2 VSPH 1447/2013-A-16
KSUL 71 INS 9134/2013 2 VSPH 1447/2013-A-16

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Karla Abrahama, bytem Na Vyhlídce 492/20, Krupka, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 9134/2013-A-10 ze dne 14. srpna 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 9134/2013-A-10 ze dne 14. srpna 2013 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením uložil Karlu Abrahamovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 3.4.2013 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona konstatoval, že smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení je především zajistit finanční prostředky, které by mohl insolvenční správce použít bezprostředně po svém ustanovení do funkce, a to v těch případech, kdy v majetkové podstatě není dostatek finančních prostředků nezbytných pro vedení řízení. Rozvedl, že vedle toho má záloha zajistit, aby v případě, že náklady řízení nebudou uspokojeny z majetkové podstaty, mohly z ní být uspokojeny alespoň nároky správce z titulu jeho hotových výdajů a odměny.

V poměrech této věci zdůraznil, že dlužník sice navrhuje povolení oddlužení formou splátkového kalendáře, nicméně nedokládá výši příjmů za poslední tři měsíce ani současný pracovní poměr pro ověření, zda je jeho plán na oddlužení ekonomicky reálný, a lze proto důvodně očekávat, že návrh na povolení oddlužení bude odmítnut a na majetek dlužníka bude prohlášen konkurs. V něm podle soudu nelze předpokládat, že by byly z výtěžku zpeněžení dlužníkova majetku, jenž spočívá toliko ve věcech osobní povahy, uhrazeny náklady řízení spočívající především v odměně insolvenčního správce. Výši zálohy stanovil s přihlédnutím k osobě dlužníka a jeho příjmům a současně s přihlédnutím k předpokládaným nákladům způsobem ve výroku uvedeným.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal dlužník včasné odvolání, z něhož plyne požadavek, aby je odvolací soud změnil tak, že mu uloží zálohu nižší. Poukazoval zejména na skutečnost, že nedisponuje prostředky nezbytnými k zaplacení zálohy ve stanovené výši. K odvolání doložil příjmy za měsíce únor, březen a červen roku 2013.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka. S účinností od 1.1.2014 bylo toto ustanovení doplněno v odstavci 1 omezením, podle něhož povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Dle ust. § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona zamítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení, jestliže jím je sledován nepoctivý záměr. Dle odst. 2 citovaného ustanovení zamítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Z ust. § 396 insolvenčního zákona se podává, že insolvenční soud rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne.

Odvolací soud z insolvenčního rejstříku zjistil, že proti dlužníkovi bylo u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS 14871/2010 již vedeno insolvenční řízení zahájené na návrh dlužníka spojené s návrhem na povolení oddlužení doručeným dne 7.12.2010, přičemž schválené oddlužení bylo zrušeno usnesením, v němž soud mimo jiné konstatoval, že mu dlužník jednak neoznámil vznik nového pracovního poměru, jednak při nástupu do zaměstnání sdělil, že nemá nařízeny žádné srážky, a jeho zaměstnavatel proto srážky z jeho mzdy neprováděl a na účet insolvenčního správce nezasílal. V řízení bylo pak usnesením ze dne 31.8.2012 rozhodnuto o zrušení konkursu vedeného na majetek dlužníka pro nedostatek majetku, přičemž odměna insolvenčního správce byla v rozsahu 9.602,-Kč uspokojena dlužníkem v průběhu oddlužení, v rozsahu 9.204,-Kč bylo rozhodnuto o jejím uspokojení z příjmů majetkové podstaty a v rozsahu 34.144,-Kč bylo rozhodnuto o jejím uspokojení ze státního rozpočtu.

Z porovnání skutečností tvrzených v původním a v tomto řízení odvolací soud zjistil, že mezidobí nedošlo k výraznějšímu snížení závazků dlužníka nebo změně jeho finančních poměrů. Dlužník sice spolu odvoláním předložil tři výplatní pásky, ale pracovní smlouvu, z níž by bylo možné zjistit podmínky pracovního poměru, nepředložil s odůvodněním že je na nemocenské a smlouvu si nemůže vyzvednout osobně a při jeho smůle mají v kanceláři společnosti, u níž je zaměstnán, dovolenou .

Z uvedeného odvolací soud dovodil, že přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení je lehkomyslný, neboť byl povinen-a vzhledem k již dříve proběhnuvšímu insolvenčnímu řízení musel si být této povinnosti vědom-předložit soudu podklady, z nichž lze dovodit závěr o způsobu řešení jeho úpadku. To, že tak neučinil, jde toliko k jeho tíži. Fakt, že nedbaje na skutečnost, že již jednou zatížil stát náklady insolvenčního řízení, a-aniž by došlo k významnější změně jeho poměrů-žádá opakovaně o povolení oddlužení, tento závěr podporuje. Za tohoto stavu věci lze proto předpokládat, že návrhu na povolení oddlužení insolvenční soud nevyhoví a úpadek dlužníka bude řešen konkursem.

V konkursu tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která dle vyhlášky č. 313/2007 Sb., která bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele nebo alespoň výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele dle ust. § 1, bude činit nejméně 45.000,-Kč, jinak se určí úvahou soudu dle ust. § 5 téže vyhlášky. S ohledem na shora popsané jednání dlužníka je požadavek na zaplacení zálohy pro lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v rámci insolvenčního řízení důvodným.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným a podle ust. § 219 občanského soudního řádu napadené usnesení potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 13. ledna 2014

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková