2 VSPH 1652/2015-A-13
MSPH 77 INS 15016/2015 2 VSPH 1652/2015-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Ivany Mlejnkové a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Roberta Matějky, bytem Hornoměcholupská 947/72, Praha 10, zahájeném na návrh Milana Kříže, bytem Zelená 743/2, Praha 6, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 15016/2015-A-6 ze dne 10. června 2015

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 15016/2015-A-6 ze dne 10.června 2015 se p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 77 INS 15016/2015-A-6 ze dne 10.6.2015 odmítl insolvenční návrh, jímž se Milan Kříž (dále jen navrhovatel) domáhal vydání rozhodnutí o úpadku Roberta Matějky (dál jen dlužník), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se navrhovatel insolvenčním návrhem ze dne 13.4.2014 doručeným soudu dne 9.6.2015 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka. V návrhu tvrdil, že vůči dlužníkovi má splatnou peněžitou pohledávku ve výši 10.000,-Kč. Tuto částku mu půjčil podle smlouvy ze dne 10.1.2012 do dne 10. března 2010 , ale dlužník mu ji nevrátil. Dále navrhovatel tvrdil, že na majetek dlužníka je vedeno několik exekučních řízení pro pohledávky České pojišťovny, a.s. a Home Credit, a.s., žádné údaje o výši, právním důvodu či splatnosti těchto pohledávek ale neuvedl. Žádné listinné důkazy (smlouvu o půjčce či exekuční spisy), na něž odkazoval, k návrhu nepřipojil.

Cituje ust. § 3 odst. 1 a 2, § 103 odst. 2 a § 128 odst. 1 insolvenčního zákona soud zdůraznil, že navrhovatel řádně neuvedl ani údaje o splatnosti své pohledávky vůči dlužníkovi, když z jeho tvrzení plyne, že se měla stát splatnou dříve, než s dlužníkem uzavřel smlouvu, podle níž mu částku 10.000,-Kč půjčil, a nijak nespecifikoval ani tvrzené pohledávky dalších věřitelů. Uzavřel na tom, že insolvenční návrh postrádá zákonem vyžadované náležitosti, neboť neobsahuje uvedení rozhodujících skutečností, jež osvědčují úpadek dlužníka. Z těchto důvodů podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční návrh bez dalšího odmítl a o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 3 občanského soudního řádu s přihlédnutím k tomu, že dlužník v něm žádné náklady nevynaložil a navrhovatel na jejich náhradu právo nemá. Pouze pro úplnost soud zmínil, že navrhovatel nepřipojil k insolvenčnímu návrhu smlouvu o půjčce a dokonce ani přihlášku pohledávky tvrzené v návrhu.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby je změnil a sám rozhodl o úpadku dlužníka. V odvolání, jež na výzvu soudu prvního stupně doplnil, upřesnil, kteří soudní exekutoři a po jakou spisovou značkou vedou exekuce na majetek dlužníka k vymožení pohledávek České pojišťovny, a.s. a Home Credit, a.s., a soudu prvního stupně vytkl, že ho nevyzval k odstranění vad insolvenčního návrhu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Podle ust. § 103 odst. 2 téhož zákona musí být v insolvenčním návrhu vždy uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). K posledně uvedené podmínce stanoví ust. § 3 odst. 2 téhož zákona vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ust. § 3 odst. 3 insolvenčního zákona je dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, trvá soudní praxe důsledně na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku (ust. § 105 insolvenčního zákona). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání úpadku dlužníka (je průkazem oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně rozhodných skutečností toliko odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu ČR uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, z níž plyne, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. Součástí vylíčení takových rozhodujících skutečností tedy musí být nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o jejich pohledávkách, včetně údajů o jejich splatnosti, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice označeni další věřitelé dlužníka, avšak údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, resp. že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, přitom nemá vliv okolnost, že se při zkoumání, zda je dlužník v úpadku, prosazuje v insolvenčním řízení vyšetřovací zásada.

Lze tedy shrnout, že navrhující věřitel musí dle ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona v insolvenčním návrhu náležitě vymezit svoji pohledávku za dlužníkem co do důvodu jejího vzniku (rozhodných okolností, na nichž se zakládá), výše a splatnosti a současně takto identifikovat další věřitele dlužníka a jejich pohledávky

(v případě tvrzeného úpadku ve formě insolvence i co do splatnosti) a nabídnout též další skutková tvrzení, z nichž se podává závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek), nebo o jeho předlužení (je-li podnikatelem).

Z insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že navrhovatel popsal pohledávku vůči dlužníkovi, z níž dovozoval své oprávnění podat insolvenční návrh, výší a právním důvodem vzniku, ale pokud jde o lhůtu splatnosti, uvedl rozporné údaje zpochybňující jejich správnost, neboť je vyloučena, aby se závazek stal splatným dříve, než vznikl. Smlouvu o půjčce ani přihlášku tvrzené pohledávky přitom k insolvenčnímu návrhu nepřipojil. Pokud jde o pohledávky dalších věřitelů, omezil se na tvrzení, že pro splatné pohledávky České pojišťovny, a.s. a Home Credit, a.s. jsou na majetek dlužníka vedena exekuční řízení, ale o pohledávkách těchto věřitelů žádné konkrétní údaje neuvedl. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud z těchto zjištění dovodil, že insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a v tom, že jej soud prvního stupně podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona bez dalšího odmítl, neshledal žádné pochybení. Vzhledem k odvolací argumentaci považoval za vhodné připomenout, že dle ust. § 128 odst. insolvenčního zákona, jež je citováno shora, nebyl k postupu podle ust. § 43 občanského soudního řádu, jehož aplikace se navrhovatel dovolával, žádný důvod.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání navrhovatele důvodným, napadené usnesení podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlédnutím k tomu, že v něm navrhovatel neměl úspěch, ale dlužník v něm žádné náklady nevynaložil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 26. srpna 2015

JUDr. Jiří K a r e t a , v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jana Berná