2 VSPH 1439/2016-A-12
MSPH 60 INS 14470/2016 2 VSPH 1439/2016-A-12

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Václava anonymizovano , anonymizovano , bytem Vodičkova 681, Praha 1, zast. advokátem Mgr. Janem Salmonem, sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 60 INS 14470/2016-A-7 ze dne 22. června 2016,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 60 INS 14470/2016-A-7 ze dne 22. června 2016 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil Václavu Pražákovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem ze dne 16. 6. 2016 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 10 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud mimo jiné uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, z něhož plyne, že má vůči 10 věřitelům závazky v celkové výši 1.382.307,29 Kč, přičemž některé z nich pocházejí z jeho podnikání; dlužník proto oslovil věřitele, o jejichž pohledávky jde, s žádostí o jejich souhlas s řešením úpadku oddlužením, žádný z věřitelů však souhlas s oddlužením nedal, resp. se k žádosti nevyjádřil. Protože dlužník netvrdil, že je dána některá z dalších výjimek uvedených v ust. § 389 odst. 2 insolvenčního zákona (dále též jen IZ), jež umožňuje dlužníkům, již mají dluhy z podnikání, řešit jejich úpadek oddlužením, a soud v rámci své úřední činnosti zjistil, že tyto výjimky na dlužníka nedopadají, dospěl k závěru, že lze očekávat řešení jeho úpadku konkursem. Vzhledem k tomu, že dlužník nevlastní žádný majetek, přistoupil k uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve shora uvedené výši, jež zajistí insolvenčnímu správci finanční prostředky nezbytné k výkonu jeho funkce bezprostředně po jeho ustanovení i úhradu jeho odměny, jež v případě konkursu činí nejméně 45.000,-Kč bez daně z přidané hodnoty (dále jen DPH).

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumentoval zejména tím, že požadavek soudu na doložení souhlasů věřitelů, již mají pohledávky pocházející z podnikání dlužníka, s řešením jeho úpadku oddlužením je nad rámec insolvenčního zákona a ve svém důsledku isir.justi ce.cz znemožňuje dlužníkovi řešit svůj úpadek oddlužením, když z dikce zákona přímo vyplývá toliko požadavek aktivního nesouhlasu věřitelů (jenž mohou vyjádřit nejpozději do skončení schůze věřitelů), z čehož dovozoval, že dluhy z podnikání nebrání soudu v tom, aby rozhodl bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení a nechal na rozhodnutí věřitelů, zda s ohledem na majetkové poměry dlužníka zvolí konkurs nebo oddlužení. Konečně namítal, že není v jeho možnostech uloženou zálohu uhradit, neboť nemá dostatek financí ani možnost půjčit si je od třetích osob.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Dlužno přitom poznamenat, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro posouzení, zda je namístě po navrhovateli zaplacení zálohy požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v ust. § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1. 1. 2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem, a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí. K tomu současně znění ust. § 397 odst. 1 IZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle ust. § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle ust. § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1. 1. 2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21. 4. 2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ohledně dalších kritérií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat.

Současnou právní úpravu, jak správně zmínil soud prvního stupně, vyložil dále Vrchní soud v Olomouci v usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23. 9. 2015 uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 49/2016), následovně:

I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu ust. § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu ust. § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení úpadku dlužníka nebo jeho hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (ust. § 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

Ze závěrů vyjádřených v této právní větě (viz dikci dlužník, který má dluh z podnikání ) předně vyplývá, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle ust. § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý ze závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli ust. § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, k němuž první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu-viz ust. § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena, ale lze je provést v další fázi řízení po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost definitivně dořešit v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle ust. § 403 IZ.

O takovou situaci se však v daném případě nejedná. Soudu prvého stupně je sice třeba vytknout, že povahu závazků dlužníka nijak nehodnotil a spokojil se toliko s konstatováním, že nepochybně existují závazky dlužníka, které mu vznikly v souvislosti s jeho podnikáním , nicméně odvolací soud je přesvědčen o tom, že jejich posouzení náročnější zkoumání nevyžaduje.

Z obsahu spisu odvolací soud ověřil, že dlužník podal dne 16. 6. 2016 (č.d. A-1) insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení na předepsaném formuláři, jenž obsahuje všechny obligatorní náležitosti včetně povinných příloh, je tedy způsobilý projednání a lze očekávat, že na jeho podkladě bude možno rozhodnout o úpadku dlužníka. Z návrhu a jeho příloh přitom vyplývá, že dlužník tvrdí, že více jeho závazků pochází z podnikatelské činnosti a že nemá žádný exekučně postižitelný majetek.

Z příloh připojených k insolvenčnímu návrhu (č.d. A-4)-např. z exekučního příkazu na prodej movitých věcí vydaného Finančním úřadem pro Prahu 1 dne 26. 6. 2008 pod č. j. 215100/08/001941/7219 se pak podává, že podstatnou část daňových nedoplatků dlužníka tvoří daňové nedoplatky na DPH, jež z podnikatelské činnosti dlužníka nepochybně pocházejí.

Dlužník v návrhu na povolení oddlužení tvrdil, že má nezajištěné závazky z podnikání a že věřitele, o jejichž pohledávky šlo, oslovil a seznámil se záměrem navrhnout oddlužení, a žádný z věřitelů s tímto řešením úpadku nesouhlas nevyjádřil. Z toho však dle názoru odvolacího soudu, a opakovaně to budiž zdůrazněno, nelze existenci souhlasu věřitelů s řešením úpadku dlužníků oddlužením ve smyslu ust. § 389 odst. 2 písm. a) IZ dovodit. Formu ani náležitosti tohoto souhlasu insolvenční zákon nepředepisuje, a je tedy třeba vycházet z toho, že může být udělen nejen v písemné formě, ale i ústně. Samotné mlčení však nemá v zásadě žádný právní význam, a proto je zpravidla třeba hodnotit ho jako neexistenci projevu. Mlčení je totiž opak projevu a neznamená ani souhlas, ani odmítnutí. Za právně významný souhlas věřitele ve smyslu ust. § 389 odst. 2 písm. a) IZ je přitom možno považovat pouze souhlas výslovný (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. KSOS 39 INS 15030/2015, 2 VSOL 854/2015-A-12 ze dne 20. 10. 2015), a dlužník se mýlí, dovozuje-li v odvolání opak.

Námitka dlužníka, že insolvenční soud měl (mohl) oddlužení povolit a otázku posouzení jeho oprávnění podat návrh na povolení oddlužení vyhradit schůzi věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí, rovněž není důvodná. Dlužník totiž přehlíží, že tento postup lze použít pouze v případech, kdy má insolvenční soud na základě dosavadního průběhu insolvenčního řízení pochybnost o tom, zda je dlužník osobou oprávněnou návrh na povolení oddlužení podat či nikoli. V případě, kdy byla existence závazků z podnikání zřejmá (jejich posouzení náročnější zkoumání nevyžaduje), přičemž souhlas věřitelů s řešením úpadku oddlužení ani jiný z důvodů uvedených v ust. § 389 odst. 2 IZ nebyl dlužníkem tvrzen, nemá odvolací soud stejně jako soud insolvenční žádnou pochybnost o tom, že dlužník osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení není.

Za těchto okolností je ovšem dle ust. § 390 odst. 3 a § 396 IZ nutno očekávat odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, a v takovém případě nelze řešit úpadek dlužníka jinak než konkursem. V konkursu přitom tvoří (jak správně poukazoval soud prvého stupně) náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí nejméně 45.000,-Kč (54.450,-Kč včetně DPH). Vzhledem k nemajetnosti dlužníka pak nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že zpeněžením majetkové podstaty mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné, resp. alespoň k částečné úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným, a proto napadené usnesení podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 14. října 2016

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík