2 VSPH 1683/2015-A-17
KSUL 46 INS 12781/2015 2 VSPH 1683/2015-A-17

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice Jany Mittenhuberové, bytem Komenského 195, Peruc, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS 12781/2015-A-9 ze dne 21. srpna 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS

12781/2015-A-9 ze dne 21. srpna 2015 s e m ě n í tak, že se dlužnici povinnost

zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 46 INS 12781/2015-A-9 ze dne 21. 8. 2015 uložil Janě Mittenhuberové (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem doručeným dne 18. 5. 2015 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že usnesením ze dne 31. 7. 2015 (č.d. A-7) vyzval dlužnici, aby se vyjádřila k jeho pochybnostem o poctivosti jejího záměru; dlužnice tak učinila podáním ze dne 18. 8. 2015. S ohledem na to, že 5 nezajištěných závazků ve výši cca 378.000,-Kč (z celkem 8 závazků v celkové výši 495.033,75 Kč) a zajištěný závazek ve výši cca 730.000,-Kč vznikly v období 6 měsíců před podáním návrhu na povolení oddlužení, shledal soud v konání dlužnice nepoctivý záměr, neboť si musela být vědoma toho, že závazky nebude schopna řádně hradit. Dovodil proto, že lze předpokládat, že návrh dlužnice na povolení oddlužení bude zamítnut a na její majetek bude prohlášen konkurs. S poukazem na ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a na to, že při řešení dlužníkova úpadku konkursem činí odměna insolvenčního správce nejméně 45.000,-Kč, uložil dlužnici zaplatit zálohu ve shora uvedené výši.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud změnil tak, že jí povinnost zaplatit isir.justi ce.cz zálohu na náklady insolvenčního řízení neuloží a oddlužení se nebude řešit konkursem . Namítala, že z insolvenčního rejstříku plyne, že v řadě případů bylo dlužníkům povoleno oddlužení, byť jejich dluhy vznikly měsíc i několik dní před podáním návrhu na povolení oddlužení, a žádala, aby jí soud umožnil přesvědčit ho svým seriózním a zodpovědným přístupem o své upřímné snaze dostát v maximální možné míře svým závazkům a napravit následky nezvládnutí své ekonomické situace.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro posouzení, zda je namístě po navrhovateli zaplacení zálohy požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Z obsahu spisu odvolací soud v dané věci zjistil, že dlužnice podala dne 18. 5. 2015 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení na předepsaném formuláři, jenž obsahuje všechny obligatorní náležitosti včetně povinných příloh, je tedy způsobilý projednání a lze očekávat, že na jeho podkladě bude možno rozhodnout o úpadku dlužnice.

Soud prvního stupně při rozhodování o záloze vycházel z předpokladu, že dlužnice nesplňuje podmínku oddlužení spočívající v požadavku jejího poctivého záměru, a proto její úpadek nebude možno řešit navrženým oddlužením, nýbrž konkursem. Své závěry nepřípustnosti oddlužení dlužnice pro její nepoctivý záměr však stavěl na nepřípadně schématických úvahách, jimiž náležitě nerespektoval principy zkoumání poctivého záměru dlužníka.

Podmínky přípustnosti oddlužení dle ust. § 395 IZ zkoumá insolvenční soud i ve fázi řízení následující po povolení oddlužení (jako překážku jeho schválení dle ust. § 405 odst. 1 IZ). Podstatná je přitom kvalita posouzení zákonných kritérií v jednotlivých fázích oddlužení, tedy to, zda je v možnostech insolvenčního soudu příslušné skutečnosti prověřit (jejich existenci zjistit nebo vyloučit) v jednotlivých fázích oddlužení. K tomu Vrchní soud v Praze v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že insolvenční soud při posuzování zákonné podmínky poctivého záměru musí vždy zvážit všechny významné okolnosti věci, jež vyjdou v rámci daného insolvenčního řízení najevo. V tom směru dlužnická historie osoby dožadující se dobrodiní oddlužení je právně významná, nicméně postupné zadlužování dlužníka vedoucí k jeho úpadku či hrozícímu úpadku není překážkou oddlužení bez dalšího, ale jen tehdy, pokud je zřejmé, že se dlužník zadlužoval dalšími půjčkami, jež přesáhly jeho platební možnosti, zjevně neakceptovatelným způsobem, kdy takto čerpal další finanční prostředky v zásadě jen pro svoji spotřebu a o vypořádání svých závazků se řádně (s využitím všech svých možností) nesnažil (půjčené prostředky k tomu nepoužil). Pokud by opakované půjčky dlužníka měly být bez dalšího-bez ohledu na další okolnosti konkrétního případu-vždy obecným vodítkem pro úvahu soudu o jeho nepoctivém záměru, byla by řadě dlužníků upřena možnost domoci se oddlužení již v samém počátku insolvenčního řízení, a to i za situace, kdy by očekávané příjmy dlužníka mohly zajistit uspokojení pohledávek věřitelů ve výrazně vyšší než minimální třicetiprocentní výši, nebo kdy by v rámci oddlužení bylo možno očekávat vyšší uspokojení nezajištěných věřitelů než v rámci konkursu, jehož se věřitelé dlužníka (ač mohli) sami ani nedomáhali.

Soud prvního stupně založil svůj úsudek o nepoctivém záměru dlužnice v zásadě jen na tom, že většinu půjček čerpala v posledních 6 měsících před podáním insolvenčního návrhu. Nijak nezohlednil tvrzení dlužnice, že do zahájení insolvenčního řízení všechny své závazky dohodnutým způsobem splácela a insolvenčním návrhem se dovolává svého hrozícího úpadku a že (jak uvedla v kolonkách č. 17 a 18 návrhu na povolení oddlužení) půjčené prostředky použila na uhrazení starších úvěrů. Dále je třeba dát dlužnici (ve smyslu výše uvedených judikatorních závěrů) za pravdu v tom, že pokud již od počátku není jednoznačně identifikováno zjevně nekalé jednání dlužníka, jemuž dobrodiní oddlužení nenáleží (a takový závěr dle názoru odvolacího soudu zatím není dostatečně podložen), je namístě přípustnost oddlužení z hlediska případného nepoctivého záměru s dlužnicí řádně projednat, a to v té fázi řízení, kdy bude zřejmý okruh přihlášených věřitelů a rozsah jejich pohledávek a kdy se tito věřitelé v prostoru k tomu určeném-na schůzi věřitelů podle ust. § 403 odst. 2 IZ-budou moci k věci vyslovit.

S ohledem na výše uvedené je odvolací soud toho názoru, že úsudek o tom, že je vyloučeno řešení úpadku dlužnice oddlužením, byl předčasný. Protože dle předběžného zjištění odvolacího soudu postačuje ekonomická nabídka dlužnice k uspokojení závazků nezajištěných věřitelů v zákonem požadované minimální 30 % výši, lze bez zbytečného odkladu vydat rozhodnutí o úpadku dlužnice a spojit s ním rozhodnutí o povolení oddlužení; dle ust. § 108 odst. 1 věty poslední IZ tudíž dlužnici povinnost zaplatit zálohu uložit nelze.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 za použití ust. § 167 odst. 2 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 20. května 2016

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík