2 VSPH 1589/2013-B-11
KSCB 27 INS 204/2013 2 VSPH 1589/2013-B-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Jaroslava Greinera, bytem Nádražní 369, Zliv, adresa pro doručování: Riegrova 32, České Budějovice, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 204/2013-B-4 ze dne 11. července 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 204/2013-B-4 ze dne 11. července 2013 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích shora označeným usnesením v bodě I. výroku rozhodl o tom, že neschvaluje oddlužení Jaroslava Greinera (dále jen dlužník), a v bodech II. a III. výroku prohlásil na jeho majetek konkurs a rozhodl, že bude projednán jako nepatrný.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že usnesením č.j. KSCB 27 INS 204/2013-A-8 ze dne 25.3.2013 zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho řešení oddlužením. Na schůzi věřitelů konané po prvním přezkumném jednání dne 23.5.2013 navrhla zástupkyně věřitelů, aby soud oddlužení dlužníka neschválil, neboť byl shledán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru, což je majetkový trestný čin. Nato soud konstatoval, že z výpisu z rejstříku trestů a trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích č.j. 3 T 79/2012-37 ze dne 22.6.2012 zjistil, že ohledně dlužníka v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení probíhalo řízení trestní, které skončilo jeho pravomocným odsouzením pro přečin neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákona, tedy pro trestný čin majetkové povahy . Protože dlužník neprokázal, že není veden nepoctivým záměrem, soud prvého stupně dle ust. § 405 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) rozhodl o neschválení oddlužení, neboť v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, jež by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dle ust. § 395 odst. 1 písm. a) a § 395 odst. 3 písm. b) IZ. Současně výrokem rozhodl o řešení úpadku dlužníka konkursem, a protože je dlužník fyzickou osobou nepodnikatelem, rozhodl též o tom, že konkurs bude projednán jako nepatrný.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, a to toliko v rozsahu bodů I. a II. výroku, a navrhoval, aby je odvolací soud v napadené části zrušil a povolil mu oddlužení plněním splátkového kalendáře. V odvolání uvedl, že usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích č.j. 3 T 79/2012-46 ze dne 5.2.2013 mu byl trest na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1.1.2013 prominut, a je na něj proto nutno pohlížet, jako by nebyl odsouzen; usnesení připojil coby přílohu k odvolání.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a aniž v souladu s ust. § 214 odst. 2 písm. c) téhož zákona nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Vzhledem k tomu, že napadené usnesení vydal insolvenční soud před 1.1.2014, aplikoval odvolací soud při přezkumu napadeného usnesení podle přechodných ustanovení obsažených v článku II. zákona č. 294/2013 Sb. (tzv. revizní novely) insolvenční zákon ve znění účinném do 31.12.2013.

Podle ust. § 389 odst. 1 IZ ve znění účinném do 31.12.2013 mohl dlužník, který nebyl podnikatelem, navrhnout insolvenčnímu soudu, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením. Podle ust. § 405 odst. 1 a 2 téhož zákona neschválil insolvenční soud oddlužení, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v ust. § 402 odst. 5 IZ tak rozhodl namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení. Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválil, rozhodl současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 395 odst. 1 IZ ve znění účinném do 31.12.2013 zamítl insolvenční soud návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem bylo možné důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Návrh na povolení oddlužení zamítl insolvenční soud podle ust. § 395 odst. 2 téhož zákona i tehdy, jestliže jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo dosavadní výsledky řízení dokládaly lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Podle ust. § 395 odst. 3 IZ ve znění účinném do 31.12.2013 bylo na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení možné usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového

řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy; to neplatilo, bylo-li na základě dlužníkem prokázaných skutečností možné usuzovat na to, že se o nepoctivý záměr nejedná.

Insolvenční soud má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností. Domněnkou podle ust. § 395 odst. 3 písm. b) IZ zákon úsudku soudu o poctivosti záměru dlužníka jen napomáhá; trestněprávní minulost dlužníka je pouze možným vodítkem, z něhož lze usuzovat na nepoctivý záměr, nikoli mít ho za nezvratný. Judikatura Vrchního soudu v Praze dovozuje, že také osoba odsouzená za trestný čin majetkové povahy může dojít oddlužení, jestliže její trest byl např. zahlazen, svým dalším chováním zřetelně projevuje poctivý záměr napravit následky způsobené trestným činem, veškerých svých schopností a možností využívá k úhradě závazků, a lze proto očekávat, že i pro věřitele bude oddlužení výhodnějším uspořádáním majetkových vztahů k dlužníku (viz např. usnesení sp. zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009-A ze dne 6.2.2009).

Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že insolvenční soud rozhodl o neschválení oddlužení a prohlášení konkursu vycházeje z faktu, že dlužník byl trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích č.j. 3 T 79/2012-37 ze dne 22.6.2012 odsouzen pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy a že neprokázal, že se v jeho případě nejedná o nepoctivý záměr. Z usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích č.j. 3 T 79/2012-46 ze dne 5.2.2013, jež nabylo právní moci dne 2.3.2013, však odvolací soud zjistil, že dlužník byl podle ust. § 368 trestního řádu účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1.1.2013, jíž mu byl prominut trest odnětí svobody v délce 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 18 měsíců, uložený trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích č.j. 3 T 79/2012-37 ze dne 22.6.2012, v důsledku čehož se na něho hledí, jako by odsouzen nebyl. Důvod, jenž vedl soud prvého stupně k rozhodnutí o neschválení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníka, tak s ohledem na výše uvedené judikatorní závěry neobstojí.

Protože soud prvého stupně opřel své rozhodnutí o neschválení oddlužení výlučně o důvody pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dle ust. § 395 odst. 3 písm. b) IZ a ostatními podmínkami přípustnosti oddlužení dle ust. § 395 IZ (včetně ekonomické přípustnosti) se nijak nezabýval, postrádá jeho rozhodnutí-za situace, kdy odvolací soud úsudek o nepoctivém záměru dlužníka toliko v důsledku jeho odsouzení neshledal správným-dostatek důvodů pro jeho vydání.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že řešení úpadku dlužníka konkursem bylo za popsaného stavu věci předčasné a dle ust. § 219a odst. 1 písm. b) a odst. 2 ve spojení s ust. § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. usnesení v odvoláním napadených bodech I. a II. výroku i v bodě III. výroku, jenž je na bodu II. výroku závislý, zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení; v něm bude třeba, aby soud znovu uvážil, zda dlužník splňuje zákonné předpoklady schválení oddlužení, včetně toho, zda je schopen svým věřitelům poskytnout takovou hodnotu plnění, jež by zaručovala uspokojení alespoň 30% jejich zjištěných nezajištěných pohledávek.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 19. září 2014

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková