2 VSPH 1529/2015-A-33
KSUL 79 INS 13294/2015 2 VSPH 1529/2015-A-33

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Martina Lišky a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Střekov Fatty Acids, a.s., sídlem Revoluční 86, Ústí nad Labem, IČO: 25006223, zast. advokátem Mgr. Milanem Kučeříkem, sídlem Elišky Krásnohorské 3634, Kroměříž, zahájené na návrh PRZEDSIĘBIORSTWO PRODUKCYJNO HANDLOWO USŁUGOWE KOMPONENT SPÓŁKA JAWNA TERESA BĘDKOWSKA, SŁAWOMIR NOSZCZYK, MICHAŁ NOSZCZYK, sídlem ul. Mikołowska 4a, míst. 121, Mysłowice, Polská republika, IČO 276601398, zast. advokátem Mgr. Petrem Houžvičkou, sídlem Jana Palacha 121/8, Břeclav, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 79 INS 13294/2015-A-15 ze dne 16. července 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 79 INS 13294/2015-

A-15 ze dne 16. července 2015 se v bodech I. a II. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným usnesením v bodech I. a II. výroku zjistil úpadek Střekov Fatty Acids, a.s. (dále jen dlužnice) a prohlásil na její majetek konkurs, v bodě III. výroku ustanovil insolvenční správkyní Ing. Alenu Veverkovou (dále jen správkyně), konstatoval, že účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku (body IV. a V. výroku), vyzval věřitele, kteří tak dosud neučinili, aby do 2 měsíců ode dne zveřejnění rozhodnutí podali přihlášky svých pohledávek, a poučil je o následcích zmeškání lhůty (bod VI. výroku), osoby, jež mají závazky vůči dlužnici, vyzval, aby napříště plnění poskytovaly správkyni (bod VII. výroku), věřitele vyzval ke sdělení, jaká zajišťovací práva na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách uplatní s poučením o následcích pro případ, že tak neučiní (bod VIII. výroku), nařídil přezkumné jednání, svolal schůzi věřitelů a stanovil její program (body

IX. a X. výroku), správkyni vyzval k předložení seznamu přihlášených pohledávek a soupisu majetkové podstaty (body XI. a XII. výroku), dlužnici uložil, aby sestavila a odevzdala správkyni seznamy svého majetku a závazků (bod XIII. výroku), deklaroval, že bude zveřejňovat svá rozhodnutí v insolvenčním rejstříku (bod XIV. výroku), a PRZEDSIĘBIORSTWO PRODUKCYJNO HANDLOWO USŁUGOWE KOMPONENT SPÓŁKA JAWNA TERESA BĘDKOWSKA, SŁAWOMIR NOSZCZYK, MICHAŁ NOSZCZYK (dále jen navrhovatel) uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (bod XV. výroku).

V odůvodnění usnesení reprodukoval soud obsah insolvenčního návrhu, v němž navrhovatel tvrdil, že s dlužnicí obchodoval dlouhodobě, dlužnice však v posledním čtvrtletí roku 2014 přestala hradit cenu dodaného zboží, a má tak za ní pohledávku ve výši 101.675,66 EUR splatnou dne 30.1.2015. Tvrdil rovněž, že dlužnice má další věřitele, a požadoval, aby byl na její majetek prohlášen konkurs.

Dále soud uvedl, že se dlužnice přes výzvu nevyjádřila k návrhu ani nepředložila seznamy svého majetku, závazků a zaměstnanců. Poznamenal, že mu sice došlo podání ze dne 1.6.2015, ve kterém kdosi polemizuje s délkou lhůty, v níž se má dlužník vyjádřit, ale toto podání není podepsáno (bylo zasláno do datové schránky bez ověřeného podpisu), proto k němu soud nepřihlíží . Na to konstatoval, že má za to, že dlužník s návrhem souhlasí, protože mu neodporoval, soudu nezaslal seznamy majetku, zaměstnanců a závazků , a s poukazem na to, že navrhovatel k návrhu připojil rovněž listiny, jimiž svou pohledávku dokládá, i přihlášku pohledávky , bez dalšího uzavřel, že považuje tvrzení, obsažená v návrhu za nesporná, po zahájení insolvenčního řízení se se svými pohledávkami přihlásili i další věřitelé dlužníka, a to DONAUCHEM s.r.o., SARIA Polska Sp. z. o. o., JUTA a.s., Hakus a.s., KRUBERT s.r.o. a Dachser Czech Republic a.s.

Na základě uvedeného-cituje ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ)-dospěl k závěru, že z vyjádření účastníků a listin, jejichž stručné obsahy soud vzal za východisko svých závěrů, má soud za prokázané, že dlužník má více než 2 věřitele s peněžitými pohledávkami po dobu delší 30 dnů po splatnosti. Z předložených listin je navíc zřejmé, že se věřitelé také nemohou domoci uspokojení svých splatných pohledávek. Dlužník se proti návrhu nebránil a nepředložil seznamy podle ustanovení § 128 odst. 3 insolvenčního zákona, byla splněna domněnka platební neschopnosti dlužníka podle ust.§ 3 odst. 2 písm. d) citovaného zákona. Úpadek dlužníka byl proto v dosavadním řízení osvědčen.

Ke způsobu řešení úpadku uvedl, že přichází v úvahu jediné možné řešení úpadku a to konkursem. Dlužník je právnickou osobou a nepodal soudu včas návrh na jiný způsob řešení úpadku.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, jež dle obsahu směřuje toliko proti bodům I. a II. výroku, a navrhla, aby je odvolací soud v napadeném rozsahu zrušil. Argumentovala zejména tím, že: -soud prvého stupně flagrantně pochybil, když o jejím úpadku rozhodl bez jednání, přestože v podání ze dne 1.6.2015 (č.d. A-9) vyjádřila jak svůj nesouhlas s nároky uplatněnými v insolvenčním návrhu, tak s rozhodnutím bez nařízení jednání; -napadené usnesení je nepřezkoumatelné, neboť neodpovídá požadavkům obsaženým v ust. § 157 odst. 2 a § 167 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.); -pohledávka navrhovatele nebyla osvědčena, neboť k insolvenčnímu návrhu nepřipojil žádné listiny (připojil je pouze k přihlášce pohledávky); nebylo navíc prokázáno, že by dlužnici deklarované zboží dodal, neboť řada (dodacích) CMR listů obsahuje vady, a není zřejmé ani to, jak byla vypočtena dlužná částka, přičemž ani pohledávku z titulu smlouvy o výhradním zastoupení nelze na základě předložených listin mít za doloženou; -celkový roční úhrn čistého obratu dlužnice coby podnikatelky za poslední účetní období předcházející podání insolvenčního návrhu dosáhl více než 50 milionů Kč, a je proto u ní přípustná reorganizace; -podle ust. § 318 IZ mohla dlužnice podat návrh na povolení reorganizace nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku; dlužnici tedy v době rozhodnutí o prohlášení konkursu nemohla lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace uplynout a podmínky pro spojení rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o způsobu jeho řešení nebyly dány.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle ust. § 7 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Podle ust. § 5 téhož zákona spočívá insolvenční řízení zejména na zásadě, že a) musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, b) věřitelé, kteří mají stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti, c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitelů nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce, d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

Podle ust. § 133 IZ lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o němž lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka. Dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil.

Úprava rozhodování o insolvenčním návrhu v IZ je vybudována na zásadě, že podá-li návrh věřitel, soud k jeho projednání nařídí jednání vždy, ledaže v důsledku shodných stanovisek účastníků insolvenčního řízení (zejména navrhujícího věřitele a dlužníka) se veřejné projednání insolvenčního návrhu při jednání soudu nejeví nezbytným a rozhodnutím bez jednání nemohou být práva účastníků insolvenčního řízení dotčena.

Tato úprava důsledně navazuje-jak se podává i z důvodové zprávy k vládnímu návrhu IZ-na judikaturu Nejvyššího soudu ČR k otázce, jaký význam má nařízení jednání pro rozhodnutí o prohlášení konkursu podle zákona o konkursu a vyrovnání. Jmenovitě jde zejména o rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 204/2003 ze dne 31.1.2006, v němž Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že v případě věřitelského návrhu na prohlášení konkursu, s nímž dlužník nesouhlasí, je konkursní soud vždy povinen nařídit jednání, a tedy i provést dokazování podle ust. § 122 a násl. o.s.ř. Výjimkou mohou být situace, kdy je skutkový stav mezi účastníky řízení nesporný, nebo lze o návrhu na prohlášení konkursu rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, anebo již v průběhu přípravy jednání vyjde v řízení najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně opodstatněných důkazních návrhů by konkursní soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce navrhujícího nebo známého věřitele.

Judikatura Vrchního soudu v Praze (viz např. usnesení sp. zn. KSUL 46 INS 6235/2010, 3 VSPH 741/2010-A ze dne 12.11.2010) dovozuje, že bez jednání lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout buď za předpokladu, že se dlužník v procesním úkonu adresovaném soudu jednoznačně vzdá práva na projednání věci, popřípadě udělí výslovný souhlas, obojí za předpokladu, že lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, anebo za předpokladu, že lze plně vyhovět insolvenčnímu návrhu, kterému nikdo neodporoval. Tyto předpoklady přitom musí být vykládány přísně restriktivně v obvyklém poměru zásady a výjimky z ní, tedy podle principu v pochybnostech vždy ve prospěch zásady, jíž je povinnost soudu nařídit jednání.

Judikatura Nejvyššího soudu ČR (viz usnesení sen. zn. 29 NSČR 41/2010 ze dne 22. 12. 2010) pak dospěla k závěru, že ust. § 133 odst. 1 IZ upravuje výjimky z pravidla, podle něhož o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhoduje insolvenční soud zásadně po jednání. Ust. § 133 odst. 2 věta první IZ, podle něhož insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, neupravuje další, v ust. § 133 odst. 1 IZ neuvedenou, výjimku z tohoto pravidla, nýbrž určuje podmínky, za kterých je insolvenční soud povinen nařídit jednání i v případech popsaných v ustanovení § 133 odst. 1 IZ. Jinými slovy ust. § 133 odst. 2 věty první IZ upravuje výjimku z výjimky určené ust. § 133 odst. 1 IZ, což znamená, že v případě, kdy rozhodnutí závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, je nutno nařídit jednání i tehdy, jde-li o případy podřaditelné ust. § 133 odst. IZ (tedy mj. v případě, kdy účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání).

Z obsahu spisu odvolací soud v dané věci zjistil, že soud prvého stupně usnesením ze dne 26.5.2015 (č.d. A-7) doručeným dne 26.5.2015 dlužnici vyzval, aby se do 5 dnů písemně vyjádřila k insolvenčnímu návrhu, předložila seznamy majetku, závazků a zaměstnanců dle ust. § 104 odst. 1 IZ a sdělila, zda souhlasí s tím, aby o věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání; připojil přitom doložku, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude se předpokládat, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Dlužnice reagovala podáním odeslaným dne 1.6.2015 (č.d. A-9) z její datové schránky do datové schránky insolvenčního soudu (kam bylo doručeno téhož dne), v němž požádala o prodloužení lhůty a výslovně uvedla, že s insolvenčním návrhem nesouhlasí, nároky v něm uvedené neuznává a nesouhlasí ani s tím, aby soud rozhodl o návrhu bez nařízení jednání.

Z uvedeného je zřejmé, že soud prvého stupně v důsledku vyjádření dlužnice nemohl mít za splněný předpoklad, že souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ani že návrhu neodporovala. Z obrany dlužnice je naopak nepochybné, že skutkový stav věci nebyl mezi účastníky nesporný, a bylo proto třeba zjišťovat sporné skutečnosti nutné k posouzení úpadku a za tím účelem nařídit jednání a provést při něm potřebné dokazování. Je přitom třeba zdůraznit, že názor soudu, že na vyjádření dlužnice je třeba nahlížet jako na nepodepsané podání a nepřihlížet k němu, nemůže obstát s ohledem na ust. § 42 odst. 4 věty druhé o.s.ř., dle něhož se povinnost podpisu a datování podání nevztahuje na podání v elektronické podobě podle zvláštního předpisu, jímž je zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech, osobních číslech a autorizované konverzi dokumentů (o datových schránkách), i s ohledem na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3042/12 ze dne 27.8.2013. Nadto je nedostatek podpisu takovou vadou podání ve smyslu ust. § 42 odst. 4 o.s.ř., již lze v ostatních případech odstranit postupem dle ust. § 43 o.s.ř.; o to se však soud prvého stupně (poté, co nezaznamenal výše citovanou právní úpravu) ani nepokusil.

Předpoklady pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu bez jednání tudíž v daném případě splněny nebyly a soud prvého stupně zatížil insolvenční řízení zmatečnostní vadou dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Odvolací soud je navíc toho názoru, že napadené usnesení není řádně odůvodněno. Judikatura Vrchního soudu v Praze je již ustálena v tom, že rozhodnutí o úpadku dlužníka vydané k insolvenčnímu návrhu jeho věřitele musí být s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí vždy odůvodněno, a dle ust. § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v ust. § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce, a jak se vypořádal s právně významnými námitkami dlužníka. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvého stupně v odůvodnění napadeného usnesení zjevně nedostál, když se omezil toliko na strohou a nepřesnou reprodukci obsahu insolvenčního návrhu, nesprávné posouzení vyjádření dlužnice (co do jeho náležitostí), konstatování, že navrhovatel k návrhu připojil listiny (bez jejich konkrétního označení), a ihned uzavřel, že považuje tvrzení obsažená v návrhu za nesporná a že z vyjádření účastníků a listin, jejichž stručné obsahy soud vzal za východisko svých závěrů , má úpadek dlužnice za prokázaný. Z obsahu (nespecifikovaných) listin však nevyvodil žádné konkrétní skutkové závěry ohledně titulů a výše pohledávek navrhovatele či věřitelů, dat jejich splatnosti atd. Skutková zjištění soudu prvého stupně jsou tak zcela nedostatečná. V rovině právního posouzení přitom (nezjištěný) skutkový stav ohledně pohledávky navrhovatele odpovídajícím způsobem nehodnotil (podle příslušné právní normy) a nijak se nevypořádal ani s pohledávkami dalších v návrhu označených věřitelů, když neuvedl jejich výši, důvod, splatnost ani to, čím byla jejich existence osvědčena. Namísto toho bez dalšího uzavřel, že je dlužnice v úpadku, neboť má více věřitelů s peněžitými pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a své závazky není schopna plnit.

Vrchní soud v Praze považoval za potřebné ve vztahu k výše uvedeným procesním pochybením soudu prvého stupně především zdůraznit, že projednal odvolání dlužnice při jednání konaném dne 27.11.2015, k němuž předvolal jak ji, tak navrhovatele, a umožnil tak oběma účastníkům vyjádřit se ve věci i uplatnit další procesní práva, jež jim náležejí; tím v souladu s ustálenou judikaturou zhojil zejména zmatečností vadu (viz závěry shora), jíž zatížil řízení soud prvého stupně.

Poté, co odvolací soud provedl v potřebném rozsahu dokazování, v rovině skutkové zjistil, že: -přihláškou pohledávky ze dne 10.9.2015 přihlásila K-PRO, GmbH pohledávky za dlužnicí v celkové výši 33.258.678,11 Kč splatné v době od 3.1. do 16.7.2015 z titulu dodávek živočišného tuku na základě rámcových a kupních smluv; -přihláškou pohledávky ze dne 10.9.2015 přihlásila BioCon GmbH za dlužnicí mj. pohledávky ve výši 16.922.241,82 Kč splatné v době od 21.8. do 29.12.2014 z titulu dodávek technické směsi mastných kyselin na základě rámcové smlouvy a souvisejících objednávek; -přihláškou pohledávky ze dne 16.9.2015 přihlásila Nordbohemia Credit, s.r.o. pohledávky za dlužnicí v celkové výši 28.746.290,05 Kč splatné v době od 13.12.2014 do 31.3.2015 z titulu dodávek výrobků na základě rámcové kupní smlouvy ze dne 8.7.2013 ve znění dodatku č. 1 ze dne 14.4.2014 a souvisejících objednávek; -přihláškou pohledávky ze dne 9.6.2015 přihlásila Hakus, a.s. pohledávky za dlužnicí v celkové výši 5.194.254,33 Kč splatné v době od 10.11.2014 do 4.3.2015 z titulu dodávek zboží na základě kupních smluv a souvisejících objednávek; -přihláškou pohledávky ze dne 16.9.2015 přihlásil Spolek pro chemickou a hutní výrobu, a.s. za dlužnicí mj. pohledávky ve výši 644.787,54 Kč a 1.467.493,87 Kč splatné v době od 3.10. do 12.11.2014 z titulu dodávek surového glycerinu na základě kupních smluv ze dne 22.10.2014, 29.7.2014 a 14.8.2014.

Z protokolu o přezkumném jednání konaném dne 13.10.2015 vyplývá, že se jej dlužnice zúčastnila a popřela toliko pohledávku navrhovatele co do pravosti a výše; ostatní přezkoumávané pohledávky (kromě pohledávek věřitelů č. 22 a 31 vyloučených k přezkoumání na další přezkumné jednání) ve výši cca 180.000.000,-Kč nepopřela. Správkyně žádnou z přezkoumávaných pohledávek nepopřela, takže byly vesměs zjištěny; kromě pohledávky navrhovatelky (popřené dlužnicí co do pravosti a výše) jsou tak dle ust. § 192 odst. 3 tyto pohledávky vykonatelné (upravený seznam přihlášených pohledávek je dle uvedeného ustanovení exekučním titulem).

Dlužnice přitom při jednání před odvolacím soudem výslovně uvedla, že svou úpadkovou situaci nepopírá.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že dlužnice je (ke dni vydání napadeného usnesení byla) v úpadku ve formě insolvence. V řízení bylo totiž zjištěno, že po dobu delší 30 dnů neplní své splatné závazky vůči více věřitelům, jimiž jsou K-PRO, GmbH s pohledávkami splatnými počínaje 3.1.2015, BioCon GmbH s pohledávkami splatnými od 21.8. do 29.12.2014, Nordbohemia Credit, s.r.o. s pohledávkami splatnými od 13.12.2014 do 31.3.2015, Hakus, a.s. s pohledávkami splatnými od 10.11.2014 do 4.3.2015 a Spolek pro chemickou a hutní výrobu, a.s. s pohledávkami splatnými od 3.10. do 12.11.2014. Existenci závazků vůči těmto věřitelům dlužnice nezpochybňovala (ani při přezkumném jednání je nepopřela) a nevyvrátila ani domněnku, že nebyla (není) schopna je plnit, založenou na ust. § 3 odst. 2 písm. b) a d) IZ, tj. na tom, že je neplnila po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Fikce její neschopnosti plnit splatné závazky přitom vyplývá i z toho, že-ač byla vyzvána (viz č.d. A-7)-nepředložila seznamy svého majetku a závazků. Skutečnost, že by měla dostatek disponibilních prostředků k úhradě všech svých závazků, netvrdila, hodnota jejího majetku (dle soupisu majetkové podstaty ze dne 21.9.2015 cca 1.500.000,-Kč) pak nenasvědčuje tomu, že by byla schopna z něj pohledávky všech věřitelů (ve zjištěném rozsahu cca 180.000.000,-Kč) bez obtíží uspokojit.

Pro úplnost považoval odvolací soud za potřebné dodat, že s ohledem na ust. § 141 odst. 2 IZ se jako nadbytečnými již nezabýval odvolacími námitkami směřujícími proti doložení pohledávky navrhovatele, neboť úpadek dlužnice (jejž sama dlužnice nepopírala) byl osvědčen jinak.

Odvolací soud je přitom s dlužnicí zajedno v tom, že podmínky pro spojení rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o způsobu jeho řešení ve smyslu ust. § 148 IZ nebyly v době vydání napadeného usnesení splněny. U dlužnice je (bylo) sice vyloučeno řešení jejího úpadku oddlužením, neboť je právnickou osobou-podnikatelkou (viz ust. § 389 odst. 1 písm. a/ IZ), avšak návrh na povolení reorganizace mohla dle ust. § 318 odst. 1 věty druhé IZ podat nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů, jež se dle usnesení o úpadku měla konat (a konala) dne 13.10.2015, tedy do 5.10.2015 (poslední den lhůty 3.10. připadl na sobotu). V průběhu odvolacího řízení však situace doznala zásadní změny, neboť dlužnice dle obsahu spisu návrh na povolení reorganizace v uvedené lhůtě (ani později) nepodala, takže v době rozhodování odvolacího soudu již jiný způsob řešení jejího úpadku než konkurs nepřipadá v úvahu. Jiné argumenty, jež by správnost výroku o prohlášení konkursu zpochybňovaly, dlužnice nenabídla, přičemž ani odvolací soud v rámci přezkumné činnosti dle ust. § 212a odst. 1 o.s.ř. důvody nasvědčující jeho nesprávnosti neshledal.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 o.s.ř. a usnesení insolvenčního soudu v části napadené odvoláním jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 27. listopadu 2015

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová