2 VSPH 1664/2012-A-10
MSPH 88 INS 27987/2012 2 VSPH 1664/2012-A-10

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka BR consulting, s.r.o., sídlem Bavorská 856, Praha 5, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 88 INS 27987/2012-A-5 ze dne 14.listopadu 2012

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 88 INS 27987/2012-A-5 ze dne 14.listopadu 2012 se mění tak, že se dlužníkovi BR consulting, s.r.o. ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč do deseti dnů od právní moci usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Městského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 88 INS 27987/2012-A-5 ze dne 14.11.2012 uložil BR consulting, s.r.o. (dále jen dlužník), jež se insolvenčním návrhem ze dne 10.11.2012 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení odkázal soud na ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož může vyzvat insolvenčního navrhovatele k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení až do výše 50.000,-Kč, a vysvětlil, že záloha je nutná k tomu, aby insolvenční správce měl bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a po ustanovení do funkce k dispozici finanční prostředky nezbytné k jejímu výkonu a aby byly k dispozici prostředky umožňující uhradit alespoň zčásti nároky insolvenčního správce. Potřeba úhrady zálohy vyplývá podle soudu z toho, že jediným majetkem dlužníka je hotovost v pokladně ve výši 63,69 Kč, zatímco vůči čtyřem věřitelům eviduje dlužník závazky v celkové výši přesahující 260.000,-Kč, z nichž nejstarší se stal splatným v roce 2009 a zbývající v roce 2011, a prostředky na krytí nákladů insolvenčního řízení proto nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal, přičemž z odvolání plyne požadavek, aby je odvolací soud změnil tak, že mu povinnost zaplatit zálohu neuloží. V odvolání namítal, že jeho jednatel investoval veškeré získané prostředky do záchrany dlužníka a situaci již není schopen žádným způsobem řešit.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost zaplatit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň části nároků insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Dále považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že-vyjma případů vymezených v ust. § 144 insolvenčního zákona-neposkytuje zákon v případě zjištění absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Disponuje-li dlužník takovým majetkem a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, lze pak požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se však, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, výsledek tohoto testu zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.

Z insolvenčního návrhu a seznamů k němu připojených odvolací soud zjistil, že dlužník disponuje pouze pokladní hotovostí ve výši 63,69 Kč, zatímco vůči čtyřem věřitelům má splatné závazky v celkové výši přesahující 260.000,-Kč. Protože zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle ust. § 144 odst. 1 insolvenčního zákona je v daném případě vyloučeno, neboť dlužník není obchodní společností, jež byla zrušena soudem a jíž byl soudem jmenován likvidátor ze seznamu insolvenčních správců, a jeho úpadek bude třeba řešit konkursem, přičemž prostředky nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak, soud prvního stupně nepochybil, když po něm zaplacení zálohy požadoval.

K argumentaci dlužníka, že nedisponuje prostředky použitelnými na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že zjevně nesplnil povinnost vyplývající pro něj jakožto společnost s ručením omezeným z ust. § 124 obchodního zákoníku, neboť jinak by k takovému účelu mohl nepochybně použít rezervní fond, jenž byl povinen vytvořit. To jde ovšem toliko k jeho tíži.

S přihlédnutím k tomu, že úpadek dlužníka nebude možné řešit jinak než konkursem, a vzhledem k tvrzené absenci zpeněžitelného majetku dlužníka, počtu jeho věřitelů a souhrnné výši jeho závazků dospěl odvolací soud k závěru, že na krytí prvotních výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce bude postačovat záloha ve výši 30.000,-Kč.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 25.února 2013

JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová