2 VSPH 1514/2013-A-12
KSPL 56 INS 22744/2013 2 VSPH 1514/2013-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Kristýny Michálkové, bytem Dolní Lukavice 134, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 22744/2013-A-7 ze dne 22.srpna 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 22744/2013-A-7 ze dne 22.srpna 2013 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni ve výroku označeným usnesením uložil Kristýně Michálkové (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem ze dne 15.8.2013 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 7 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 3.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ) předeslal, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Dále konstatoval, že z ust. § 395 odst. 1 písm. b) a § 398 odst. 3 IZ vyplývá, že zásadním předpokladem pro povolení oddlužení je (vedle dalších předpokladů) schopnost dlužníka splatit za dobu 5 let svým nezajištěným věřitelům nejméně 30 % jejich pohledávek.

V poměrech projednávané věci vyšel soud z toho, že dlužnice má 3 vyživovací povinnosti, závazky vůči 14 věřitelům v celkové výši 287.999,69 Kč a její měsíční příjem z pracovního poměru činí cca 15.203,-Kč, z čehož dovodil, že podmínky pro povolení oddlužení jsou dány. Za dostatečnou (adekvátní) výši zálohy potřebnou pro prvotní fázi insolvenčního řízení (pro dobu překlenutí nedostatku finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku) považoval částku 3.000,-Kč s tím, že v další fázi insolvenčního řízení budou náklady insolvenčního správce v případě povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře hrazeny prostřednictvím měsíčních splátek. Poukazoval přitom na to, že insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s řádným výkonem funkce též za období od rozhodnutí o úpadku do posledního dne měsíce předcházejícího měsíci, v němž nastaly účinky schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, a že tyto nároky nejsou kryty paušálními platbami podle splátkového kalendáře. Proto rozhodl, jak uvedeno výše.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že soudem stanovená záloha je nepřiměřeně vysoká a převyšuje její aktuální finanční možnosti. Nadto vyslovila přesvědčení, že pokud insolvenčnímu správci vzniknou v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o schválení oddlužení nějaké náklady, bude se jednat (maximálně) o poštovné, platby za telekomunikační poplatky a cestovné, jejichž výše nepřesáhne 2.000,-Kč, což je částka výrazně nižší než soudem prvního stupně požadovaných 3.000,-Kč.

Na podporu tohoto závěru poukazovala jednak na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSBR 40 INS 4970/2009, 2 VSOL 264/2009-A ze dne 29.10.2009 a sp. zn. KSBR 37 INS 6524/2009, 2 VSOL 347/2009-A ze dne 30.10.2009, kde podle ní odvolací soud uvedl, že lze-li předpokládat povolení oddlužení a následné rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, je skutečně rozhodující především posouzení možné výše nákladů, které v tomto období insolvenčnímu správci vzniknou s tím, že jeho výdaje za dobu po schválení oddlužení (ve výši 150,-Kč za každý započatý měsíc trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře) jsou hrazeny cestou pravidelných měsíčních splátek, takže zbývá poměrně krátké období, kdy správci vznikají zpravidla náklady pouze na úhradu poštovného a cestovních výdajů vzniklých v souvislosti s účastí na přezkumném jednání a schůzi věřitelů; v těchto případech by pak skutečná výše zálohy měla činit 2.000,-Kč , jednak na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 40 INS 2229/2010, 1 VSPH 620/2010-B ze dne 25.8.2010, v němž odvolací soud ve skutkově obdobném případě přiznal správci náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s výkonem jeho funkce za období od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o schválení způsobu oddlužení ve výši 1.945,-Kč. Proto požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil nebo aby ho změnil tak, že zálohu sníží na 2.000,-Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze podle ust. § 108 odst. 1 věty in fine IZ uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Zálohu na náklady insolvenčního řízení nepožaduje soud po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka.

Pro rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu je podstatné, jaký způsob řešení úpadku lze očekávat, a má-li jít o oddlužení, je významná i forma, v níž bude nejspíše provedeno. Soudu prvního stupně je třeba vytknout, že v odůvodnění napadeného usnesení neuvedl všechna potřebná konkrétní skutková zjištění, na jejichž základě by bylo možno dovodit, že dlužnice vskutku splňuje podmínku ekonomické dosažitelnosti oddlužení.

V posuzované věci je přitom zřejmé, že předpoklad minimálního plnění by nebylo možno dovozovat pro případ oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty dle ust. § 398 odst. 2 IZ, neboť dlužnice vlastní jen věci tvořící běžné vybavení domácnosti v celkové hodnotě 900,-Kč. Jinak tomu ale je v případě uvažovaného oddlužení formou splátkového kalendáře. Z obsahu spisu a jeho příloh vyplývá, že dlužnice má měsíční příjem ze mzdy ve výši 15.203,-Kč a že její závazky činí 287.999,69 Kč. Měsíční splátka v tomto případě za podmínek obsažených v ust. § 279 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) činí při zohlednění vyživovacích povinností k manželovi a dvěma dětem 3.059,-Kč a za 5 let by tak dlužnice měla být schopna splatit částku 183.540,-Kč, zatímco 30 % jejich závazků činí 86.400,-Kč. V rozdílu splacené částky a částky 86.400,-Kč, tj. 97.140,-Kč, je současně i zdroj pro přednostní úhradu odměny a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce ve výši 65.340,-Kč (1.089 x 60) včetně DPH. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že je zde odůvodněný předpoklad, že dlužnice bude schopna uspokojit pohledávky svých (nezajištěných) věřitelů minimálně v 30% rozsahu.

Důvod pro uložení povinnosti dlužnici zaplatit zálohu je přesto dán. V první řadě proto, že je nutné zajistit prostředky na odměnu a náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s řádným výkonem funkce insolvenčního správce za období od rozhodnutí o úpadku do posledního dne měsíce předcházejícího měsíci, v němž nastaly účinky schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Odvolací soud je toho názoru, že výše těchto nákladů závisí na konkrétních (specifických) okolnostech každého případu, a tudíž nelze přitakat názoru dlužnice, že tyto náklady (obvykle) dosahují výše 2.000,-Kč. Navíc je třeba vzít v potaz, že ze zálohy může být honorována odměna správce i za činnost, již vykonal i v období následujícím po schválení oddlužení splátkovým kalendářem, pokud nepředstavuje realizaci splátkového kalendáře, typicky při pozdějším přezkumu pohledávek uskutečněném při dalším přezkumném jednání (k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 77 INS 27015/2012, 2 VSPH 768/2013-B ze dne 27.6.2013). Dalším důvodem pro složení zálohy je okolnost, že v této fázi insolvenčního řízení není zcela jisté, zda oddlužení bude povoleno (srov. ust. § 397 odst. 1 IZ) a zda v důsledku toho nedojde k prohlášení konkursu (srov. ust. § 396 odst. 1 IZ), nebo zda již povolené oddlužení insolvenční soud neschválí a rozhodne o prohlášení konkursu (srov. ust. § 405 IZ) anebo zda již schválené oddlužení insolvenční soud zruší a rozhodne o prohlášení konkursu (srov. ust. § 418 odst. 1 IZ).

K dlužnicí zmiňovaným rozhodnutím je třeba uvést, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci jí citovanou pasáž neobsahují a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze se problematikou zálohy na náklady insolvenčního řízení nezabývalo. Soud prvního stupně tedy podmínky pro uložení zálohy posoudil správně a nepochybil ani při určení její výše.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219 OSŘ a napadené usnesení potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 13.prosince 2013

JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová