2 VSPH 1613/2016-A-20
MSPH 79 INS 10253/2016 2 VSPH 1613/2016-A-20

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců Mgr. Martina Lišky a JUDr. Hany Homolové ve věci dlužníka Miloslava Procházky, bytem Štíbrova 1218/8, 182 00 Praha 8, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 10253/2016-A-12 ze dne 20. června 2016

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 10253/2016-A-12 ze dne 20. června 2016 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením označeným shora uložil Miloslavu Procházkovi (dále jen dlužník), jenž se domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dle předloženého seznamu závazků má dlužník i dluhy z podnikání, a to vůči České republice-Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, České správě sociálního zabezpečení, Vojenské zdravotní pojišťovně, Komerční bance, a.s., advokátce JUDr. Boženě Burdychové a Ireně Květoňové v celkové výši 2.250.890,-Kč, což představuje 85,3 % v poměru k celkové výši dlužníkových závazků. Dlužník přitom neuvedl a nedoložil skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že závazky z podnikání nebrání řešení jeho úpadku oddlužením. Česká správa sociálního zabezpečení soudu sdělila (č. d. A-9), že souhlasí s řešením úpadku dlužníka oddlužením za podmínky, že bude uhrazena její pohledávka v plné výši , a Komerční banka, a.s. sdělila (č.d. A-11), že s povolením oddlužení nesouhlasí. Soud uzavřel na tom, že za situace, kdy jeden věřitel, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, nesouhlasí s řešením úpadku oddlužením a druhý podmiňuje svůj souhlas uspokojením 100 % svých pohledávek, není řešení úpadku oddlužením přípustné a úpadek dlužníka bude řešen konkursem. Protože ze struktury majetku dlužníka plyne, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce, a není zřejmé, zda majetek dlužníka bude postačovat k úhradě nákladů konkursu, považoval za nezbytné, aby dlužník uhradil zálohu na náklady insolvenčního řízení. Výši zálohy přitom určil s ohledem na předpokládanou minimální výši nákladů insolvenčního řízení, jež je dána minimální odměnou insolvenčního správce ve výši 45.000,-Kč plus DPH a jeho hotovými výdaji. isir.justi ce.cz

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník včasné odvolání a požadoval, aby mu byla poskytnuta lhůta na další jednání s věřiteli. V odvolání uvedl, že dosud nemá k dispozici souhlasné stanovisko všech věřitelů s oddlužením, ale usiluje o jeho získání. Poukazoval na to, že je v bezvýchodné situaci, když nemá prostředky na hrazení svých závazků ani na placení případného právního zástupce, a není schopen uhradit ani požadovanou zálohu. K odvolání připojil nový seznam závazků z podnikání, jež vyčíslil částkou 1.315.278,-Kč, přičemž zdůraznil, že výše závazku vůči Komerční bance, a.s. je dána tím, že banka započítávala jeho splátky přednostně na osobní úvěry, a nikoli na závazky související s podnikáním.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle ust. § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu je podstatné, jaký způsob řešení úpadku lze očekávat, tj. zda lze očekávat povolení oddlužení, případně nejde-li o tento případ, jaké náklady si insolvenční řízení pravděpodobně vyžádá a zda lze předpokládat jejich uspokojení z majetkové podstaty.

Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v ust. § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají jednak v tom, že je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (viz ust. § 389 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím insolvenčním řízením dlužníka ukončeném zrušením konkursu dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (ust. § 389 odst. 2 IZ). K tomu současně ust. § 397 odst. 1 IZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů mohou totiž věřitelé dle ust. § 403 odst. 2 IZ uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle ust. § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ohledně dalších kritérií, za nichž lze dluhy dlužníka z podnikání tolerovat.

Současnou právní úpravu vyložil dále Vrchní soud v Olomouci v usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015, uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 49/2016 ), následovně:

I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu ust. § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu ust. § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení úpadku dlužníka nebo jeho hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (ust. § 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

Ze závěrů vyjádřených v této právní větě (viz dikci dlužník, který má dluh z podnikání ) předně vyplývá, že v rámci zkoumání, zda je dlužník ust. dle § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý ze závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli ust. § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, k němuž první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu-viz ust. § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena, ale lze je provést v další fázi řízení po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost definitivně dořešit v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle ust. § 403 IZ.

Z obsahu spisu odvolací soud ověřil, že v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení dlužník sám své závazky za podnikatelské neoznačil. Usnesením ze dne 6.5.2016 (č.d. A-6) jej pak soud vyzval, aby ohledně svých závazků z podnikání uvedl, případně doložil, takové skutečnosti, z nichž bude vyplývat, že závazky z podnikání nebrání uplatnění institutu oddlužení, přičemž v odůvodnění tohoto usnesení označil za podnikatelské například závazky vůči Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, České správě sociálního zabezpečení, Vojenské zdravotní pojišťovně, Komerční bance, a.s., JUDr. Boženě Burdychové a Ireně Květoňové, aniž by odůvodnil, na čem je jeho závěr o povaze závazků založen.

Při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu ust. § 389 IZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31. 3. 2011, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž mohou být dluhy vzešlými z podnikání dlužníka i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v jeho podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které je nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt podnikání dlužníka. Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt jeho podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníkovi nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení do kategorie osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v ust. § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v ust. § 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda konkrétní daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v podnikání dlužníka, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

V napadeném usnesení soud prvního stupně shledal, že řešení úpadku dlužníka oddlužením brání ve smyslu ust. § 389 IZ dluhy z podnikání, přičemž věřitelé (bezpodmínečný) souhlas s oddlužením nevyjádřili, naopak Komerční banka, a.s. se vyjádřila nesouhlasně. Soud prvního stupně ponechal stranou otázku, zda nejsou dány skutečnosti, pro něž tyto dluhy nepředstavují překážku řešení úpadku oddlužením dle ust. § 389 odst. 2 písm. b) a c) IZ, a nevypořádal se ani s tím, že dle příloh k podání dlužníka ze dne 14.6.2016 (č.d. A-10) vyjádřil Svaz Českých a moravských výrobních družstev dne 25.5.2016 s oddlužením souhlas, JUDr. Burdychová se vzdala účasti na insolvenčním řízení a rovněž Ivana Květoňová vyjádřila dne 23.5.2016 souhlas s oddlužením dlužníka, a ohledně ostatních závazků dlužníka (ohledně nichž věřitelé nevyjádřili svůj souhlas) závěr, že tyto dluhy (vůči Komerční bance a.s., Správě sociálního zabezpečení, Vojenské zdravotní pojišťovně a Škofin, a.s.) jsou vskutku dluhy, jež mají původ v podnikání dlužníka, neodůvodnil. Soud prvního stupně tak náležitě neobjasnil svůj předpoklad, že návrhu dlužníka na povolení oddlužení nebude vyhověno a jeho úpadek bude řešen konkursem, a že tak z hlediska ust. § 108 odst. 1 poslední věty IZ je zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení na dlužníkovi možné požadovat.

Z těchto důvodů odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) a ust. § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 15. září 2016

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík