2 VSPH 1515/2013-A-11
KSPL 56 INS 23942/2013 2 VSPH 1515/2013-A-11

US NESE N Í

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Věry Fouskové, bytem Vrchlického 97, Sokolov, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 23942/2013-A-6 ze dne 30.srpna 2013

ta kto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 23942/2013-A-6 ze dne 30.srpna 2013 se mění tak, že se dlužnici ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 2.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Krajského soudu v Plzni.

Odův odně ní:

Krajský soud v Plzni ve výroku označeným usnesením uložil Věře Fouskové (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem ze dne 26.8.2013 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 7 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 3.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ) předeslal, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Dále konstatoval, že z ust. § 395 odst. 1 písm. b) a § 398 odst. 3 IZ vyplývá, že zásadním předpokladem pro povolení oddlužení je (vedle dalších předpokladů) schopnost dlužníka splatit za dobu 5 let svým nezajištěným věřitelům nejméně 30 % jejich pohledávek.

V poměrech projednávané věci vyšel soud z toho, že dlužnice nemá žádnou vyživovací povinnost, má závazky vůči 3 věřitelům v celkové výši 283.722,-Kč a její měsíční příjem z pracovního poměru činí cca 10.105,-Kč, z čehož dovodil, že podmínky pro povolení oddlužení jsou dány, neboť dlužnice by měla být schopna v rámci splátkového kalendáře uhradit pohledávky svých věřitelů v rozsahu 33,94 %. Za dostatečnou (adekvátní) výši zálohy potřebnou pro prvotní fázi insolvenčního řízení (pro dobu překlenutí nedostatku finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku) považoval částku 3.000,-Kč s tím, že v další fázi insolvenčního řízení budou náklady insolvenčního správce v případě povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře hrazeny prostřednictvím měsíčních splátek. Poukazoval přitom na to, že insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s řádným výkonem funkce též za období od rozhodnutí o úpadku do posledního dne měsíce předcházejícího měsíci, v němž nastaly účinky schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, a že tyto nároky nejsou kryty paušálními platbami podle splátkového kalendáře. Proto rozhodl, jak uvedeno výše.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že pokud by uhradila (musela uhradit) zálohu v soudem stanovené výši, nezbylo by jí ani nezabavitelné minimum. Dále poukazovala na to, že k návrhu na povolení oddlužení připojila smlouvu o důchodu, v níž je stanoveno, že první splátka bude uhrazena po právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení splátkovým kalendářem, a tudíž nebude určena na úhradu nákladů insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům :

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze podle ust. § 108 odst. 1 věty in fine IZ uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka.

Pro rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu je podstatné, jaký způsob řešení úpadku lze očekávat, a má-li jít o oddlužení, je významná i forma, v níž bude nejspíše provedeno. V posuzované věci je přitom zřejmé, že předpoklad minimálního plnění by nebylo možno dovozovat pro případ oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty dle ust. § 398 odst. 2 IZ, neboť dlužnice vlastní jen věci tvořící běžné vybavení domácnosti v celkové hodnotě 7.400,-Kč. Jinak tomu ale je v případě uvažovaného oddlužení formou splátkového kalendáře. Z obsahu spisu a jeho příloh vyplývá, že dlužnice má měsíční příjem ze mzdy ve výši 10.105,-Kč (existence dalšího příjmu ze smlouvy o důchodu zmíněné v odvolání se z obsahu spisu nepodává) a že její závazky činí 283.722,-Kč. Měsíční splátka v tomto případě za podmínek obsažených v ust. § 279 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) činí 2.694,-Kč a za 5 let by tak dlužnice měla být schopna splatit částku 161.640,-Kč, zatímco 30 % jejich závazků činí 85.116,-Kč. V rozdílu splacené částky a částky 85.116,-Kč, tj. 76.524,-Kč, je současně i zdroj pro přednostní úhradu odměny a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce ve výši 65.340,-Kč (1.089 x 60) včetně DPH. Odvolací soud proto dospěl k závěru,

že je zde odůvodněný předpoklad, že dlužnice bude schopna uspokojit pohledávky svých (nezajištěných) věřitelů v minimálně 30% rozsahu.

Důvod pro uložení povinnosti dlužnici zaplatit zálohu je přesto dán. V první řadě proto, že je, jak správně vystihl insolvenční soud, nutné zajistit prostředky na odměnu a náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s řádným výkonem funkce insolvenčního správce za období od rozhodnutí o úpadku do posledního dne měsíce předcházejícího měsíci, v němž nastaly účinky schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře.

Dalším důvodem pro složení zálohy je okolnost, že v této fázi insolvenčního řízení není zcela jisté, zda oddlužení bude povoleno (srov. ust. § 397 odst. 1 IZ) a zda v důsledku toho nedojde k prohlášení konkursu (srov. ust. § 396 odst. 1 IZ), nebo zda již povolené oddlužení insolvenční soud schválí a rozhodne o prohlášení konkursu (srov. ust. § 405 IZ) anebo zda již schválené oddlužení insolvenční soud zruší a rozhodne o prohlášení konkursu (srov. ust. § 418 odst. 1 IZ).

Soud prvního stupně proto nepochybil, když po dlužnici zaplacení zálohy požadoval. S přihlédnutím k rozsahu insolvenčního řízení (dlužnice má závazky toliko vůči 3 věřitelům), je však odvolací soud přesvědčen o tom, že v daném případě bude postačovat složení zálohy ve výši 2.000,-Kč.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 OSŘ a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

Poučen í: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 13.prosince 2013

JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová