2 VSPH 1545/2013-A-86
KSPH 36 INS 28162/2012 2 VSPH 1545/2013-A-86

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice Ing. Věry Hnidákové, bytem Komenského 236, Jinočany, zast. JUDr. Zdeňkem Slapničkou, bytem Na Sádce 193, Praha 4, zahájené na návrh Creatis, a.s., sídlem Jánský vršek 311/6, Praha 1, zast. Jiřím Trubačem, bytem Zámecké schody 8, Praha 1, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 28162/2012-A-33 ze dne 22.dubna 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 28162/2012-A-33 ze dne 22.dubna 2013 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze shora označeným usnesením zamítl návrh Ing. Věry Hnidákové (dále jen dlužnice) na nařízení předběžného opatření, jímž by zakázal postupiteli společnosti Creatis, a.s. (dále jen navrhovatelka) vymáhat pro postupníka společnost Alia Trade, s.r.o. (dále jen postupník) pohledávku, kterou společnost Creatis, a.s. postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2.1.2002 společnosti Alia Trade, s.r.o., a to do doby, než postupitel společnost Creatis, a.s. prokáže dlužnici v souladu s ust. § 530 občanského zákoníku (dále jen Obč.Z.) souhlas postupníka společnosti Alia Trade, s.r.o. s vymáháním této pohledávky .

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se dlužnice domáhala nařízení předběžného opatření s tím, že navrhovatelka smlouvou ze dne 2.1.2002 postoupila postupníkovi pohledávku, od níž odvozovala svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu, ale souhlas postupníka dle ust. § 530 odst. 1 Obč.Z. s vymáháním postoupené pohledávky svým jménem neprokázala dlužnici ani soudu; postupník přitom pohledávku sám vymáhá v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 36 INS 8444/2010. Dlužnice se proto domnívala, že by navrhovatelka byla oprávněna vymáhat pohledávku pouze za podmínky, že ji nevymáhá postupník, a že tedy ve smyslu ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) nedoložila, že má za dlužnicí splatnou pohledávku. Dále soud citoval zákonná ustanovení upravující nařízení předběžného opatření obsažená v občanském soudním řádu (dále jen o.s.ř.) a v IZ a dovodil z nich, že předběžné opatření lze nařídit tehdy, je-li třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, a v rámci insolvenčního řízení i tehdy, je-li nutné v době do vydání rozhodnutí o úpadku zabránit změnám v rozsahu majetkové podstaty vedoucím ve svém důsledku k poškození věřitelů. Konstatoval, že důvody pro nařízení předběžného opatření nejsou v této věci dány, neboť není třeba zatímně upravit poměry účastníků, není ohrožen výkon soudního rozhodnutí a nehrozí ani změna v rozsahu majetkové podstaty. Zdůraznil přitom, že dlužnice svým návrhem fakticky předjímá rozhodnutí ve věci samé a žádá, aby soud uložil věřiteli taková omezení, kterými by došlo k omezení práva věřitele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, to za situace, kdy věřitel svým jednáním využívá svých práv, která mu stávající obecně závazné právní předpisy poskytují. Tato práva pak nelze jakkoliv omezovat, a to pochopitelně ani s ohledem na, dle tvrzení dlužnice, neexistenci práva k pohledávce ve věci samé. Vzhledem k uvedenému návrh dlužnice na nařízení předběžného opatření zamítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumentovala zejména tím, že nebyly splněny předpoklady pro podání insolvenčního návrhu, neboť navrhovatelka neuvedla skutečnosti, z nichž vyplývá její oprávnění podat návrh, nepřipojila k návrhu listiny, jichž se dovolává, a neprokázala souhlas postupníka s vymáháním pohledávky dle ust. § 530 odst. 1 ObčZ. Dle jejího názoru soud I. stupně tyto skutečnosti přehlíží, a proto je namístě se domnívat, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků .

Navrhovatelka ve vyjádření k odvolání obsáhle argumentovala ve prospěch závěru, že je oprávněna vymáhat postoupenou pohledávku svým jménem, uvedla, že ona ani postupník dlužnici neoznámili, že k postoupení pohledávky došlo, a poukázala na judikaturu Vrchního soudu v Praze, jež potvrzuje její oprávnění podat insolvenční návrh, a na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, z níž vyplývá, že námitky proti postoupení pohledávky dlužnici nesvědčí.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení o.s.ř., nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Pokud jde o odlišnost úpravy při nařízení předběžného opatření v insolvenčním řízení, obsahuje IZ především ust. § 82, dle něhož může insolvenční soud nařídit předběžné opatření (i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak), jímž může ustanovit předběžného správce, omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c) IZ, neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů, nebo uložit insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka vůči dlužníkovi nespočívá pouze v pracovněprávních nárocích, aby složil jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (odst. 1 a 2), a dále může při splnění zákonných podmínek udělit souhlas se započtením vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele či je naopak zakázat (odst. 3). Dle ust. § 100 odst. 1 IZ může insolvenční soud předběžným opatřením též nařídit povinné osobě, aby ve prospěch věřitele, jemuž způsobila škodu tím, že porušila povinnost podat včas insolvenční návrh, zaplatila přiměřenou peněžitou částku, a konečně, je-li nutné zabránit v době do vydání rozhodnutí o úpadku změnám v rozsahu majetkové podstaty v neprospěch věřitelů, může insolvenční soud podle ust. § 113 odst. 1 i bez návrhu nařídit předběžné opatření, kterým dlužníkovi uloží, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy náležejícími do jeho majetkové podstaty, nebo rozhodne, že dlužník může nakládat s majetkovou podstatou nebo její částí pouze se souhlasem předběžného správce. Insolvenční soud může též nařídit, aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale předběžnému správci. Současně ustanoví předběžného správce, pokud tak neučinil dříve.

V ostatních případech je insolvenční soud při rozhodování o tom, zda nařídit předběžné opatření, povinen přiměřeně použít příslušná ustanovení o.s.ř., tj. ust. § 74 a násl., resp. ust. § 102, přičemž je třeba poznamenat, že v insolvenčním řízení je vyloučeno, aby insolvenční soud ukládal předběžným opatřením povinnosti třetím osobám jinak než jako tzv. součinnostní opatření v souvislosti s uložením povinnosti účastníku řízení.

Stejně jako soud prvního stupně je i odvolací soud v daném případě toho názoru, že dlužnice ničím neprokázala nezbytnost nařídit předběžné opatření podle shora citovaných ustanovení IZ; ostatně žádné okolnosti této potřebě nasvědčující ani netvrdila. Neprokázala však ani potřebu nařízení předběžného opatření dle ust. § 102 o.s.ř., tj. zatímní úpravu poměrů účastníků, jíž se domáhala. Skutečnost, že navrhovatelka postoupila svoji pohledávku za dlužnicí třetí osobě, a z toho plynoucí závěr o tom, zda je nadále oprávněna vymáhat postoupenou pohledávku vlastním jménem a zda je oprávněna podat též insolvenční návrh, se totiž může odrazit až v rozhodnutí o insolvenčním návrhu při posouzení aktivní legitimace navrhovatelky, jež je jedním ze zákonem stanovených předpokladů vydání rozhodnutí o úpadku. Případný nedostatek aktivní legitimace na straně navrhovatelky se nutně projeví v zamítnutí insolvenčního návrhu dle ust. § 143 IZ, tedy v rozhodnutí ve věci samé. Dlužnicí navrhované předběžné opatření by-jak správně poukázal soud I. stupně-nepřípustně předjímalo posouzení věci samé (nešlo by tedy o prozatímní úpravu poměrů), a proto je nařídit nelze.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání nebylo podáno důvodně, postupoval proto podle ust. § 219 občanského soudního řádu a napadené usnesení potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 22.listopadu 2013

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová