2 VSPH 159/2012-A-14
MSPH 90 INS 23573/2011 2 VSPH 159/2012-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Lukáše Machálka, bytem Jílovská 1165/65, Praha 4, zast. advokátkou JUDr. Ivanou Seifertovou, sídlem Masarykovo nábřeží 12, Praha 1, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 90 INS 23573/2011-A-7 ze dne 22.prosince 2011

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 90 INS 23573/2011-A-7 ze dne 22.prosince 2011 se m ě n í tak, že se dlužníkovi ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Městského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil Lukáši Machálkovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem došlým soudu dne 15.12.2011 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud cituje ust. § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) v první řadě uvedl, že zákon neváže možnost požadovat po dlužníku jakožto insolvenčním navrhovateli zálohu na náklady insolvenčního řízení pouze k případu, kdy se dlužník domáhá řešení úpadku konkursem, ale také navrhuje-li oddlužení, je-li nejisté, zda oddlužení bude povoleno, či zda dojde k prohlášení konkursu, nebo již povolené oddlužení insolvenční soud schválí, zda v důsledku jeho neschválení nerozhodne o prohlášení konkursu, anebo zda po schválení oddlužení nedojde k přeměně oddlužení v konkurs, a kdy není možné s dostatečnou jistotou předvídat, jaké výdaje z podstaty si vyžádá její zjišťování a správa, hotové výdaje správce a jeho odměna, která, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí obdobně jako při oddlužení nejméně 45.000,-Kč.

Při zkoumání toho, který ze způsobů řešení úpadku přichází u dlužníka v úvahu, insolvenční soud zjistil, že dlužník byl jako podnikatel registrován v živnostenském rejstříku v období od 24.11.2008 do 12.12.2011, tzn. ještě tři dny před podáním insolvenčního návrhu, a že kromě jiných eviduje závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen VZP) ve výši 32.300,-Kč splatný od prosince roku 2009, jenž je s ohledem na závěry prezentované v usnesení

Nejvyššího soudu sp.zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 113/2011 třeba považovat za závazek vzešlý z jeho podnikání.

Za těchto okolností se podle soudu dá důvodně předpokládat, že návrh na povolení oddlužení může zamítnout a současně rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Proto postupoval podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ a uložil dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu, jejíž výši stanovil v souladu s názorem vyjádřeným v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. KSHK 45 INS 2986/2008, 1 VSPH 174/2008-A-22, 1 VSPH 187/2008-A-23 ze dne 8.10.2008.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal dlužník včasné odvolání, v němž namítal, že je insolvenční soud vydal předčasně, neboť téhož dne vydal usnesení, jímž ho vyzval ke sdělení, které závazky vznikly v souvislosti s jeho podnikáním. Zdůraznil, že pokud bude prokázáno, že závazek vůči VZP je jeho jediným podnikatelským závazkem, tvořil by tento závazek jen 5 % z objemu všech jeho závazků, což by nemělo bránit v povolení oddlužení. Dále argumentoval tím, že v současné době již nepodniká a je nepodstatné odkdy. Rozvedl, že se soudní praxe kloní k závěru, že pokud živnostenské oprávnění dlužníkovi zajišťuje příjmy, není ve vztahu k věřitelům důvodné rušit je. S ohledem na to, že splňuje podmínky pro povolení oddlužení, požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že mu uloží povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 3.000,-Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (ust. § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (ust. § 108 odst. 1 věta druhá IZ).

V daném případě podal dlužník dne 15.12.2011 na předepsaném formuláři insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, z nichž vyplývá, že dlužník již není podnikatelem, když provozování živnosti zahájil dne 24.11.2008 a jeho živnostenské oprávnění zaniklo ke dni 12.12.2011.

Při vydání napadeného usnesení vycházel soud prvního stupně z toho, že dlužník nemůže se svým návrhem na povolení oddlužení uspět, a tudíž že jeho úpadek bude třeba řešit konkursem dle ust. § 396 odst. 1 IZ, neboť-i když již není podnikatelem-k návrhu na oddlužení není podle ust. § 389 odst. 1 IZ oprávněn z toho důvodu, že ještě tři dny před podáním insolvenčního návrhu byl podnikatelem a minimálně nedoplatek na zdravotním pojištění je veřejnoprávním dluhem, jenž má původ v jeho podnikání.

Se soudem prvního stupně je třeba souhlasit v tom, že jakkoli obsah podmínky přípustnosti oddlužení definovaný v ust. § 389 odst. 1 IZ slovním spojením dlužník, který není podnikatelem není v IZ dále vyložen, účelu sledovanému touto úpravou (záměru zákonodárce) odpovídá výklad, podle nějž se může oddlužení úspěšně domáhat jen taková fyzická či právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání, čemuž přitakal Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009 (dále jen R 79/2009). V tomto usnesení však Nejvyšší soud současně dovodil, že to, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím 1) k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Odvolací soud je s dlužníkem zajedno potud, že okolnost, že ještě tři dny před podáním insolvenčního návrhu byl podnikatelem, sama o sobě neznamená překážku pro povolení oddlužení. Judikatura Vrchního soudu v Praze prezentovaná např. v usnesení sp.zn. MSPH 88 INS 18044/2011, 3 VSPH 1378/2011-A ze dne 10.5.2012 totiž připouští možnost řešit úpadek oddlužením i u dlužníka, jenž si jako OSVČ opatřuje pravidelný výdělek prostřednictvím podnikatelské činnosti, která je vzhledem k okolnostem věci nejvýhodnějším (nebo pro něj reálně jediným možným) zdrojem příjmů, jež hodlá použít ke splácení svých dluhů v rámci navrženého splátkového kalendáře, to vše za předpokladu, že tento dlužník žádné dluhy z podnikání nemá nebo má jen takové, které ve smyslu zmíněného R 79/2009 překážku oddlužení zjevně nepředstavují.

Odvolací soud se ztotožňuje i s tou části odvolací argumentace, jež kritizuje insolvenční soud za to, že napadené usnesení vydal předčasně v době, kdy neměl jasno o tom, které dlužníkovy závazky pocházejí z podnikání, a že neporovnal výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání s celkovou výší všech jeho závazků. Z tvrzení dlužníka (č.l. A-8) a z listin, jež k doložení svých závazků předložil, je totiž zřejmé, že jediným závazkem vzešlým z jeho podnikání je právě závazek vůči VZP ve výši 32.300,-Kč, jenž je v porovnání s celkovou výši závazků (696.792,-Kč) marginální. Za popsaného stavu věci tedy nutno vycházet z toho, že v dlužníkově případě existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání. Navíc VZP zatím neuplatnila výhrady proti tomu, aby její pohledávky byly podrobeny režimu oddlužení, jehož se dlužník domáhá.

Pro rozhodnutí o odvolání je tudíž podstatné, zda dlužník splňuje podmínku (ekonomické) dosažitelnosti oddlužení. Předpoklad minimálního plnění by nebylo možno dovozovat pro případ oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty dle ust. § 398 odst. 2 IZ, neboť majetek dlužníka tvoří toliko věci osobní potřeby a zůstatek na účtu stavebního spoření ve výši 188.500,-Kč. Jinak tomu ale je v případě uvažovaného oddlužení formou splátkového kalendáře. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že dlužník má čistý měsíční příjem ze mzdy ve výši 17.000,-Kč a jeho závazky činí 696.792,-Kč. Měsíční splátka v tomto případě za podmínek obsažených v ust. § 279 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) činí 8.236,-Kč, za pět let by tak dlužník byl schopen splatit částku 494.160,-Kč, zatímco 30 % jeho závazků činí 209.038,-Kč. V rozdílu splacené částky a částky 209.038,-Kč, tj. 285.122,-Kč, je současně i zdroj pro odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce ve výši 54.000,-Kč (jež činí v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře 750,-Kč, resp. 150,-Kč za každý započatý kalendářní měsíc trvání účinků schválení oddlužení) a běžné výživné vůči synovi ve výši 120.000,-Kč (2.000,-Kč měsíčně).

Odvolací soud proto na rozdíl od insolvenčního soudu dospěl k závěru, že je tu odůvodněný předpoklad, že úpadek dlužníka bude řešen oddlužením formou plnění splátkového kalendáře, a proto s ohledem na rozsah insolvenčního řízení (závazky odpovídající pohledávkám osmi věřitelů) má zato, že pro jeho prvotní fázi pro dobu překlenutí nedostatku finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku postačí záloha ve výši 5.000,-Kč s tím, že v další fázi insolvenčního řízení budou nároky insolvenčního správce hrazeny z měsíčních splátek.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 OSŘ a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 4.června 2012

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Vladimíra Chalupová