2 VSPH 1491/2012-A-10
KSHK 40 INS 18372/2012 2 VSPH 1491/2012-A-10

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Rychetský, s.r.o., sídlem Akademika Heyrovského 1178, Hradec Králové, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 18372/2012-A-5/celk.2 ze dne 12. září 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 18372/2012-A-5/celk.2 ze dne 12. září 2012 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové ve výroku označeným usnesením uložil Rychetský, s.r.o. (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem ze dne 26.7.2012 domáhala vydání rozhodnutí o zjištění úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, aby do 5 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) konstatoval, že účelem zálohy je poskytnout insolvenčnímu správci prostředky nezbytné k výkonu jeho funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a zajistit záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možné uhradit z majetkové podstaty. Jelikož z tvrzení dlužnice a seznamu jejího majetku vyplývá, že dlužnice nevlastní žádný majetek, a jelikož předpokládaným způsobem řešení jejího úpadku bude konkurs, při němž podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) činí odměna insolvenčního správce nejméně 45.000,-Kč, stanovil insolvenční soud jako přiměřenou zálohu ve výši 30.000,-Kč. Dodal, že dalším účelem zálohy je zabránit tomu, aby v případě, že nebude dohledán zpeněžitelný majetek, platil náklady insolvenčního řízení stát. Skutečnost, že dlužnice nedisponuje finančními prostředky na úhradu zálohy, podle soudu nemůže být důvodem pro neuložení povinnosti k zaplacení zálohy.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že již delší dobu nepodniká a nedisponuje žádnými finančními prostředky ani majetkem, z jehož prodeje by mohla zálohu zaplatit. Vysvětlila, že se zabývala především dovozem a prodejem školních tabulí a že se v průběhu roku 2011 snažila problematickou situaci vyřešit, nicméně vzhledem ke zhoršení finanční situace na školách se jí to nepodařilo. Proto požádala o osvobození od povinnosti zaplatit zálohu. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (viz ust. § 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Dále považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že-vyjma případů vymezených v ust. § 144 IZ-neposkytuje zákon v případě zjištění absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Disponuje-li dlužník takovým majetkem a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, lze pak požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se však, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, výsledek tohoto testu zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle IZ namísto likvidace dlužníka.

Z insolvenčního návrhu odvolací soud ověřil, že dlužnice nemá žádný majetek, zatímco vůči 23 věřitelům má splatné závazky v celkové výši cca 1,5 milionu Kč. Protože zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle ust. § 144 odst. 1 IZ je v daném případě vyloučeno, neboť dlužnice není obchodní společností, jež byla zrušena soudem a jíž byl soudem jmenován likvidátor ze seznamu insolvenčních správců, a prostředky nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak, soud prvního stupně nepochybil, když po dlužnici zaplacení zálohy požadoval.

Odvolací soud je toho názoru, že za dosavadního stavu věci je nutno očekávat řešení úpadku dlužnice konkursem (popř. nepatrným konkursem). V konkursu tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele nebo alespoň výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele dle ust. § 1 vyhlášky, bude činit nejméně 45.000,-Kč, jinak se určí úvahou soudu dle ust. § 5 téže vyhlášky. S přihlédnutím k absenci majetku dlužnice, k počtu jejích věřitelů a souhrnné výši jejích závazků je odvolací soud stejně jako soud prvního stupně přesvědčen o tom, že v prvotní fázi insolvenčního řízení bude ke krytí výdajů insolvenčního řízení nezbytné, aby dlužnice zaplatila zálohu ve výši určené soudem.

K argumentaci dlužnice, že nedisponuje prostředky použitelnými na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že dlužnice jako podnikatelka byla podle ust. § 98 IZ povinna podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Jestliže před podáním insolvenčního návrhu nehospodařila s finančními prostředky společnosti náležitě a použila je k jinému účelu, a není proto schopna požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst jedině k její tíži.

K odvolacímu návrhu je třeba uvést, že-jak správně zmínil soud prvního stupně-zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze zaměňovat se soudním poplatkem, proto ust. § 138 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) o osvobození (prominutí) od soudních poplatků nelze na zálohu aplikovat ani přiměřeně.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným, napadené usnesení shledal věcně správným a podle ust. § 219 OSŘ je potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

V Praze dne 20. února 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva