2 VSPH 1411/2012-A-13
KSCB 27 INS 17386/2012 2 VSPH 1411/2012-A-13

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Moniky Kodlové, bytem a místem podnikání Na Libuši 701, Bechyně, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 17386/2012-A-8 ze dne 20. srpna 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 17386/2012-A-8 ze dne 20. srpna 2012 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným usnesením uložil Monice Kodlové (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem ze dne 18.7.2012 domáhala vydání rozhodnutí o zjištění úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, aby do sedmi dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 38 odst. 2 a § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) konstatoval, že účelem zálohy je především umožnit činnost insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení a poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Při stanovení výše zálohy přihlédl k tomu, že dlužnice vyjma běžného vybavení domácnosti v hodnotě 39.550,-Kč nemá žádný zpeněžitelný majetek a že předpokládaným způsobem řešení jejího úpadku bude konkurs, při němž podle vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) činí odměna insolvenčního správce nejméně 45.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že momentálně nedisponuje finančními prostředky, jež by postačovaly k úhradě zálohy. Rozvedla, že ani z příjmů ze zprostředkovatelské činnosti není schopna získat hotovost ve výši 30.000,-Kč nehledě na to, že veškeré finanční prostředky potřebuje k uspokojování životních potřeb svých a svého nezletilého syna Michala Jordána, a to zejména k úhradě nákladů spojených s bydlením v nájemním bytě ve výši 7.500,-Kč měsíčně a nákupem potravin a nejnutnějšího ošacení. Proto požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že stanoví nižší zálohu. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (viz ust. § 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Dále považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že-vyjma případů vymezených v ust. § 144 IZ-neposkytuje zákon v případě zjištění absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Disponuje-li dlužník takovým majetkem a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, lze pak požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu.

Z insolvenčního návrhu a z předložených příloh odvolací soud ověřil, že dlužnice vyjma běžného vybavení domácnosti v celkové hodnotě 39.550,-Kč nemá žádný majetek, zatímco vůči devíti věřitelům má splatné závazky v celkové výši cca 430.000,-Kč. Protože zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle ust. § 144 odst. 1 IZ je v daném případě vyloučeno, neboť dlužnice není obchodní společností, jež byla zrušena soudem a jíž byl soudem jmenován likvidátor ze seznamu insolvenčních správců, a prostředky nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak, soud prvního stupně nepochybil, když po dlužnici zaplacení zálohy požadoval.

Odvolací soud je toho názoru, že v této věci je nutno očekávat řešení úpadku dlužnice konkursem (popř. nepatrným konkursem), v němž-jak správně poznamenal insolvenční soud-tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele nebo alespoň výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele dle ust. § 1 vyhlášky, bude činit nejméně 45.000,-Kč, jinak se určí úvahou soudu dle ust. § 5 téže vyhlášky. S přihlédnutím ke skladbě a hodnotě majetku dlužnice, k počtu jejích věřitelů a souhrnné výši jejích závazků je odvolací soud stejně jako soud prvního stupně přesvědčen o tom, že v prvotní fázi insolvenčního řízení bude ke krytí výdajů insolvenčního řízení nezbytné, aby dlužnice zaplatila zálohu ve výši určené soudem.

K argumentaci dlužnice, že nedisponuje prostředky použitelnými na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že dlužnice jako podnikatelka byla podle ust. § 98 IZ povinna podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Jestliže před podáním insolvenčního návrhu nehospodařila s finančními prostředky společnosti náležitě a použila je k jinému účelu, a není proto schopna požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst jedině k její tíži.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným, napadené usnesení shledal věcně správným a podle ust. § 219 občanského soudního řádu je potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Praze dne 12. února 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva