2 VSPH 1666/2015-A-27
KSPL 56 INS 2210/2015 2 VSPH 1666/2015-A-27

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice Petry anonymizovano , anonymizovano , bytem Slunečná 1017, 330 23 Nýřany, zahájené na návrh Institutu správy pohledávek SE, IČO: 29275806, sídlem Kojetínská 3881/84, 767 01 Kroměříž, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 56 INS 2210/2015-A-16 ze dne 16. června 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 56 INS 2210/2015-A-16 ze dne 16. června 2015 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni v bodě I. výroku shora označeného usnesení zamítl insolvenční návrh, jímž se Institut správy pohledávek SE, IČO: 29275806 (tehdy vystupující pod firmou Inkasní evropská společnost S. E.-dále jen Navrhovatel) domáhal zjištění úpadku Petry anonymizovano , anonymizovano (dále jen dlužnice), v bodě II. výroku Navrhovateli uložil, aby do 3 dnů od právní moci tohoto výroku zaplatil České republice na tam specifikovaný účet nebo do pokladny tamního soudu soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč, v bodě III. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a v bodě IV. výroku rozhodl o tom, že se Navrhovateli po právní moci tohoto usnesení vrací zaplacená záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že Navrhovatel v insolvenčním návrhu ze dne 16. 1. 2015 (č. d. A-1) tvrdil, že: -má vůči dlužnici splatné pohledávky v celkové výši 745.536,-Kč z titulu neuhrazeného úvěru dle smlouvy o úvěru č. 181/2012/020 ze dne 31. 10. 2012 (dále jen Úvěrová smlouva) uzavřené mezi právním předchůdcem Navrhovatele (Aktivafin, s.r.o., IČO: 29228913) na straně jedné a dlužnicí a Radkem Šteffelem (dále též jen dlužníci) na straně druhé, -jelikož dlužníci úvěr řádně nespláceli, předchůdce Navrhovatele dne 25. 7. 2013 od Úvěrové smlouvy odstoupil a dlužnici vyzval k uhrazení dlužné částky ve výši 409.385,-Kč (dále jen Pohledávka), -Pohledávka z Úvěrové smlouvy je zajištěna zástavním právem k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 3392 pro katastrální území a obec Nýřany isir.justi ce.cz

u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště Plzeň-sever (dále jen Nemovitosti), -usnesením Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 10 C 64/2014 ze dne 24. 10. 2014, jež se stalo pravomocným dne 17. 12. 2014 a vykonatelným dne 23. 12. 2014, byl k návrhu Navrhovatele k uspokojení Pohledávky nařízen soudní prodej zástavy (Nemovitostí) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, -dlužnice má další věřitele, vůči nimž má závazky splatné po dobu delší než 3 měsíce, a to PROFI CREDIT Czech, a.s., IČO: 61860069 (dále jen Společnost P) a EKO-SEPAR, s.r.o., IČO: 47714760 (dále jen Společnost E), -dlužnice je v úpadku, neboť má vůči více věřitelům peněžité závazky, které jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopna plnit.

Při posuzování důvodnosti insolvenčního návrhu soud-poté, co konstatoval, že Navrhovatel je aktivně legitimován k podání insolvenčního návrhu, neboť doložil, že má vůči dlužnici splatnou Pohledávku-poukázal na judikaturu týkající se výkladu ust. § 3 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) upravujícího skutkové podstaty zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovi neschopnosti platit své splatné závazky prezentovanou usnesením Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 38/2010 ze dne 1. 3. 2013 uveřejněným pod č. 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 83/2012) a usnesením téhož soudu sen. zn. 29 NSČR 113/2013 ze dne 12. 12. 2013 uveřejněným pod č. 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 45/2014).

Z R 83/2012 soud dovodil, že věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích ust. § 1 písm. a/ IZ) slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

Z R 45/2014 soud dovodil, že při zkoumání schopnosti dlužníka hradit pohledávky věřitelů osvědčené při rozhodování o úpadku dlužníka není podstatné, zda věřitelé mohou ohledně těchto pohledávek ihned přistoupit k výkonu rozhodnutí či exekuci (zda již mají exekuční titul), ale to, zda by je mohli bez obtíží vymoci z dlužníkova majetku výkonem rozhodnutí (exekucí), kdyby exekuční titul měli.

Na tomto základě s přihlédnutím k tomu, že Pohledávka Navrhovatele je zajištěna zástavním právem k Nemovitostem, jež je první v pořadí, vyjádřil soud přesvědčení, že Navrhovatel nepřiměřeně zvolil pro vymáhání Pohledávky insolvenční řízení, ačkoli k tomu mohl-s očekávaným výsledkem nikoli méně příznivým-zvolit standardní postup, který by představoval méně závažný zásah do osobní a právní sféry dlužnice. Nelze přitom přehlédnout, že Společnost P soudu sdělila, že neeviduje vůči dlužnici žádnou pohledávku (č. d. A-11) a Společnost E soudu sdělila, že eviduje vůči dlužnici splatnou pohledávku v celkové výši toliko 13.553,65 Kč (č. d. A-10). Za této situace uzavřel soud na tom, že by bylo v rozporu se zásadou spravedlnosti insolvenčního řízení dovodit naplnění podmínek pro rozhodnutí o úpadku dlužnice. Proto dle ust. § 143 odst. 1 IZ insolvenční návrh bez nařízení jednání zamítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podal Navrhovatel včasné odvolání, v němž tvrdil, že závěry soudu prvního stupně, že v řízení (patrně) nebyla prokázána pluralita věřitelů a že insolvenční řízení nemá suplovat řízení nalézací či vymáhací, jimiž odůvodnil zamítnutí insolvenčního návrhu, jsou (procesně) předčasné. V tomto ohledu namítal, že v situaci, kdy Společnost P soudu sdělila, že vůči dlužnici žádnou pohledávku neeviduje a Společnost E soudu sdělila, že eviduje vůči dlužnici splatnou pohledávku v celkové výši toliko 13.553,65 Kč, ho soud prvního stupně mohl (a měl) vyzvat, aby svá tvrzení o úpadku dlužnice (o uvedení dalších známých věřitelů dlužnice) doplnil.

V této souvislosti poukazoval na to, že z aktuálního výpisu z katastru Nemovitostí vyplývá, že v průběhu let 2013 až 2015 byly na majetek dlužnice nařízeny (a nadále probíhají) 3 exekuce (pro uspokojení pohledávek Společnosti P, Společnosti E a pohledávek vymáhaných v rámci exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Ivo Luhan), a z insolvenčního spisu vedeného u tamního soudu pod sp. zn. KSPL 20 INS 32780/2014 týkajícího se bývalého manžela dlužnice Radka Šteffela vyplývají další závazky, které vznikly za trvání manželství manželů anonymizovano , a to vůči Českomoravské stavební spořitelně, a. s., IČO: 49241397, DIGI Czech Republic, s.r.o., IČO: 29268516, České spořitelně, a.s., IČO: 45244782, a CP Inkaso, s.r.o., IČO: 29027241.

Nejzásadnější procesní pochybení soudu prvního stupně však Navrhovatel spatřoval v tom, že vydal napadené usnesení, aniž by zjistil okolnosti týkající se majetkové situace dlužnice, která-ač byla usnesením ze dne 3. 2. 2015 (č. d. A-6) k tomu vyzvána-se dosud k insolvenčnímu návrhu nevyjádřila a nepředložila ani seznamy svého majetku, závazků a zaměstnanců.

Proto požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. d) IZ nařizoval jednání, dospěl k závěru, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.

Podle ust. § 85 odst. 1 věty první IZ nařizuje insolvenční soud v insolvenčním řízení jednání jen tehdy, stanoví-li to zákon, nebo jestliže to považuje za nutné a podle ust. § 86 téhož zákona je povinen provést v insolvenčním řízení i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány.

Podle ust. § 133 odst. 1 IZ platí, že nebyl-li insolvenční návrh odmítnut nebo nebylo-li řízení o něm zastaveno, lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Podle odstavce 2 věty první téhož ustanovení platí, že insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku.

Ačkoli to Navrhovatel výslovně nenamítal, insolvenční soud pochybil, pokud ve věci nenařídil jednání. Z výše citovaného ust. § 133 IZ totiž nepochybně plyne, že o insolvenčním návrhu rozhoduje insolvenční soud zásadně při jednání. IZ sice nevylučuje možnost rozhodnout o návrhu podaném jinou osobou než dlužníkem bez jednání, tuto možnost však váže na splnění předpokladů uvedených v ust. § 133 odst. 1 a 2 IZ. Jedná se pouze o dva případy, kdy a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo (zejména dlužník) neodporoval, a nebo b) o insolvenčním návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a současně se účastníci práva na jednání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Jiné výjimky pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka bez jednání IZ nepřipouští (k tomu srovnej již usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 30/2009 ze dne 29. 4. 2010 uveřejněné pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzované věci však žádný z případů vypočtených v ust. § 133 odst. 1 IZ, jež coby výjimky z pravidla dovolují insolvenčnímu soudu rozhodnout o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka bez nařízení jednání, nenastal. Insolvenční soud insolvenčnímu návrhu Navrhovatele nevyhověl, po Navrhovateli souhlas s rozhodnutím věci bez jednání (ani) nežádal a Navrhovatel se účasti na projednání věci nevzdal.

Lze tedy uzavřít, že v přezkoumávané věci nebyly splněny podmínky pro věcné rozhodnutí o insolvenčním návrhu bez nařízení jednání. Pokud tedy insolvenční soud k projednání insolvenčního návrhu Navrhovatele jednání nenařídil, postupoval v rozporu s ust. § 133 odst. 1 IZ a účastníkům řízení (Navrhovateli) svým nesprávným procesním postupem odňal možnost jednat před soudem, čímž řízení předcházející vydání napadeného usnesení zatížil zmatečnostní vadou (ust. § 229 odst. 3 OSŘ).

Odvolací soud proto podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve kterém insolvenční soud o insolvenčním návrhu Navrhovatele věcně rozhodne až poté, co k projednání tohoto návrhu nařídí jednání.

Pokud jde o důvody zamítnutí insolvenčního návrhu obsažené v odůvodnění napadeného usnesení, je třeba uvést, že v situaci, kdy bylo v řízení prokázáno, že Navrhovatel má vůči dlužnici Pohledávku, jež se stala splatnou v roce 2013 a Společnost E má vůči dlužnici pohledávku, jež se stala splatnou v roce 2012, v důsledku čehož byla dána (osvědčena) skutková podstata popsaná v ust. § 3 odst. 2 písm. b) IZ (podle níž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti) přešla povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopna je, na dlužnici.

V situaci, kdy se dlužnice k insolvenčnímu návrhu nevyjádřila, na což správně poukazoval Navrhovatel, je zjevné, že dlužnice tuto domněnku (zatím) nevyvrátila. Závěr soudu prvního stupně vycházející z R 83/2012, podle něhož věřitel (zde Navrhovatel), jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), je tak vskutku předčasný.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.

V Praze dne 16. listopadu 2016

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Bedrníčková