2 VSPH 1614/2012-A-21
KSPH 38 INS 13109/2012 2 VSPH 1614/2012-A-21

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Jany Jelínkové, bytem Církvice 32, pošta Zásmuky, adresa pro doručování: Skrvňov 74, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 38 INS 13109/2012-A-14 ze dne 21.září 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 38 INS 13109/2012-A-14 ze dne 21.září 2012 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil Janě Jelínkové (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem ze dne 29.5.2012 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 10 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud cituje ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) předeslal, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Z obsahu spisu je podle soudu zřejmé, že dlužnice ze svého měsíčního příjmu ve výši cca 16.000,-Kč bude schopna v průběhu 5 let uspokojit pohledávky nezajištěných věřitelů v rozsahu nejméně 30 % a že předpokládaným způsobem řešení jejího úpadku bude oddlužení formou splátkového kalendáře. S přihlédnutím k tomu, že zálohu lze použít, jak plyne z judikatury Vrchního soudu v Praze, rovněž na úhradu nákladů insolvenčního správce za období před schválením oddlužení, považoval soud k pokrytí prvotních výdajů správce za odpovídající uložit dlužnici povinnost zaplatit zálohu ve výši 5.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že s ohledem na to, že sama pečuje o dvě nezletilé děti, není schopna částku 5.000,-Kč zaplatit najednou. Poukazovala na to, že ačkoli podala insolvenční návrh, jsou prováděny exekuce na její mzdu, a tudíž jí na živobytí zůstává měsíčně toliko 8.000,-Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (viz ust. § 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Pro rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu je podstatné, jaký způsob řešení úpadku lze očekávat, a má-li jít o oddlužení, je významná i forma, v níž bude nejspíše provedeno. V posuzované věci je přitom zřejmé, že předpoklad minimálního plnění by nebylo možno dovozovat pro případ oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty dle ust. § 398 odst. 2 IZ, neboť majetek dlužnice tvoří jen běžné vybavení domácnosti v hodnotě cca 15.000,-Kč. Jinak tomu ale je v případě uvažovaného oddlužení formou splátkového kalendáře, při němž je odvolací soud se soudem prvního stupně zajedno v tom, že z údajů obsažených v insolvenčním návrhu plyne, že dlužnice s ohledem na očekávané příjmy ze zaměstnání bude schopna splatit nezajištěným věřitelům částku, která nebude nižší než 30 % jejich pohledávek.

Okolnost, že v projednávané věci přichází v úvahu řešení jejího úpadku oddlužením formou splátkového kalendáře, má samozřejmě význam při určení výše požadované zálohy. Soudní praxí je v těchto případech zpravidla považována za postačující nižší záloha než v případě konkursu či oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty; při takto uvažovaném způsobu oddlužení totiž záloha neslouží ke krytí odměny či hotových výdajů insolvenčního správce za období po schválení oddlužení, jelikož tyto nároky správce hradí dlužník z částky určené pro splátky nezajištěným věřitelům.

Důvod pro uložení povinnosti dlužnici zaplatit zálohu i v tomto případě je přesto dán. V první řadě proto, jak správně vystihl soud prvního stupně, že je nutné zajistit prostředky na odměnu a náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s řádným výkonem funkce insolvenčního správce za období od rozhodnutí o úpadku do posledního dne měsíce předcházejícího měsíci, v němž nastaly účinky schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Dalším důvodem pro složení zálohy je okolnost, že v této fázi insolvenčního řízení není zcela jisté, zda oddlužení bude povoleno (srov. ust. § 397 odst. 1 IZ) a zda v důsledku toho nedojde k prohlášení konkursu (srov. ust. § 396 odst. 1 IZ), nebo zda již povolené oddlužení insolvenční soud schválí a rozhodne o prohlášení konkursu (srov. ust. § 405 IZ), anebo zda již schválené oddlužení insolvenční soud zruší a rozhodne o prohlášení konkursu (srov. ust. § 418 odst. 1 IZ).

Soud prvního stupně proto nepochybil, když po dlužnici zaplacení zálohy požadoval. S přihlédnutím k rozsahu insolvenčního řízení (závazky odpovídající pohledávkám cca 15 věřitelů) je i odvolací soud přesvědčen o tom, že v daném případě je přiměřenou záloha ve výši 5.000,-Kč.

K odvolací argumentaci považoval odvolací soud za vhodné konstatovat, že podle ust. § 109 odst. 1 písm. c) IZ nelze po zahájení insolvenčního řízení provést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, a že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je podle ust. § 108 IZ limitována okamžikem rozhodnutí o insolvenčním návrhu, a nelze proto akceptovat případný požadavek na její pozdější úhradu ve splátkách.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219 občanského soudního řádu a napadené usnesení potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 27. února 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva