2 VSPH 1495/2015-A-11
KSCB 28 INS 11364/2015 2 VSPH 1495/2015-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Ivany Mlejnkové ve věci dlužníka Karla anonymizovano , anonymizovano , bytem Písecká 910, Bechyně, zahájené na návrh Deprint, s.r.o. IČO: 27718166, sídlem Šimonova 1101/10, Praha 6, zast. advokátkou Mgr. Renátou Pešlovou, sídlem Tomíčkova 2287/9, Praha 4, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 28 INS 11364/2015-A-6 ze dne 1. července 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 28 INS 11364/2015-A-6 ze dne 1. července 2015 se m ě n í tak, že se navrhovatelce ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným usnesením uložil Deprint, s.r.o. (dále jen Navrhovatelka), jež se insolvenčním návrhem ze dne 27.4.2015 domáhala vydání rozhodnutí o zjištění úpadku Karla anonymizovano (dále jen dlužník) a prohlášení konkursu na jeho majetek, aby do 15 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud odkazuje na ust. § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále též jen IZ) zejména konstatoval, že mezi náklady insolvenčního řízení patří mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež v případě konkursu činí dle ust. § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen Vyhláška) součet odměny určené z výtěžku zpeněžení jednotlivého předmětu zajištění a výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele, a že dle ust. § 2a Vyhlášky insolvenčnímu správci dále náleží odměna z počtu přezkoumaných přihlášených pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1.000,-Kč, přičemž minimální výše odměny správce v konkursu činí 45.000,-Kč.

Soud rozvedl, že odměna insolvenčního správce je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty s tím, že za předpokladu, že by byl zjištěn úpadek dlužníka, a ten by nebylo možné řešit jiným způsobem než konkursem, složená záloha umožní správci výkon jeho funkce bezprostředně poté, kdy bude do ní ustanoven. Prostředky, které správce získá později, např. zpeněžením majetkové podstaty (zastavené nemovitosti) v počáteční fázi řízení nemá k dispozici a použít je nemůže (potud soud prvního stupně odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze sen. zn. 1 VSPH 1037/2010 ze dne 10.11.2010).

V posuzované věci nelze podle soudu ani přibližně odhadnout jaký bude výtěžek zpeněžení dlužníkova majetku, a tudíž jaká bude výše nejen odměny insolvenčního správce, ale i výše (ostatních) nákladů insolvenčního řízení. Z insolvenčního návrhu je totiž ohledně majetku dlužníka zřejmé pouze to, že má ve vlastnictví nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště v Táboře na LV č. 2031 pro obec a k. ú. Bechyně (dále jen Nemovitosti), které slouží mimo jiné i k zajištění pohledávky Navrhovatelky. Dlužník byl sice usnesením ze 12.5.2015 (dále jen Výzva) vyzván k tomu, aby se v stanovené lhůtě vyjádřil k insolvenčnímu návrhu, aby předložil seznamy závazků, majetku a zaměstnanců, a současně byl poučen o tom, že v případě, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu ust. § 339 a násl. IZ, může podat do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu na předepsaném formuláři návrh na povolení oddlužení, nicméně na Výzvu nereagoval (nepředložil požadované seznamy majetku, závazků a zaměstnanců a ani nepodal návrh na povolení oddlužení).

Za těchto okolností soud prvního stupně uzavřel, že v dané věci lze sice počítat s určitým výtěžkem zpeněžení snad postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, ale protože se dlužník k návrhu nevyjádřil a nepředložil soudem požadované seznamy, není zřejmé, zda disponuje nějakými volnými finančními prostředky. Je tedy nutné tyto finanční prostředky zajistit pro období po rozhodnutí o úpadku k zajištění činností správce v počátku řízení. Proto soud rozhodl, jak výše uvedeno.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podala Navrhovatelka včasné obsáhlé odvolání, jehož důvody lze shrnout následovně: 1) povinnost úhrady zálohy jí byla uložena ve výši, jež fakticky vylučuje povinnost státu dle ust. § 8 Vyhlášky (jež v odst. 1 a 2 určuje, že nelze-li odměnu insolvenčního správce zcela nebo zčásti uhradit z majetkové podstaty nebo ze zálohy na náklady insolvenčního řízení, hradí ji stát v rozsahu, v jakém nemůže být uhrazena z těchto zdrojů, nejvýše však 50.000,-Kč-poznámka odvolacího soudu), č ímž dojde k přenosu placení odměny a hotových výdajů insolvenčního správce na ní, což je protiústavní, 2) jako přiměřenou se jeví výše zálohy odpovídající výměře soudního poplatku z celkově přihlášené sumy pohledávek bez příslušenství pro případ návrhu na výkon rozhodnutí či návrhu na zahájení nalézacího řízení, tedy částka 16.892,-Kč, 3) po insolvenčním správci lze požadovat, aby v počátku své činnosti nesl náklady ze svého, neboť zde je nutno analogicky aplikovat závěry Ústavního soudu ČR ohledně zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, kdy Ústavní soud ČR

vychází z premisy, že tyto náklady nelze požadovat po oprávněném, pokud mu nelze přičítat procesní zavinění.

Zejména z těchto důvodů Navrhovatelka požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že jí povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení neuloží.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ) nařizoval jednání, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze podle ust. § 108 odst. 1 IZ uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží rovněž soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že Navrhovatelka v insolvenčním návrhu (č.d. A-1) tvrdila, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 131 128 202 ze dne 28.11.2013 má za dlužníkem pohledávku, kterou dlužník v notářském zápise s doložkou přímé vykonatelnosti sp. zn. NZ 594/2013, N 621/2013 ze dne 3.12.2013 v tam specifikované výši uznal s tím, že pohledávka je na základě usnesení Okresního soudu v Táboře č.j. 4 E 26/2013-10 ze dne 15.1.2014, jež nabylo právní moci předtím, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, zajištěna zřízením soudcovského zástavního práva na Nemovitostech.

Soudu prvního stupně je třeba především vytknout, že Navrhovatelce uložil povinnost hradit zálohu v maximální zákonem stanovené výši 50.000,-Kč, aniž by přihlédl k tomu, že dlužník má reálně zpeněžitelný majetek (Nemovitosti), jehož výtěžek zpeněžení může být, byť v dílčím rozsahu, použit k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Jinými slovy, s ohledem na rozsah a skladbu dosud zjištěného majetku dlužníka lze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že jeho zpeněžením mohou být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů spojených s jeho správou a zpeněžením včetně odměny správce určené z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěné věřitele (srovnej ust. § 298 odst. 2 IZ).

To ovšem neznamená, že by z výtěžku zpeněžení Nemovitostí byly uspokojeny všechny předpokládané náklady insolvenčního řízení (např. náklady spojené se správou a zpeněžením případně dodatečně zjištěného nezajištěného majetku dlužníka včetně odměny správce určené z výtěžku zpeněžení připadajícího k rozdělení mezi nezajištěné věřitele) a náklady nutné pro výkon funkce insolvenčního správce bezprostředně poté, co bude do funkce ustanoven.

S ohledem na uvedené postupoval soud prvního stupně správně, když Navrhovatelce povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního uložil, nicméně s přihlédnutím ke všem okolnostem věci se odvolacímu soudu nejeví nezbytným požadovat po ní zaplacení zálohy v maximální možné výši, a k zajištění úhrady budoucích prvotních nákladů insolvenčního řízení (očekávaného konkursu) považuje za postačující zálohu ve výši 20.000,-Kč.

K odvolací argumentaci považoval odvolací soud za nutné uvést jednak to, že v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení sen. zn. 1 VSPH 1211/2010-A ze dne 3.1.2011 formuloval a odůvodnil závěr, že záloha na náklady insolvenčního řízení uložená podle ust. § 108 IZ není soudním poplatkem, a ustanovení o soudním poplatku obsažená v OSŘ ani v zákoně o soudních poplatcích proto nelze na zálohu ani přiměřeně použít, jednak to, že dle ust. § 7 věty za středníkem IZ se ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce pro insolvenční řízení použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje (což není případ institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 ve spojení s ust. § 167 OSŘ a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 11. srpna 2015

Mgr. Tomáš B r a u n , v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jana Berná