2 VSPH 1682/2016-B-182
MSPH 76 INS 8540/2011 2 VSPH 1682/2016-B-182

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců Mgr. Martina Lišky a JUDr. Hany Homolové ve věci dlužníka Ing. Pavla Davida, MBA, bytem K Šeberovu 678, 149 00 Praha 4, zast. advokátem JUDr. Luďkem Lisse Ph.D., sídlem Konviktská 24, 110 00 Praha 1, do níž vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 8540/2011-B-174 ze dne 27. července 2016

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 8540/2011-B-174 ze dne

27. července 2016 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením označeným shora zamítl návrh dlužníka na vynětí pozemku parc.č. 852 o výměře 166 m2, druh pozemku: trvalý travní porost, a pozemku parc.č. 853 o výměře 304 m2, druh pozemku: zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. 678, způsob využití: rodinný dům a pozemku parc.č. 854 o výměře 724 m2, druh pozemku: zahrada, vše zapsáno na LV 887 u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, katastrální území Šeberov, obec Praha (dále jen nemovitosti) z majetkové podstaty Ing. Pavla Davida, MBA (dále jen dlužník).

V odůvodnění usnesení soud cituje ust. § 207, 208 a 226 insolvenčního zákona (dále jen IZ) uvedl, že dlužník nedoložil, že by nemovitosti představovaly majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo majetek, jenž podléhá režimu zvláštních předpisů a vyžaduje specifický charakter nakládání, dospěl k závěru, že podání vylučovací žaloby manželkou dlužníka ani jinou osobou není samo o sobě důvodem pro vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí nebo exekuce, a uzavřel na tom, že ke dni podání insolvenčního návrhu, resp. ke dni vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka byl dlužník vlastníkem nemovitostí, a proto je insolvenční správce zapsal do soupisu majetkové podstaty oprávněně. Návrh isir.justi ce.cz dlužníka posoudil jako nedůvodný a opožděný, neboť nebyl podán bez zbytečného odkladu poté, co se dlužník o soupisu dozvěděl. V této souvislosti upozornil na to, že dlužník sám uvedl nemovitosti v seznamu svého majetku, a nepopíral, že mu bylo dlouhou dobu známo, že je správcem zahrnul do soupisu. Z těchto důvodů rozhodl, jak uvedeno shora.

Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal dlužník včasné odvolání a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Pokud jde o opožděnost návrhu, namítal, že ho podal bezprostředně poté, co se dozvěděl o rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 104 VSPH 919/2015-128 ze dne 8.2.2016, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 176 ICm 4050/2013-107 ze dne 12.10.2015, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba kupujícího Stefana Markova, a poté, co se seznámil s přihláškou pohledávky ze dne 18.2.2016, jíž Stefan Markov přihlásil do insolvenčního řízení pohledávky ve výši 32.198.685,44 Kč z titulu Kupní smlouvy. Tvrdil, že se Stefanem Markovem (občanem Spolkové republiky Německo) jako kupujícím uzavřel platnou kupní smlouvu s ujednáním, že návrh na vklad vlastnického práva nebude podán dříve než 31.3.2013. Návrh na vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí ze dne 18.6.2013 byl zamítnut z důvodu prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Dlužník argumentoval tím, že k založení obligačních účinků směřujících k převodu nemovitosti došlo již podpisem kupní smlouvy dne 4.9.2009 a prohlášením konkursu přešla povinnost převést vlastnické právo k předmětu koupě na insolvenčního správce, a poukazoval na výhodnost vynětí nemovitostí z majetkové podstaty pro ostatní insolvenční věřitele s tím, že by bylo spojeno se zpětvzetím přihlášky Stefana Markova, čímž by došlo k podstatnému snížení celkového objemu přihlášených pohledávek. Vyjádřil názor, že včasnost návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty je třeba posuzovat ve vazbě na konkrétní okolnosti případu, přičemž až citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla deklarována platnost uzavřené kupní smlouvy a současně byly pravomocně zamítnuty nároky kupujícího ze smlouvy, v důsledku čehož byla následně -v rozporu se zájmy ostatních věřitelů-podána přihláška.

Pokud jde o důvodnost návrhu, argumentoval nesprávností právního názoru insolvenčního správce a soudu prvního stupně ohledně přípustnosti návrhu na vynětí výlučně ve vazbě na ust. § 321 a 322 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 50/2011 ze dne 27.6.2013 a vyjádřil názor, že Dohoda mezi ČSFR a SRN o podpoře a vzájemné ochraně investic č. 573/1992 Sb. (dále jen Dohoda) je předpisem, na nějž ust. § 207 IZ odkazuje, a je ji třeba aktivizovat právě v případě, kdy práva investora -občana SRN-k jeho investici (v daném případě do nemovitostí) nejsou respektována.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 226 insolvenčního zákona může dlužník uplatnit vynětí majetku z majetkové podstaty jen tehdy, jde-li o věc, právo, pohledávku nebo jinou majetkovou hodnotu, která do majetkové podstaty nepatří podle § 207 a 208; učiní tak vůči insolvenčnímu správci bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí takové věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odst. 1). V návrhu podle odstavce 1 musí dlužník kromě obecných náležitostí podání označit věc, právo, pohledávku nebo jinou majetkovou hodnotu, o jejíž vynětí ze soupisu žádá, a uvést skutečnosti, ze kterých vyplývá, že tento majetek neměl být sepsán. Je-li návrh neúplný nebo vadný a nelze-li jej pro tyto nedostatky projednat a rozhodnout o něm, vyzve insolvenční správce dlužníka, aby jej opravil nebo doplnil. K opravě nebo doplnění návrhu určí přiměřenou lhůtu a dlužníka poučí, jak je nutné opravu nebo doplnění provést. Poučí jej rovněž, že návrh, který nebude přes výzvu řádně opraven nebo doplněn, insolvenční soud odmítne (odst. 2). Nezdaří-li se insolvenčnímu správci odstranit vady a neúplnost dlužníkova návrhu nebo má za to, že návrh je opožděný, předloží insolvenční správce návrh se zprávou o tom insolvenčnímu soudu. Pokládá-li to insolvenční soud za potřebné, může usnesením výzvu k odstranění vad návrhu zopakovat nebo vydat výzvu novou (odst. 3). Nejde-li o případy uvedené v odstavci 3, insolvenční správce vyzve věřitelský výbor, aby se k návrhu v určené lhůtě vyjádřil; dospěje-li po uplynutí této lhůty k závěru, že návrhu nelze vyhovět, předloží jej s případným vyjádřením věřitelského výboru a se zprávou o důvodech, pro které majetek nevyloučil, insolvenčnímu soudu; dlužník má právo se k těmto důvodům vyjádřit (odst. 4). O návrhu podle odstavce 1 rozhoduje insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti. Rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné, se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. V době od podání tohoto návrhu do rozhodnutí o něm nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, jehož se návrh týká; § 225 odst. 4 a 5 platí obdobně (odst. 5).

Z insolvenčního spisu odvolací soud ověřil, že podáním ze dne 23.3.2016 adresovaným současně insolvenčnímu správci a soudu (doručeným soudu dne 30.3.2016) se dlužník domáhal vynětí nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty. Na výzvu insolvenčního správce ze dne 19.4.2016 dopisem ze dne 10.5.2016 doplnil návrh tím, že uvedl, že postihu výkonem rozhodnutí či exekucí brání Dohoda a že jeho manželka podala žalobu na vyloučení spoluvlastnického podílu na nemovitostech z majetkové podstaty. Zástupce věřitelů dne 9.5.2016 (příloha k č.d. 168) soudu sdělil, že s vynětím nemovitostí z majetkové podstaty nesouhlasí. Dále soud ověřil, že nemovitosti jsou v souladu s ust. § 218 odst. 1 IZ

řádně zapsány do soupisu majetkové podstaty, jenž byl správcem vyhotoven dne 27.10.2011 a téhož dne zveřejněn v insolvenčním rejstříku (č.d. B-3) jako vlastnictví dlužníka ve společném jmění manželů. Dne 28.5.2014 učinil dlužník prohlášení o majetku, jež zaslal insolvenčnímu soudu (č.d. B-125), v němž nemovitosti označil jako svůj nemovitý majetek. Z těchto zjištění odvolací soud dovodil, že návrh dlužníka na vynětí majetku z majetkové podstaty bylo třeba zamítnout již proto, že jej dlužník nepodal bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí nemovitostí do soupisu. Pokud jde o odvolací argumentaci, je třeba uvést, že výsledek sporu o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty či přihlášení pohledávky nemá na posouzení včasnosti podaného návrhu žádný vliv, neboť předmětem excindačního sporu nebylo posouzení toho, zda je předmět žaloby postižitelný výkonem rozhodnutí či exekucí, či zda má charakter majetku podléhajícího režimu zvláštních předpisů. Jinak řečeno, výše uvedené rozhodnutí nezaložilo důvod pro vynětí majetku z majetkové podstaty, a proto k němu nelze vztahovat včasnost podaného návrhu. Význam nemá ani tvrzení dlužníka o výhodnosti vynětí majetku, neboť je na věřitelích a na insolvenčním správci, aby posoudili, jaký postup povede k naplnění účelu insolvenčního řízení.

I kdyby dlužník podal návrh včas, nemohl mu soud vyhovět proto, že nemovitosti nepředstavují majetek, jenž nepatří do majetkové podstaty podle ust. § 207 a 208 IZ. Jak je zřejmé z odvolání, odůvodňoval dlužník svůj návrh tím, že nemovitosti nelze postihnout výkonem rozhodnutí či exekucí, neboť tomu brání mezinárodní smlouva o ochraně investic. Dle ust. § 207 IZ nepatří do majetkové podstaty majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí; věci sloužící k podnikání dlužníka však z majetkové podstaty vyloučeny nejsou (odstavec 1). Příjmy dlužníka náleží do majetkové podstaty ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (odstavec 2). Jak vysvětlil Nejvyšší soud ČR v usnesení sen. zn. 29 NSČR 50/2011 ze dne 27.6.2013, pravidlo obsažené v ust. § 207 odst. 1 části věty před středníkem IZ je normou, jejímž prostřednictvím odkazuje IZ na příslušná ustanovení o.s.ř. (ale i jiných předpisů vydaných na poli práva exekučního), která vylučují postih určitého majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Typickým příkladem takových ustanovení jsou (byť nikoli výlučně) ust. § 321 a § 322 o. s. ř. (srovnej i ust. § 268 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). V poměrech projednávané věci je proto třeba posoudit, zda smlouva o ochraně investic je normou, jež vylučuje postih (výkonem rozhodnutí či exekucí) určitého majetku. Především je třeba konstatovat, že tato dohoda neobsahuje žádná ustanovení, jež by přímo souvisela se soudním výkonem rozhodnutí či exekucí. Dohoda především garantuje, že s investicemi investorů druhé smluvní strany nebude nakládáno méně příznivě než s investicemi investorů vlastních či investicemi investorů třetích států, a dále zakotvuje, že investice investorů jedné smluvní strany nesmějí být na území druhé smluvní strany vyvlastněny, znárodněny nebo podřízeny jakémukoliv jinému potření, jehož výsledek je stejný jako vyvlastnění nebo znárodnění, s výjimkou případů provedených ve veřejném zájmu a zaručujících odškodnění (článek 4 odst. 2 věta první). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci vlastnické právo na kupujícího (investora) nepřešlo, má jeho investice podobu pohledávky za dlužníkem (tak byla i věřitelem přihlášena) a bude uspokojena v režimu insolvenčního zákona. Zahrnutí majetku do soupisu majetkové podstaty nelze v žádném případě považovat za akt státu (jeho orgánu), jímž rozhoduje o odnětí majetku fyzické nebo právnické osoby, a tedy ani o vyvlastnění, znárodnění či jiné potření ve smyslu článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, či článku 4 odst. 2 Dohody. Dohoda tedy nepředstavuje normu, jež by vylučovala postih majetku výkonem rozhodnutí či exekucí a nebrání soupisu majetku do majetkové podstaty dlužníka. Nezbývá než uzavřít, že nemovitosti představují majetek dlužníka, jenž mu patřil v den zahájení insolvenčního řízení, a nebylo prokázáno, že se jedná o majetek, jenž podléhá zvláštním předpisům či o majetek, jenž nelze postihnout výkonem rozhodnutí či exekucí, proto důvody pro jeho vynětí dány nejsou.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 o.s.ř. jako ve výroku věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 21. září 2016

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík