2 VSPH 1653/2012-A-16
KSLB 82 INS 21517/2012 2 VSPH 1653/2012-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Silvie Lintimerové, bytem Gutenbergova 118/1, Liberec, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 82 INS 21517/2012-A-8 ze dne 5.listopadu 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 82 INS 21517/2012-A-8 ze dne 5.listopadu 2012 se mění tak, že se dlužnici ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ve výroku označeným usnesením uložil Silvii Lintimerové (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem ze dne 25.7.2012 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 7 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 15.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud odkazuje na ust. § 103, § 104, § 108, § 390 odst. 1, § 391 a § 392 insolvenčního zákona (dále jen IZ) předeslal, že dlužník může podat návrh na povolení oddlužení toliko společně s insolvenčním návrhem, že takový návrh musí obsahovat jak náležitosti insolvenčního návrhu, tak náležitosti návrhu na povolení oddlužení a je třeba k němu připojit přílohy, jež IZ pro oba návrhy předepisuje. Jelikož insolvenční návrh a návrh na povolení oddlužení dlužnice vykazovaly vady, soud ji usnesením ze dne 7.9.2012 (dále jen Výzva) vyzval k tomu, aby sdělila, zda její závazky pocházejí z podnikatelské činnosti, vyjádřila se ke své činnosti ve společnosti NEDDY´S, s.r.o. a doložila příjmy, které jí plynou z výkonu funkce jednatelky v této společnosti. Protože dlužnice na Výzvu, která jí byla řádně doručena, nereagovala, nepřichází podle soudu v úvahu jiná možnost než její návrh na povolení oddlužení podle ust. § 393 odst. 3 IZ odmítnout a podle ust. § 396 odst. 1 téhož zákona rozhodnout o řešení jejího úpadku konkursem, který bude projednáván jako nepatrný. V takovém případě je však nutné zajistit finanční prostředky na úhradu hotových výdajů a odměny insolvenčního (předběžného) správce. Proto rozhodl, jak uvedeno výše.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že soudem určená výše zálohy je s ohledem na její stávající příjmovou situaci nepřiměřeně vysoká. Proto požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo aby je změnil tak, že jí povinnost zaplatit zálohu sníží.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (viz ust. § 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Při vydání napadeného usnesení vycházel soud prvního stupně především z toho, že dlužnice nemůže se svým návrhem na povolení oddlužení uspět, a její úpadek bude tudíž třeba řešit konkursem, neboť-ačkoli byla podnikatelkou-v návrhu na oddlužení ani na základě Výzvy neuvedla, zda její závazky souvisejí s podnikatelskou činností, resp. zda má závazky z podnikání.

Odvolací soud považoval v této souvislosti za nutné uvést, že ust. § 389 odst. 1 IZ vymezující subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení vskutku určuje, že dlužníkem, který se může oddlužení úspěšně domáhat, je jen taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. Judikatura prezentovaná např. usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 uveřejněným pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 79/2009) je přitom již ustálena v tom, že to, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k: 1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že po vydání napadeného usnesení podáním ze dne 26.11.2012 (č.d. A-12) dlužnice v reakci na Výzvu sdělila, že závazky uvedené v návrhu na povolení oddlužení nesouvisejí s podnikatelskou činností, neboť v době jejich vzniku bylo provozování její živnosti přerušeno, a že z funkce jednatelky NEDDY´S, s.r.o. byla odvolána před cca 6 lety.

Za těchto okolností (bez posouzení, zda je dlužnice oprávněna domáhat se dobrodiní oddlužení dle kritérií obsažených v R 79/2009) je závěr soudu prvního stupně o tom, že návrh dlužnice na povolení oddlužení musí být odmítnut, zjevně předčasný. Dlužno přitom podotknout, že z R 79/2009 je třeba dovodit, že u dlužnice jako fyzické osoby, která podnikala na základě živnostenského oprávnění, není pro závěr, že jde o podnikatele , určující její zápis v živnostenském rejstříku. Z ust. § 2 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku totiž plyne, že se za podnikatele nepokládá fyzická osoba, která má živnostenské oprávnění, na jehož základě nepodniká.

Při úvaze o tom, v jaké výši je třeba zálohu určit, akcentuje odvolací soud jednak to, že se insolvenční řízení dosud nenachází ve stadiu rozhodování o tom, zda je dlužnice v úpadku, či o tom, jakou formou bude její úpadek řešen, nýbrž jen ve fázi, kdy je třeba zajistit finanční prostředky na náklady insolvenčního řízení v závislosti na tom, jaký lze očekávat způsob řešení úpadku, jednak to, že z údajů obsažených v insolvenčním návrhu plyne, že by dlužnice s ohledem na očekávané příjmy ze mzdy a autorských honorářů v případě uvažovaného oddlužení formou splátkového kalendáře byla schopna splatit nezajištěným věřitelům částku, která nebude nižší než 30 % jejich pohledávek.

Protože za popsaného stavu věci zatím nelze mít za vyloučené, že úpadek dlužnice bude možno řešit oddlužením, a to ve formě splátkového kalendáře, považoval odvolací soud v dané fázi řízení za postačující požadovat po ní zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení jen ve výši 5.000,-Kč. Vycházel přitom z toho, že jakkoli jsou nároky insolvenčního správce při splátkovém kalendáři hrazeny v měsíčních splátkách, je třeba zajistit úhradu jeho nároků či případných dalších nákladů insolvenčního řízení i za období od rozhodnutí o úpadku do schválení oddlužení.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s ust. § 167 odst. 2 téhož zákona a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci.

V Praze dne 28.února 2013 JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová