2 VSPH 156/2011-B-58
MSPH 88 INS 7526/2009 2 VSPH 156/2011-B-58

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Miluše Náhlíkové, bytem Tadrova 230, Praha 5, o odvolání Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i., sídlem Strnady 136, pošta Jíloviště, zast. advokátem JUDr. Miroslavem Krištofem, sídlem Drahobejlova 1894/52, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 88 INS 7526/2009-B-48 ze dne 13.ledna 2011

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 88 INS 7526/2009-B-48 ze dne 13.ledna 2011 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 88 INS 7526/2009-B-48 ze dne 13.1.2011 zamítl návrh, jímž se Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i. (dále jen odvolatel) domáhal zrušení usnesení téhož soudu č.j. MSPH 88 INS 7526/2009-A-8 ze dne 5.11.2009, jímž bylo povoleno oddlužení Miluše Náhlíkové (dále jen dlužnice), a usnesení č.j. MSPH 88 INS 7526/2009-B-9 ze dne 22.12.2009, jímž bylo její oddlužení plněním splátkového kalendáře schváleno, a požadoval, aby soud rozhodl o řešení jejího úpadku konkursem.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se odvolatel podáním doručeným dne 14.5.2010 domáhal vydání usnesení, jímž by soud zrušil usnesení č.j. MSPH 88 INS 7526/2009-A-8 ze dne 5.11.2009, jímž bylo povoleno oddlužení dlužnice, a usnesení č.j. MSPH 88 INS 7526/2009-B-9 ze dne 22.12.2009, jímž bylo její oddlužení schváleno, a aby rozhodl o řešení jejího úpadku konkursem. Tvrdil, že dlužnice byla nájemcem bytu v domě č.p. 230 v ulici Tadrova, Praha 5-Zbraslav, který je v jeho vlastnictví. Jelikož dlouhodobě neplatila nájemné ani zálohy na služby s nájmem poskytované, dal jí dne 21.8.2008 výpověď, jejíž oprávněnost potvrdil Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem sp. zn. 5 C 599/2008 ze dne 4.6.2009. Přestože nájemní vztah mezi nimi zanikl ke dni 30.11.2008, dlužnice byt stále bezdůvodně užívá a odmítá ho dobrovolně opustit. Následně podal odvolatel k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 žalobu na zaplacení, jelikož dlužnice nadále nájemné ani jiné platby nehradila. Podle rozsudku sp. zn. 16 C 210/2009 ze dne 26.6.2009, jímž soud uložil dlužnici uhradit dlužnou částku 41.613,50 Kč v měsíčních splátkách po 3.000,-Kč, mu dlužnice uhradila pouze dvě splátky v celkové výši 6.000,-Kč a poté přestala dluh splácet. Dopisem ze dne 22.3.2010 upozornil odvolatel dlužnici, že pokud nezačne dluh řádně splácet, podá proti ní návrh na exekuci. Na tento dopis reagovala dlužnice oznámením, že na sebe podala insolvenční návrh spolu s návrhem na oddlužení. Navrhovatel tvrdí, že tímto opožděným sdělením o zahájení insolvenčního řízení mu dlužnice znemožnila přihlásit své pohledávky, jelikož v té době bylo již rozhodnuto o povolení i o schválení oddlužení. Dále tvrdí, že neoprávněným užíváním bytu, neplacením nájemného a poplatků za služby spotřebovávané v souvislosti s jeho užíváním narůstá dlužnici i po schválení oddlužení peněžitý závazek, který trvá po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti. Dle odvolatele tak došlo k naplnění podmínek ust. § 418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona.

Proti zamítavému rozhodnutí zdejšího soudu, jež vycházelo ze zjištění, že k vymožení tvrzené pohledávky proti dlužnici, která měla vzniknout po schválení plánu oddlužení, nebyl nařízen výkon rozhodnutí ani exekuce (ust. § 418 odst. 2 IZ), a proto shora citované ustanovení aplikovat nelze, podal odvolatel odvolání. Vrchní soud v Praze toto usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby se soud v rámci přezkoumání důvodnosti návrhu zabýval zjišťováním, zda po schválení plánu oddlužení vznikl dlužnici peněžitý závazek, s nímž je po dobu delší 30 dnů v prodlení, a zda vznik tohoto závazku zavinila.

K výzvě soudu, aby doplnil tvrzení ohledně právního důvodu, výše a splatnosti pohledávky vzniklé po schválení oddlužení a toho, v čem spatřuje zaviněné jednání dlužnice, doplnil odvolatel, že dne 21.4.2010 podal proti dlužnici žalobu na vyklizení, na základě níž byl následně schválen soudní smír a dlužnice se zavázala opustit byt ke dni 31.1.2011. Dále tvrdil, že peněžitý závazek dlužnice za užívání bytu ke dni 30.9.2010 činil 62.784,-Kč a u Obvodního soudu pro Prahu 5 podal žalobu na zaplacení této částky, že ke dni 31.12.2010 činil závazek dlužnice již 82.278,-Kč a že představuje bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného za leden až prosinec 2010 a poplatky za služby spojené s užíváním bytu.

Podáním doručeným soudu dne 19.5.2010 insolvenční správce sdělil, že mu zaměstnavatel dlužnice pravidelně poukazuje příslušné části její mzdy, které správce následně zasílá jednotlivým věřitelům v poměru stanoveném v usnesení soudu. Z této zprávy tedy vyplývá, že dlužnice řádně plní svůj závazek dle schváleného splátkového kalendáře.

Insolvenční soud citoval ust. § 418 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, ust. § 451 a § 563 občanského zákoníku a poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky vyjádřenou v rozhodnutích sp. zn. 33 Odo 871/2005 2005 ze dne 15.12.2005 a 26 Odo 1695/2006 ze dne 22.1.2009 z nich dovodil, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal. Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle ust. § 563 občanského zákoníku. V tom případě je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Nelze tedy dovodit, že ke splatnosti pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení není potřeba výzvy věřitele k plnění, a že její splatnost nastává již okamžikem přijetí bezdůvodného obohacení.

Nahlédnutím do aplikace InfoSoud soud zjistil, že nalézací řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 325/2010 ohledně peněžitého závazku dlužnice vůči navrhovateli z titulu bezdůvodného obohacení nebylo dosud pravomocně skončeno. Ostatně stejně jako odvolatel zastává soud názor, že existenci pohledávky, její výši a splatnost lze v daném případě určit pouze v rámci nalézacího řízení, v němž může dlužnice využít řádné soudní ochrany, jak jí zaručuje ústavní pořádek, což také žádostí o ustanovení právního zástupce učinila.

Na základě uvedeného dospěl pak k závěru, že podaný návrh je předčasný. Ke stejnému závěru lze podle něj ostatně dospět i na základě pouhých tvrzení obsažených v návrhu, neboť i z nich je zřejmé, že odvolatel dosud výši konkrétní pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nejenže řádně nevyčíslil (výše bezdůvodného obohacení se nemusí nutně rovnat výši nájemného a poplatků za související služby), ale k zaplacení bezdůvodného obohacení dlužnici dosud ani řádně nevyzval.

Nad rámec uvedeného soud konstatoval, že existence pohledávky vzniklé po schválení plánu oddlužení by byla důvodem ke zrušení schváleného oddlužení pouze v případě, že by byla splněna další podmínka, jíž je její vznik v důsledku zaviněného jednání dlužnice. Pojem zavinění však občanský zákoník přímo nevymezuje, a pokud za jeho jediné vymezení nelze považovat ust. § 418 odst. 2 insolvenčního zákona, nečiní tak ani zákon insolvenční. Právní naukou je přitom pojem zavinění definován jako vnitřní psychický vztah škůdce k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a výsledku tohoto jednání. Zavinění je založeno na spojení dvou psychických prvků, a to jednak prvku poznání, tedy prvku intelektuálního-rozumového, spočívajícího ve vědomosti a předvídání určitého výsledku, jednak prvku vůle, spočívajícího v tom, že subjekt projevuje vůli tím, že něco chce, ale také tím, že je s něčím srozuměn. Na různé kombinaci obou prvků a stupňů jejich intenzity jsou pak založeny různé formy a stupně zavinění.

Po této úvaze dospěl soud k závěru, že v tomto případě nelze jednání dlužnice kvalifikovat jako zaviněné jednání, v jehož důsledku vznikl peněžitý závazek. Takovým jednáním by (za podmínky extenzivního výkladu ust. § 418 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) mohlo být např. lehkomyslné převzetí nové půjčky, kterou by dlužnice nebyla schopna plnit, tj. chování, které jí v žádném případě nelze přičítat.

Soud vyjádřil přesvědčení, že by odvolatel měl též zvážit, že dlužnice kromě pravidelného příjmu ze mzdy, resp. nyní starobního důchodu, vlastní dle insolvenčního návrhu pouze 5 kusů starého nábytku a další movité věci podléhající opotřebení, jejichž hodnotu ke dni podání návrhu odhadla na cca 15.000,-Kč. Prohlášení konkursu na její majetek by tak nevedlo ani k uspokojení event. pohledávky navrhovatele, ani pohledávek ostatních věřitelů, jež jsou v rámci splátkového kalendáře řádně placeny. Navíc, pokud by mu v průběhu oddlužení skutečně vznikla splatná pohledávka, dlužnice by od ní nemohla být osvobozena ani po splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení, a v jejím následném vymáhání by mu tedy nic nebránilo.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se odvolatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání se nesouhlasně vyjádřil k názorům insolvenčního soudu. Podle něj není pochyb o tom, že si je dlužnice dobře vědoma své povinnosti platit za užívání bytu i za služby, které jsou jí poskytovány, a svým zaviněným jednáním způsobila vznik peněžitých závazků, které nehradí. Pokud by skutečně nechtěla způsobit vznik závazku, pak by alespoň projevila úsilí k tomu, aby jeho vzniku zabránila. Odvolatel zdůraznil, že insolvenčnímu soudu předložil k prokázání svých tvrzení řadu listinných důkazů, navrhl mu, aby provedl důkaz svědeckou výpovědí a spisem Obvodního soudu pro Prahu 5 zn. 16 C 325/2010, soud se však spokojil nahlédnutím do databáze InfoSoud, aniž by si alespoň spis vyžádal a ověřil si jeho tvrzení. Nahlédnutím do spisu by přitom mohla být vyvrácena alespoň jeho pochybnost o tom, zda odvolatel vyzval dlužnici k úhradě dluhu. To, že dlužnice dluží odvolateli nejen za užívání bytu, ale i úhrady za odvoz domovního odpadu, vodné a stočné, je přitom zjevné již z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 8 C 117/2010 ze dne 20.10.2010. Podle názoru odvolatele postupoval insolvenční soud v rozporu s právním názorem vyjádřeným Vrchním soudem v Praze v usnesení ze dne 15.11.2010, protože neprovedl navrhované důkazy a nezjistil skutkový stav věci, navíc nesprávně posoudil i právní stav věci, když jednání dlužnice posoudil jako nezaviněné.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona zruší insolvenční soud schválené oddlužení a rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže v důsledku zaviněného jednání dlužníka vznikl dlužníkovi po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Podle ust. § 418 odst. 2 téhož zákona se má zato, že dlužník zavinil vznik peněžitého závazku podle citovaného ustanovení, byl-li k jeho vymožení nařízen vůči němu výkon rozhodnutí nebo exekuce.

Jak již odvolací soud dříve vyjádřil v usnesení ze dne 15.11.2010, v němž k odvolání odvolatele zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 11.6.2010, dovozuje ze shora citovaného ustanovení, že je povinností insolvenčního soudu, aby se v rámci přezkoumání důvodnosti návrhu na zrušení schváleného oddlužení zabýval zjišťováním, zda po schválení plánu oddlužení vznikl peněžitý závazek, s nímž je dlužník po dobu delší 30 dnů v prodlení, a zda dlužník vznik tohoto závazku zavinil. Smysl tohoto ustanovení totiž zjevně spočívá v tom, že dlužník je v případech vymezených v jeho odstavci 1 pod písmeny a) až c) postižen za jednání zde popsané odnětím možnosti splnit schválené oddlužení a dosáhnout osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny podle ust. § 414 a § 415 insolvenčního zákona.

Co se týče odvolatele, považoval odvolací soud za nutné zopakovat, že je na něm, aby doložil, že dlužnici vůči němu vznikl po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek, že jeho vznik zavinila, že je též splatný a že dlužnice je v prodlení s jeho splněním po dobu delší 30 dnů od splatnosti. Je však na insolvenčním soudu, aby v tomto směru řádně zjistil skutkový stav a ověřil pravdivost tvrzení odvolatele, přičemž je zjevné, že za tím účelem bude nezbytné nařídit jednání za účasti odvolatele i dlužnice a provést na něm důkazy navržené odvolatelem. Dlužno doplnit, že odvolatel již insolvenčnímu soudu předložil kopie pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 5 C 599/2008-27 ze dne 4.6.2009, jímž byla zamítnuta žaloba dlužnice na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu 3+1 v přízemí domu č.p. 230 v Praze 5-Zbraslav, Tadrova ulice, ze dne 21.8.2008, a pravomocného usnesení téhož soudu č.j. 8 C 117/2010-43 ze dne 20.10.2010, jímž byl schválen smír, podle něhož je dlužnice povinna vyklidit týž byt do 31.1.2011.

Protože se insolvenční soud zatím omezil pouze na vysvětlení, proč v rámci insolvenčního řízení není třeba zabývat se zjišťováním skutečností, o něž odvolatel opíral návrh na zrušení schváleného oddlužení, zjišťováním skutkového stavu v rozsahu nezbytném k aplikaci ust. § 418 odst. 1 insolvenčního zákona se nezabýval.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 25.května 2011

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová