2 VSPH 1615/2012-A-27
MSPH 59 INS 13983/2012 2 VSPH 1615/2012-A-27

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice TOSCANA, s.r.o. v likvidaci, sídlem Vyšehradská 1349/2, Praha 2, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 59 INS 13983/2012-A-18 ze dne 1.listopadu 2012

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 59 INS 13983/2012-A-18 ze dne 1.listopadu 2012 s e p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením zastavil řízení o insolvenčním návrhu, jímž se TOSCANA, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužnice) domáhala vydání rozhodnutí o zjištění svého úpadku.

V odůvodnění usnesení soud-poukazuje na ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ)-uvedl, že usnesením č.j. MSPH 59 INS 13983/2012-A-9 ze dne 27.6.2012 (dále jen Usnesení) uložil dlužnici, aby do 15 dnů od právní moci Usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,-Kč, a zároveň ji poučil o následcích nezaplacení zálohy. Rozvedl, že dlužnice podala proti Usnesení odvolání, o němž Vrchní soud v Praze usnesením č.j. MSPH 59 INS 13983/2012, 2 VSPH 908/2012-A-15 ze dne 20.8.2012 (dále jen rozhodnutí odvolacího soudu) rozhodl tak, že usnesení potvrdil. Konstatoval, že Usnesení nabylo právní moci dne 11.9.2011 a poslední den lhůty k zaplacení zálohy připadl na den 26.9.2012. Vzhledem k tomu, že dlužnice požadovanou zálohu ve stanovené lhůtě neuhradila, postupoval soud podle ust. § 108 odst. 3 IZ a rozhodl, jak uvedeno výše.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání v první řadě reagovala na tu část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, dle níž měla v souladu s ust. § 124 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ) vést rezervní fond, z něhož mohla uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vysvětlila, že její likvidátor, který byl ustaven do funkce cca před rokem, neměl možnost rezervní fond vytvořit nehledě na to, že i kdyby tento fond ve výši odpovídající alespoň 10 % základního kapitálu zřídila, byla by povinna ho dle ust. § 124 odst. 3 ObchZ použít k úhradě ztráty společnosti, nikoli k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Podle jejího názoru jí nelze přičítat k tíži, že ji stíhá povinnost podat insolvenční návrh bez ohledu na to, že nedisponuje finančními prostředky postačujícími k úhradě zálohy. V situaci, kdy IZ tuto situaci neřeší, měl by insolvenční soud insolvenční návrh meritorně projednat i tehdy, pokud dlužník není schopen pro nedostatek finančních prostředků zálohu uhradit. Vyjádřila přesvědčení, že v opačném případě dochází k absurdní situaci, kdy dlužník bude nucen opakovaně podávat insolvenční návrh, aby vyhověl požadavku ust. § 98 odst. 1 IZ, ačkoli bude předem zřejmé, že řízení o insolvenčním návrhu bude z důvodu neuhrazení zálohy vždy zastaveno.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a odvolání důvodným neshledal.

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

V daném případě odvolací soud ze spisu ověřil, že soud prvního stupně dlužnici Usnesením uložil, aby do 15 dnů od právní moci Usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,-Kč, a poučil ji o (možném) následku zastavení řízení v případě nesplnění této povinnosti. Rozhodnutím odvolacího soudu bylo toto Usnesení potvrzeno, dlužnice ovšem ve stanovené lhůtě zálohu na náklady insolvenčního řízení nezaplatila. Jinými slovy, dlužnice, ač řádně poučena o následku v případě nesplnění uložené povinnosti, nesplnila povinnost, jež jí byla uložena pravomocným soudním rozhodnutím (právní moci nabylo dnem 11.9.2012). Soudu prvního stupně, jenž za této situace postupoval podle ust. § 108 odst. 3 IZ a rozhodl o zastavení insolvenčního řízení pro nezaplacení zálohy, proto nelze vytknout žádné pochybení.

Předpoklady k tomu, aby namísto zastavení řízení bylo v řízení pokračováno, nenastaly ani v odvolacím řízení. Zejména proto ne, že důvody, pro něž bylo třeba zálohu zaplatit, nepominuly, když nevyšlo (dodatečně) najevo, že prostředky nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení lze zajistit jinak. V situaci, kdy je insolvenčním navrhovatelem, jenž má zaplatit zálohu, dlužník, je vyloučena i úvaha o zajištění zálohy na náklady insolvenčního řízení jejím vymožením, neboť podle ust. § 109 odst. 1 písm. c) IZ nelze po dobu insolvenčního řízení (od jeho zahájení) provést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala jeho majetek.

K odvolací argumentaci, která je v podstatné části toliko kritikou rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba uvést, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud před 1.1.2013 potvrdil nebo změnil usnesení insolvenčního soudu o povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, není (nebylo) přípustné (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 85/2012 ze dne 29.1.2013).

Ke zbytkové části odvolací argumentace odvolací soud konstatuje, že Vrchní soud v Praze již mnohokrát zdůraznil, že-vyjma případů vymezených v ust. § 144 IZ-neposkytuje zákon v případě zjištění absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení (jako tomuto bylo i v tomto případě) podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení a že pokud se ukáže, že dlužník není schopen zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, bylo by další pokračování insolvenčního řízení zjevným zneužitím postupů podle IZ namísto likvidace dlužníka.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219 OSŘ a napadené usnesení potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 14.března 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová