2 VSPH 157/2015-A-27
KSPH 66 INS 22757/2014 2 VSPH 157/2015-A-27

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců Mgr. Martina Lišky a Mgr. Kláry Halové ve věci dlužnice Jiřiny Korcové, bytem V Prokopě 1325/41, Čelákovice, zahájené na návrh České spořitelny, a.s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, IČO: 45244782, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 66 INS 22757/2014-A-20 ze dne 9. prosince 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 66 INS 22757/2014-A-20 ze dne 9. prosince 2014 se vyjma bodu VI. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze v bodě I. výroku shora označeného usnesení rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek Jiřiny Korcové (dále jen dlužnice), v bodech II. a IV. výroku prohlásil na její majetek konkurs s tím, že bude projednán jako nepatrný, v bodě III. výroku ustanovil insolvenčním správcem JUDr. Štěpána Kratěnu, Ph.D. (dále jen Správce), v bodě V. výroku deklaroval, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku, v bodě VI. výroku České spořitelně, a.s. (dále jen Navrhovatelka) uložil, aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatila soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč, v bodech VII. a VIII. výroku věřitele vyzval, aby do 2 měsíců ode dne zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení a aby Správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní, v bodech IX. a X. výroku na den 5.3.2015 nařídil přezkumné jednání, svolal schůzi věřitelů a stanovil její program, v bodě XI. výroku osoby, jež mají závazky vůči dlužnici, vyzval, aby napříště plnění neposkytovaly jí, ale Správci, jemuž v bodě XII. výroku uložil, aby mu předložil zpracovaný seznam přihlášených pohledávek, a v bodě XIII. výroku konstatoval, že jeho rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku.

V odůvodnění usnesení soud v procesní rovině předeslal, že k návrhu Navrhovatelky bylo zahájeno (společné) insolvenční řízení proti manželům Jaroslavu a Jiřině Korcovým (dále jen dlužník a dlužnice, popř. dlužníci), přičemž usnesením ze dne 10.7.2014 (č.d. A-14) vyloučil věc dlužnice k samostatnému řízení. Poté reprodukoval obsah insolvenčního návrhu zejména tak, že Navrhovatelka tvrdila, že má za dlužníky splatnou pohledávku z titulu nesplacených úvěrů ve výši 1.726.505,04 Kč (což prokazovala smlouvami o úvěru č. 3850304813 ze dne

30.6.2008, č. 0298950139 ze dne 23.11.2007 a č. 4709048843), a jako další věřitele dlužníků označila Kooperativa pojišťovnu, a.s., PPF B2 B.V., s.r.o. a Jindřicha Polívku.

Dále soud uvedl, že se zabýval aktivní legitimací Navrhovatelky, přičemž z předložených smluv o úvěru zjistil, že byly dlužníkům, resp. v případě posledně označeného úvěru toliko dlužníku, poskytnuty úvěry ve výši 480.000,-Kč, 930.000,-Kč a 13.000,-Kč, jež se dlužníci zavázali splácet v určených měsíčních splátkách; k úvěru poskytnutému toliko dlužníku (jenž není účastníkem tohoto řízení) dodal, že kontokorent nebyl řádně splácen a došlo k zesplatnění úvěru . Z toho bez dalšího dovodil, že Navrhovatelka doložila, že je věřitelkou dlužnice, tedy že má proti ní pohledávku a to pohledávku již splatnou . Poukázal přitom na to, že dlužnice nepředložila řádné seznamy majetku, závazků a zaměstnanců, a nesplnila tak soudem uloženou povinnost, a k návrhu bez bližší specifikace toliko uvedla, že některé dluhy již byly uhrazeny a že se snaží svoji finanční situaci řešit.

Na tomto základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že je osvědčen úpadek dlužnice, neboť má zcela nesporně více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopna plnit . Proto dle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) rozhodl o jejím úpadku (který měl shora uvedenými skutečnostmi bezpečně prokázán ), a zároveň o způsobu jeho řešení konkursem.

Proti bodům I., II. a III. výroku tohoto usnesení Krajského soudu v Praze podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že soud prvého stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť vzal bez dalšího za prokázaný skutkový stav tvrzený Navrhovatelkou, aniž by zkoumal, zda jsou splněny podmínky pro vydání napadeného usnesení. Soudu vytýkala, že se nezabýval otázkou jejího majetku (jeho hodnotou) a v zásadě pouze obecně citoval jednotlivá ustanovení IZ, aniž by k nim přiřadil jejich konkrétní naplnění . Soud dle jejího názoru pochybil rovněž v tom, že se nezabýval (ani) otázkou, zda není možné dosáhnout uspokojení splatných pohledávek Navrhovatelky vůči ní jinak než v rámci insolvenčního řízení, tj. výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Z těchto důvodů dlužnice požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadené usnesení v rozsahu napadeném odvoláním včetně řízení jeho vydání předcházejícího, a aniž dle ust. § 94 odst. 1 písm. d) IZ nařizoval jednání, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Podle ust. § 5 téhož zákona spočívá insolvenční řízení zejména na zásadě, že a) musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, b) věřitelé, kteří mají stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti, c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitelů nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce, d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

Podle ust. § 133 IZ lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o němž lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka. Dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil.

Úprava rozhodování o insolvenčním návrhu v IZ je vybudována na zásadě, že podá-li návrh věřitel, soud k jeho projednání nařídí jednání vždy, ledaže v důsledku shodných stanovisek účastníků insolvenčního řízení (zejména navrhujícího věřitele a dlužníka) se veřejné projednání insolvenčního návrhu při jednání soudu nejeví nezbytným a rozhodnutím bez jednání nemohou být práva účastníků insolvenčního řízení dotčena.

Tato úprava důsledně navazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (zabývající se v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání otázkou, jaký význam má nařízení jednání pro rozhodnutí o prohlášení konkursu) prezentovanou zejména usnesením sp. zn. 29 Odo 204/2003 ze dne 31.1.2006 uveřejněném pod č. 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud zdůraznil, že v případě věřitelského návrhu na prohlášení konkursu, s nímž dlužník nesouhlasí, je konkursní soud vždy povinen nařídit jednání, a tedy i provést dokazování podle ust. § 122 a násl. OSŘ. Výjimkou mohou být situace, kdy je skutkový stav mezi účastníky řízení nesporný, nebo lze o návrhu na prohlášení konkursu rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, anebo již v průběhu přípravy jednání vyjde v řízení najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně opodstatněných důkazních návrhů by konkursní soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce navrhujícího nebo známého věřitele.

Výkladem ust. § 133 IZ, resp. tím, kdy lze rozhodnout o insolvenčním návrhu podaném osobou odlišnou od dlužníka bez jednání, se zabývala judikatura soudů vyšších stupňů, např.:

1) Vrchního soudu v Praze (viz např. usnesení sen. zn. 3 VSPH 741/2010 ze dne 12.11.2010), podle níž lze bez jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout buď za předpokladu, že se dlužník v procesním úkonu adresovaném soudu jednoznačně vzdá práva na projednání věci, popřípadě udělí výslovný souhlas, obojí za předpokladu, že lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, anebo za předpokladu, že lze plně vyhovět insolvenčnímu návrhu, kterému nikdo neodporoval. Tyto předpoklady přitom musí být vykládány přísně restriktivně v obvyklém poměru zásady a výjimky z ní, tedy podle principu v pochybnostech vždy ve prospěch zásady, jíž je povinnost soudu nařídit jednání.

2) Nejvyššího soudu ČR (viz např. usnesení sen. zn. 29 NSČR 41/2010 ze dne 22.12.2010), podle níž upravuje ust. § 133 odst. 1 IZ výjimky z pravidla, podle něhož o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhoduje insolvenční soud zásadně po jednání. Ust. § 133 odst. 2 věta první IZ, podle něhož insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, neupravuje další, v ust. § 133 odst. 1 IZ neuvedenou, výjimku z tohoto pravidla, nýbrž určuje podmínky, za kterých je insolvenční soud povinen nařídit jednání i v případech popsaných v ust. § 133 odst. 1 IZ. Jinými slovy ust. § 133 odst. 2 věty první IZ upravuje výjimku z výjimky určené ust. § 133 odst. 1 IZ, což znamená, že v případě, kdy rozhodnutí závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, je nutno nařídit jednání i tehdy, jde-li o případy podřaditelné ust. § 133 odst. IZ (tedy mj. v případě, kdy účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání).

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že soud prvého stupně usnesením ze dne 20.3.2014 (č.d. A-8), jež bylo dlužníkům doručeno dne 14.4.2014 (dále jen Výzva), dlužníky vyzval, aby se do 7 dnů písemně vyjádřili k insolvenčnímu návrhu, výslovně uvedli, zda s ním souhlasí či nikoli, a zda souhlasí s tím, aby o věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání; k Výzvě přitom připojil doložku, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude předpokládat, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Ve Výzvě dlužníky rovněž vyzval, aby ve stejné lhůtě předložili seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1 IZ, a poučil je o tom, že pokud chtějí navrhnout řešení jejich úpadku oddlužením (společným návrhem manželů na povolení oddlužení), mohou tak učinit nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu. Dále odvolací soud zjistil, že v podání ze dne 11.8.2014 (č.d. A-13) žádali dlužníci o odložení insolvence z důvodu probíhajícího jednání o řešení celé situace s Navrhovatelkou (zaplacení dlužné částky) a tvrdili, že jejich neschopnost platit byla pouze dočasná. Zdůraznili, že některé závazky již byly uhrazeny a situaci lze nyní řešit společně s jejich dospělým synem.

Za těchto okolností nemohl mít soud za splněný předpoklad, že dlužnice návrhu neodporovala, z její obrany je naopak nepochybné, že skutkový stav věci není (nebyl) mezi účastníky nesporný, a bude (bylo) proto třeba zjišťovat sporné skutečnosti nutné k posouzení jejího úpadku, a za tím účelem nařídit jednání a provést při něm potřebné dokazování. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že se dlužnice (výslovně) nevyjádřila k Výzvě, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Nadto považoval odvolací soud za nezbytné podotknout, že o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka lze dle ust. § 133 odst. 1 písm. b) IZ rozhodnout bez nařízení jednání pouze tehdy, souhlasí-li s tímto postupem všichni účastníci; k tomu však v dané věci nedošlo, neboť se Navrhovatelka k této otázce vůbec nevyjádřila (nebyla k tomu soudem prvého stupně ani vyzvána).

Předpoklady pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu bez jednání tak v daném případě splněny nebyly, soud prvého stupně tudíž zatížil insolvenční řízení zmatečnostní vadou dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) OSŘ.

Odvolací soud je nadto toho názoru, že napadené usnesení neobstojí též proto, že není řádně odůvodněno. Judikatura Vrchního soudu v Praze je již ustálena v tom, že rozhodnutí o úpadku dlužníka vydané k insolvenčnímu návrhu jeho věřitele musí být s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí vždy odůvodněno, a dle ust. § 167 odst. 2 OSŘ se tak musí stát způsobem uvedeným v ust. § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce, a jak se vypořádal s právně významnými námitkami dlužníka. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvého stupně v odůvodnění napadeného usnesení zjevně nedostál, když se omezil toliko na reprodukci obsahu insolvenčního návrhu a označení listin předložených Navrhovatelkou k prokázání jejích tvrzení, aniž však z jejich obsahu vyvodil konkrétní skutkové závěry ohledně výše jejích pohledávek, dat jejich splatnosti atd. (jediný skutkový závěr, jejž soud učinil, je, že dlužníkům byly poskytnuty úvěry, jež se zavázali splácet, doplněný o zjištění, že kontokorentní úvěr nebyl řádně splácen a došlo k zesplatnění úvěru , to ovšem u úvěru, jenž nebyl poskytnut dlužnici, ale jejímu manželu). Skutková zjištění soudu prvého stupně jsou tak v tomto ohledu zcela nedostatečná. V rovině právního posouzení věci přitom (nezjištěný) skutkový stav ohledně pohledávky Navrhovatelky odpovídajícím způsobem nehodnotil (podle příslušné právní normy) a nijak se nevypořádal ani s pohledávkami dalších v návrhu označených věřitelů, když neuvedl jejich výši, důvod, splatnost ani to, čím byla jejich existence osvědčena. Namísto toho pouze na základě tvrzení Navrhovatelky o pohledávkách dalších věřitelů (jež nemůže být důkazem jejich existence, výše ani splatnosti) bez dalšího dospěl k závěru, že je dlužnice v úpadku, neboť má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopna plnit .

Z odůvodnění napadeného usnesení tak neplyne žádný odůvodněný skutkový ani právní závěr o tom, zda Navrhovatelka splnila základní předpoklad úspěšnosti insolvenčního návrhu spočívající v průkazu její aktivní legitimace ve smyslu ust. § 105 IZ (tj. zda prokázala existenci své splatné pohledávky za dlužnicí), přičemž takový závěr absentuje i ohledně naplnění podmínek úpadku ve formě insolvence, jenž soud shledal prokázaným, a to jak stran osvědčení existence vícerých věřitelů dlužnice s pohledávkami nejméně 30 dnů po splatnosti, tak její platební neschopnosti.

Dovozoval-li pak soud prvého stupně závěr o úpadku dlužnice z toho, že nepředložila seznamy dle ust. § 104 odst. 1 IZ a k insolvenčnímu návrhu se blíže nevyjádřila, považoval odvolací soud za nezbytné poznamenat, že v ust. § 3 odst. 2 písm. d) IZ je upravena pouze fikce platební neschopnosti jako jednoho ze znaků

úpadku, nikoli fikce úpadku samotného; zjištění, že se dlužnice k návrhu nevyjádřila, pak nezbavuje insolvenční soud povinnosti dospět k rozhodnutí o návrhu procesně standardním způsobem.

Dle obsahu spisu navíc nebyla dlužnice dosud řádně poučena o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, neboť z obsahu poučení ze dne 20.3.2014 (č.d. A-8) podaného jí insolvenčním soudem nevyplývá, že takový návrh je nutno podat na předepsaném formuláři, jenž je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 39/2012 ze dne 26.6.2012). Z toho důvodu nezačala dlužnici dosud běžet lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení. Soudu prvého stupně je přitom třeba též vytknout, že nijak neodůvodnil své rozhodnutí o tom, že konkurs na majetek dlužnice bude projednán jako nepatrný, přestože ust. § 314 odst. 4 IZ výslovně požaduje, aby takové rozhodnutí bylo vždy odůvodněno.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a b) a ust. § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ, napadené usnesení o zjištění úpadku a prohlášení konkursu včetně souvisejících výroků-vyjma bodu VI. výroku, jenž nemohl být odvoláním dlužnice napaden-zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

V něm soud v souladu se závěry vyslovenými výše provede při jednání účastníky navržené důkazy, z nichž v odpovídajícím rozsahu zjistí skutkový stav týkající se pohledávek navrhovatelky i dalších věřitelů, v rovině právního posouzení přijme (při aplikaci odpovídající právní normy) potřebné závěry a řádně vyhodnotí námitky vznesené dlužnicí; neopomene se přitom vypořádat též s argumenty, které uplatnila v odvolání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Praze k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 20. července 2015

Mgr. Tomáš B r a u n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová