlužníkovi zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč. Zálohu lze použít (již v průběhu insolvenčního řízení) jen na placení těch výdajů (pohledávek za majetkovou podstatou), jež představují náklady insolvenčního řízení; k těm se ovšem soud nijak nevyslovil a patřičně nevysvětlil, na základě jakých konkrétních skutečností učinil závěr o nedostatečnosti majetku dlužníka (o nedostatečné výši jeho příjmů a hodnotě jeho majetku) co zdroje průběžného placení nákladů insolvenčního řízení.

Odvolací soud přitom nesouhlasí s kategorickým závěrem, že odměna insolvenčního správce činí v konkursu vždy minimálně 45.000,-Kč, neboť v případě, že by výtěžku připadajícího na zajištěného věřitele nebo určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele nebylo dosaženo, určí se odměna insolvenčního správce podle ust. § 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., a to podle kritérií v něm stanovených, tj. zpravidla v nižší výši než soudem zvažovaných 45.000,-Kč (k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 59 INS 8470/2009, 3 VSPH 317/2010-B ze dne 26.8.2009, sp. zn. MSPH 91 INS 1160/2009, 2 VSPH 551/2009-B ze dne 5.10.2009, sp. zn. MSPH 99 INS 5341/2009, 3 VSPH 542/2010-B ze dne 26.8.2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. MSPH 59 INS 3/2010, 29 NSČR 27/2010-B ze dne 30.9.2010).

K úvahám o existenci nepoctivého záměru dlužníka považoval odvolací soud za vhodné dodat, že domněnkou podle ust. § 395 odst. 3 písm. b) IZ zákon úsudku soudu o poctivosti záměru dlužníka jen napomáhá, přičemž trestněprávní minulost dlužníka je pouze možným vodítkem, z něhož lze usuzovat na nepoctivý záměr, nikoli mít ho za nezvratný. Judikatura Vrchního soudu v Praze (viz např. usnesení sp. zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009-A ze dne 6.2.2009) dovozuje, že také osoba odsouzená za trestný čin majetkové povahy může dojít oddlužení, jestliže její trest byl např. zahlazen, svým dalším chováním zřetelně projevuje poctivý záměr napravit následky způsobené trestným činem, veškerých svých schopností a možností využívá k úhradě závazků, a lze proto očekávat, že i pro věřitele bude oddlužení výhodnějším uspořádáním majetkových vztahů k dlužníku. Tomuto výkladu odpovídá i to, že novelou IZ provedenou zákonem č. 334/2012 Sb., jež nabyla účinnosti dne 1.11.2012, byla do ust. § 395 odst. 3 písm. b) vtělena úprava ukládající insolvenčnímu soudu, aby nepřihlédl k trestněprávní minulosti dlužníka v případě, že na základě jím prokázaných skutečností lze usuzovat na to, že se v jeho případě o nepoctivý záměr nejedná.

V této věci se však soud prvního stupně při posuzování předběžné otázky přípustnosti oddlužení těmito judikatorními závěry neřídil, a proto nelze definitivně uzavřít, že návrhem na povolení oddlužení sledoval dlužník nepoctivý záměr.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud napadené usnesení nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, proto je podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 17.října 2013

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková