2 VSPH 1545/2012-A-22
KSPH 39 INS 15483/2012 2 VSPH 1545/2012-A-22

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Ondřeje Machaty, bytem Masečín 675 E, pošta Štěchovice, zahájené na návrh Eleny Konstacké, bytem Masečín 675 E, pošta Štěchovice, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 39 INS 15483/2012-A-13 ze dne 27. srpna 2012

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 39 INS 15483/2012-A-13 ze dne 27. srpna 2012 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 39 INS 15483/2012-A-13 ze dne 27.8.2012 uložil Eleně Konstancké (dále jen navrhovatelka), jež se insolvenčním návrhem ze dne 25.6.2012 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku Ondřeje Machaty (dále jen dlužník), aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení odkázal soud na ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož může vyzvat insolvenčního navrhovatele k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení až do výše 50.000,-Kč, a vysvětlil, že záloha je nutná k tomu, aby insolvenční správce měl bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a po ustanovení do funkce k dispozici finanční prostředky nezbytné k jejímu výkonu. Potřeba úhrady zálohy vyplývá podle soudu z toho, že nemá dostatek hodnověrných informací o skutečných majetkových poměrech dlužníka, a nemůže proto s dostatečnou jistotou předvídat, jaké výdaje bude vyžadovat činnost insolvenčního správce a zda majetková podstata bude postačovat na úhradu jeho nároků.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se navrhovatelka včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud změnil tak, že jí povinnost zaplatit zálohu uložena nebude. V odvolání poukazovala na to, že z předchozího řízení vedeného pod sp.zn. KSPH 39 INS 4344/2011 vyplývá, že ve vlastnictví dlužníka je ideální podíl o velikosti 1/2 na nemovitostech zapsaných na LV č. 1235 vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj v katastrálním území Masečín, obec Štěchovice. Z toho dovodila, že zde není nutnost uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost zaplatit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň části nároků insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Ze spisu odvolací soud zjistil, že navrhovatelka v insolvenčním návrhu tvrdila, že dlužník je v úpadku ve formě insolvence, neboť dlouhodobě neplní své splatné závazky z titulu smlouvy o půjčce vůči ní (pohledávky se staly splatnými dne 31.12.2009) ani vůči dalším věřitelům (konkrétně označila Českou spořitelnu, a.s., Českou pojišťovnu, a.s., Komerční banku, a.s. a Hlavní město Praha).

Pokud jde o majetek dlužníka, tvrdila navrhovatelka, že je dlužník spoluvlastníkem ideální poloviny nemovitosti zapsané na LV č. 1235 v katastrálním území Masečín, obec Štěchovice. O tom, že by dlužník disponoval finančními prostředky v hotovosti či na bankovních účtech bezprostředně použitelnými na úhradu nákladů insolvenčního řízení, v seznamu majetku nic neuvedla a dlužník se k výzvě soudu nevyjádřil. Protože navrhovatelka v insolvenčním návrhu ani v odvolání neuvedla nic, z čeho by bylo lze usuzovat, že dlužník disponuje likvidními prostředky, a soudu o nich z vlastní činnosti není nic známo, nelze insolvenčnímu soudu vytýkat, že navrhovatelce uložil zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Výši zálohy přitom shledal odvolací soud vzhledem k údajům o majetkových poměrech dlužníka přiměřenou, neboť i přezkoumání přihlášených pohledávek, provedení soupisu majetkové podstaty a následné zpeněžení podílu dlužníka na nemovitostech bude vyžadovat okamžité vynaložení určitých nákladů. Protože odvolání navrhovatelky neshledal důvodným, postupoval odvolací soud podle ust. § 219 občanského soudního řádu a napadené usnesení jako ve výroku věcně správné potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl s přihlédnutím k tomu, že navrhovatelka v něm neměla úspěch a dlužník v něm žádné náklady nevynaložil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 31.ledna 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva