2 VSPH 1542/2015-B-39
KSLB 87 INS 13803/2012 2 VSPH 1542/2015-B-39

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Ivany Mlejnkové a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Jana Zváry, bytem Náměstí Osvobození 63, Cvikov, o odvolání insolvenční správkyně Mgr. Jany Luštíkové, sídlem třída Karla IV. 634/25, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 87 INS 13803/2012-B-32 ze dne 10. července 2015

takto:

Odvolání se o d m í t á .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením č.j. KSLB 87 INS 13803/2012-B-32 ze dne 10.7.2015 zamítl žádost insolvenční správkyně Mgr. Jany Luštíkové (dále jen správkyně) o přiznání zálohy na náhradu cestovních výdajů.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že usnesením ze dne 26.7.2012 (č.d. A-13) rozhodl o úpadku dlužníka Jana Zváry (dále jen dlužník), povolil jeho řešení oddlužením a správkyni ustanovil do funkce, usnesením ze dne 3.10.2012 (č.d. B-8) schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře a usnesením ze dne 23.4.2015 (č.d. B-29) zamítl žádost správkyně o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za její činnost v období před schválením oddlužení, současně rozhodl o tom, že jí vydává zálohu na náklady insolvenčního řízení, a udělil jí souhlas s čerpáním zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 3.240,-Kč. Podáním ze dne 5.5.2015 (č.d. B-31) požádala správkyně o přiznání zálohy na náhradu cestovních výdajů ve výši 1.058,15 Kč za cestu k přezkumnému jednání a zpět a k jednání s dlužníkem a zpět.

Dále soud citoval ust. § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) a ust. § 38 odst. 4 insolvenčního zákona a dovodil z nich, že ust. § 7 odst. 4 vyhlášky o náhradě hotových výdajů správkyně v paušální výši za každý měsíc od povolení oddlužení do konce splátkového kalendáře má přednost před aplikací ust. § 7 odst. 1 vyhlášky upravující postup pro určení výše náhrady cestovních nákladů. Vyjádřil názor, že správkyni náleží odměna a náhrada hotových výdajů za každý započatý měsíc od ustanovení do funkce, což bylo zohledněno v novelizaci vyhlášky (provedené vyhláškou č. 398/2013 Sb.) s účinností od 1.1.2014. Proto postupoval podle aktuálního znění vyhlášky, dle kterého jsou hotové výdaje správkyně kryty paušální

částkou, žádost správkyně o vyplacení zálohy zamítl a poučil ji o tom, že proti tomuto usnesení je odvolání přípustné.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci se správkyně odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle jejího názoru nelze ust. § 7 odst. 4 vyhlášky použít na náhradu cestovních výdajů, neboť ust. § 7 odst. 1 vyhlášky je ustanovením speciálním, podle něhož se výše náhrady cestovních výdajů řídí zvláštními právními předpisy. Připomněla, že se přezkumné jednání konalo dne 21.9.2012, tedy v době, kdy platilo jiné znění vyhlášky (účinné do 31.12.2013) a kdy byly paušálními částkami kryty jen nároky insolvenčního správce na odměnu a náhradu hotových výdajů za činnost konanou až v období od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Na podporu svých názorů odkazovala na četné judikáty Vrchního soudu v Praze.

Vrchní soud v Praze se v prvé řadě zabýval tím, zda je odvolání proti napadenému usnesení přípustné, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle ust. § 38 odst. 4 insolvenčního zákona může insolvenční soud v průběhu insolvenčního řízení rozhodnout o vyplacení zálohy odměny a hotových výdajů insolvenčnímu správci, a to i opětovně.

Podle ust. § 10 písm. b) téhož zákona vykonává insolvenční soud v insolvenčním řízení průběžně dohled nad postupem a činností ostatních procesních subjektů a rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících.

Podle ust. § 11 odst. 1 téhož zákona rozhoduje insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení.

Podle ust. § 91 insolvenčního zákona není proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil při výkonu dohlédací činnosti včetně předběžných opatření, odvolání přípustné, pokud zákon nestanoví jinak.

Z citovaných ustanovení lze dovodit, že usnesení, jímž insolvenční soud rozhodne o vyplacení zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčnímu správci podle ust. § 38 odst. 4 insolvenčního zákona (což obdobně platí i pro rozhodnutí, jímž takový návrh zamítne), má povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti a nelze je napadnout odvoláním.

Protože odvolání správkyně směřuje proti rozhodnutí, jež nelze napadnout odvoláním, postupoval odvolací soud podle § 218 písm. c) občanského soudního řádu a její odvolání odmítl; dlužno přitom poznamenat, že nesprávné poučení o přípustnosti odvolání, oprávnění podat odvolání nezakládá.

Nad rámec tohoto odvolacího řízení považoval odvolací soud za vhodné upozornit soud prvního stupně na to, že nároky správkyně vzniklé do 31.12.2013 nelze posuzovat podle (pozdější) právní úpravy účinné od 1.1.2014 s ohledem na článek

II. bod 1. přechodných ustanovení vyhlášky č. 398/2013, dle něhož se v insolvenčních řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky (tj. přede dnem 1.1.2014) postupuje podle vyhlášky č. 313/2007 Sb. ve znění účinném do dne nabytí účinnosti této vyhlášky, jestliže do dne nabytí účinnosti této vyhlášky již bylo vydáno rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Uvedenou problematikou se Vrchní soud v Praze v minulosti opakovaně zabýval v řadě rozhodnutí, na něž správkyně správně poukazovala a dle nichž měl insolvenční správce přede dnem 1.1.2014 právo na odměnu a na náhradu hotových, účelně vynaložených výdajů v souvislosti s řádným výkonem funkce též za období od rozhodnutí o úpadku (a povolení oddlužení) do rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, neboť tyto nároky (tehdy) nebyly kryty paušálními částkami stanovenými v ust. § 3 písm. b) a § 7 odst. 4 vyhlášky. O odměně insolvenčního správce za výkon jeho činnosti, jež nepředstavovala realizaci splátkového kalendáře, tj. za činnost vykonanou v období předcházejícím schválení oddlužení splátkovým kalendářem, přitom soud rozhodoval dle ust. § 5 vyhlášky, tzn. určoval tuto odměnu s přihlédnutím zejména k délce doby, rozsahu a náročnosti správcem vykonané činnosti, a vyúčtovanou náhradu hotových výdajů spojených s touto činností pak insolvenčnímu správci přiznal toliko v prokázané (důvodně vynaložené) výši s limity dle ust. § 7 odst. 1 až 3 vyhlášky ve znění účinném do 31.12.2013 (k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 45 INS 3216/2010, 3 VSPH 1239/2010-B ze dne 19.5.2011).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 10. srpna 2015

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková