2 VSPH 1612/2015-A-13
KSPL 53 INS 15706/2015 2 VSPH 1612/2015-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v insolvenční věci dlužnice: ADLT, s.r.o., IČO: 25243471, sídlem Rekreační 217/13, Plzeň, zast. advokátem JUDr. Danielem Volopichem, sídlem Vlastina 602/23, Plzeň, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 53 INS 15706/2015-A-8 ze dne 21. července 2015,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 53 INS 15706/2015-A-8 ze dne 21. července 2015 se p o t v r z u j e .

O d ů v o d n ě n í:

Ve výroku označeným usnesením Krajský soud v Plzni uložil ADLT, s.r.o. (dále jen dlužnice), aby do 15 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně předeslal, že insolvenčním návrhem ze dne 12.6.2015 se dlužnice domáhala zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek. Poté, co citoval ust. § 108 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení, konstatoval, že úpadek dlužnice bude řešen konkursem, v němž minimální odměna insolvenčního správce dle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen Vyhláška) činí 45.000,-Kč /s připočtením daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) 54.450,-Kč/. Při stanovení výše zálohy přihlédl rovněž k tomu, že ze seznamu majetku vyplývá, že dlužnice nevlastní movitý ani nemovitý majetek, nemá žádné pohledávky a ani finanční prostředky. Proto soud rozhodl, jak výše uvedeno.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni se dlužnice včas odvolala, neboť měla za to, že soud prvního stupně nedostatečně přihlédl k jí tvrzeným skutečnostem nebo k jí označeným důkazům, ačkoli k tomu nebyly splněny předpoklady podle ust. § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí soudu prvního spočívá na nesprávném právním posouzení. Argumentovala především tím, že již v insolvenčním návrhu upozornila na to, že nedisponuje žádným movitým

či nemovitým majetkem ani žádnými finančními prostředky, a proto požádala insolvenční soud o osvobození od placení zálohy na náklady konkurzu.

Poukazujíc na ust. § 38 odst. 2 IZ /z něhož dovodila, že pokud nároky insolvenčního správce (jeho odměnu a náhradu hotových výdajů) nelze uhradit z majetkové podstaty ani ze zálohy na náklady insolvenčního řízení, hradí je stát/ a na zvláštní část důvodové zprávy k vládnímu návrhu IZ, který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 -2006 jako tisk č. 1120 /z něhož dovodila, že řešení spočívající v úhradě nároků insolvenčního správce soudem je přiléhavé v případech, kdy je řešení úpadku určitého subjektu nezbytné nebo obecně žádoucí, ale neexistují k tomu finanční prostředky (a to například i proto, že nemohla být vybrána záloha na náklady insolvenčního řízení)/, dlužnice soudu vytýkala, že neposuzoval, zda v jejím případě nejsou dány okolnosti, pro něž je řešení jejího úpadku obecně žádoucí. Proto požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a OSŘ přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ust. § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že záloha slouží jednak jako zdroj úhrady prvotních nákladů insolvenčního řízení, jednak jako záruka úhrady hotových výdajů a odměny insolvenčního správce v případě, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (ust. § 38 odst. 2 IZ).

Z obsahu spisu odvolací soud ověřil, že insolvenčním návrhem ze dne 12.6. 2015 (č.d. A-1) se dlužnice domáhala zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, a že z návrhu a k němu připojených příloh (č.d. A-3, A-4 a A-7) vyplývá, že eviduje splatné závazky minimálně vůči 6 věřitelům v celkové výši cca 912.579,04 Kč a nedisponuje žádným majetkem (žádnými finančními prostředky).

Z dosavadních výsledků insolvenčního řízení tak vyplývá, že lze očekávat řešení úpadku dlužnice konkursem, v němž náklady insolvenčního řízení tvoří vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která dle ust. § 1 odst. 5 nebo dle ust. § 2a Vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí nejméně 45.000,-Kč (bez event. připočtení 21 % DPH).

Přitom je zřejmé, že si činnost insolvenčního správce vyžádá též určité hotové výdaje spojené zejména se soupisem majetkové podstaty, s přešetřením majetkových poměrů dlužnice (včetně event. prošetření jejich případně neúčinných právních úkonů) a s přezkoumáním přihlášených pohledávek. Soud prvního stupně proto nepochybil, když nemajetné dlužnici uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

K té části odvolací argumentace, dle níž dlužnice nedisponuje finančními prostředky, je třeba uvést, že pokud dlužnice nepodala insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku (ust. § 98 odst. 1 IZ), v důsledku čehož dnes není s to složit zálohu na krytí minimálních nákladů insolvenčního řízení, jde taková okolnost toliko k její tíži.

K požadavku na osvobození od placení zálohy na náklady insolvenčního řízení je třeba uvést, že Vrchní soud v Praze v řadě svých rozhodnutí (např. v usnesení sen. zn. 1 VSPH 1211/2010 ze dne 3.1.2011) formuloval a odůvodnil závěr, že záloha na náklady insolvenčního řízení uložená podle ust. § 108 IZ není soudním poplatkem, a ustanovení o soudním poplatku obsažená v OSŘ ani v zákoně o soudních poplatcích proto nelze na zálohu ani přiměřeně použít.

Ke zbytkové části odvolací argumentace je třeba uvést, že to, že dlužnice nedisponuje finančními prostředky postačujícími k úhradě zálohy, nelze bez dalšího považovat za okolnost, pro kterou je řešení úpadku dlužnice nezbytné nebo obecně žádoucí (nejde zde např. o situaci předvídanou v ust. § 108 odst. 1 věty druhé nebo v ust. § 368 odst. 2 či v ust. § 380 odst. 2 IZ).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 1. září 2015

Mgr. Tomáš B r a u n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková