2 VSPH 1673/2014-A-32
KSPA 56 INS 6233/2014 2 VSPH 1673/2014-A-32

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice Ivety anonymizovano , anonymizovano , bytem Hnátnice 270, zahájené na návrh České spořitelny, a.s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, IČO: 45244782, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 56 INS 6233/2014-A-25 ze dne 31. července 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 56 INS 6233/2014-A-25 ze dne 31. července 2014 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ve výroku označeným usnesením odmítl návrh Ivety anonymizovano (dále jen dlužnice) na povolení oddlužení.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se Česká spořitelna, a.s. (dále jen navrhovatelka) insolvenčním návrhem ze dne 6.3.2014 domáhala zjištění úpadku dlužnice a že v souladu s ust. § 103 odst. 4 insolvenčního zákona (dále jen IZ) doručil stejnopis návrhu dlužnici spolu s usnesením ze dne 20.3.2014 (č.d. A-4), jímž ji vyzval, aby se k návrhu vyjádřila, sdělila, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a aby mu předložila seznamy majetku, závazků a zaměstnanců (dále jen Výzva). Zdůraznil přitom, že ve Výzvě poučil dlužnici o možnosti podat návrh na povolení oddlužení a o následcích, neučiní-li tak ve stanovené lhůtě. Nato konstatoval, že Výzva byla dlužnici doručena dne 2.6.2014, že podáním ze dne 18.6.2014 požádala o prodloužení lhůty do 10.7.2014 z důvodu dovolené jejího zástupce (přičemž plnou moc k zastupování nepředložila) a s poukazem na to, že návrh na povolení oddlužení podala až dne 25.7.2014, cituje ust. § 390 IZ dospěl k závěru, že jej podala opožděně, neboť poslední den lhůty připadl na 2.7.2014. Proto postupoval dle ust. § 390 odst. 3 IZ a návrh dlužnice na povolení oddlužení odmítl.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil. Namítala, že podáním ze dne 16.6.2014 žádala o prodloužení lhůty k podání návrhu na povolení oddlužení do 10.7.2014, a soudu prvého stupně vytýkala, že o její žádosti rozhodl až dne 30.7.2014, a to ještě tak, že lhůtu prodloužil do isir.justi ce.cz

10.7.2014; z toho dovozovala, že její návrh na povolení oddlužení nelze odmítnout pro opožděnost, neboť o prodloužení lhůty bylo soudem rozhodnuto až poté, co jej podala. Dále namítala, že ji soud ve Výzvě řádně nepoučil o důsledcích opožděně podaného návrhu na povolení oddlužení, a v této souvislosti odkazovala na závěry vyjádřené v usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 1414/2013-A-30 ze dne 17.10.2013.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 390 odst. 1 věty druhé IZ může dlužník podat návrh na povolení oddlužení nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu podaného jinou osobou; o tom musí být při doručení insolvenčního návrhu poučen. Podle ust. § 390 odst. 3 téhož zákona odmítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn.

Odvolací soud považoval v prvé řadě za potřebné poukázat na to, že právní teorie rozlišuje dva druhy lhůt-lhůty hmotněprávní a lhůty procesní. Procesní lhůty lze dále dělit na lhůty zákonné a soudcovské; lhůty soudcovské jsou stanoveny soudem a lze je soudním rozhodnutím prodloužit, zákonné lhůty jsou pak ty, jež pro provedení určitého úkonu stanoví přímo zákon. Z tohoto hlediska lze tedy třicetidenní lhůtu dle ust. § 390 odst. 1 IZ zařadit mezi procesní lhůty zákonné, neboť její (neměnná) délka je stanovena přímo právním předpisem.

Z obsahu spisu odvolací soud v dané věci ověřil, že insolvenční návrh navrhovatelky byl dlužnici doručen do vlastních rukou dle ust. § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) dne 2.6.2014 spolu s Výzvou obsahující-vedle výzvy k vyjádření k návrhu, k předložení seznamů majetku, závazků a zaměstnanců a ke sdělení stanoviska stran rozhodnutí o návrhu bez nařízení jednání -též řádné poučení dle ust. § 390 odst. 1 IZ o tom, že dlužník, jenž není podnikatelem a má za to, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu ust. § 389 a násl. IZ, může do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu věřitele podat návrh na povolení oddlužení na předepsaném formuláři, jenž je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR, a rovněž o tom, že později podaný návrh insolvenční soud odmítne.

Lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení, jež je zákonnou procesní lhůtou (a soud, resp. předseda senátu ji dle ust. § 55 o.s.ř. nemůže prodloužit), tak dle ust. § 57 odst. 1 o.s.ř. počala dlužnici běžet dnem následujícím po dni, kdy jí byl insolvenční návrh doručen, tj. v úterý 3.6.2014, a její poslední den připadl na středu 2.7.2014. Návrh na povolení oddlužení na příslušném formuláři však byl insolvenčnímu soudu doručen až dne 25.7.2014, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty.

Protože prominutí zmeškání lhůty (jež přichází v úvahu u zákonných procesních lhůt) není podle ust. § 83 IZ v insolvenčním řízení-i pokud by o ně dle ust. § 58 o.s.ř. účastník včas požádal-přípustné, je za popsané situace nezvratný závěr, že dlužnice podala návrh na povolení oddlužení opožděně. Na uvedeném nic nemění ani fakt, že žádala o prodloužení (zákonné) procesní lhůty k podání návrhu; skutečnost, že se soud do uplynutí lhůty k její žádosti nijak nevyjádřil, nezakládá právní domněnku, že žádosti vyhověl, popř. že ji akceptoval, a dlužnice se mýlí, dovozuje-li opak.

Obstát nemůže ani odvolací argumentace týkající se nedostatečného poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, neboť se dlužnici ve Výzvě dostalo nejen řádného poučení o podmínkách, za nichž může návrh podat, o formě, v níž je tak třeba učinit, i o lhůtě, v níž musí být podán, ale i o následcích zmeškání lhůty k jeho podání spočívajících v odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Závěry vyjádřené v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.10.2013, na něž dlužnice odkazovala, nelze na poměry dané věci aplikovat již z toho důvodu, že v označené věci nebyl dlužník (na rozdíl od této věci) insolvenčním soudem poučen o důsledcích opožděně podaného návrhu na povolení oddlužení, tedy o tom, že takový návrh podaný po uplynutí zákonem stanovené lhůty soud podle ust. § 390 odst. 3 IZ odmítne.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 25. května 2016

JUDr. Jiří K a r e t a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná