2 VSPH 14/2012-A-15
KSUL 71 INS 16966/2011 2 VSPH 14/2012-A-15

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Stanislavy Albrechtové, bytem Lovosická 1352/21, Děčín, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 16966/2011-A-10 ze dne 24.listopadu 2011

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 16966/2011-A-10 ze dne 24.listopadu 2011 se mění tak, že se dlužnici ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením uložil Stanislavě Albrechtové (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem ze dne 19.9.2011 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že insolvenční návrh a návrh na povolení oddlužení sice obsahují veškeré náležitosti stanovené insolvenčním zákonem (dále jen IZ), nicméně dospěl k závěru, že dlužnice nebude schopna splnit podmínku oddlužení spočívající v minimálně 30% uspokojení nezajištěných věřitelů. Vyšel z toho, že dlužnice nemá žádný příjem a že k očekávanému měsíčnímu příjmu ve výši 4.800,-Kč, jenž by jí měl poskytovat její manžel Martin Albrecht na základě smlouvy o důchodu ze dne 19.9.2011 (dále jen Smlouva o důchodu), nelze přihlížet, neboť finanční výpomoc nesmí poskytovat osoba, s níž má dlužnice společné jmění manželů (dále jen SJM). Za těchto okolností není podle názoru insolvenčního soudu jasné, zda dlužnice bude schopna zajistit svůj příjem tak, aby splnila podmínky pro povolení oddlužení, a zda nebude třeba rozhodnout o řešení jejího úpadku konkursem. V tom případě je nutné zajistit finanční prostředky na úhradu především hotových výdajů a odměny insolvenčního správce; proto soud rozhodl, jak uvedeno výše.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že se v posuzované věci nejedná o SJM, jelikož její manžel si veškerý majetek pořídil před uzavřením manželství a jelikož všechny závazky, jež uvedla v insolvenčním návrhu, jsou výlučně jejími závazky. Proto požadovala, aby Smlouva o důchodu byla akceptována alespoň do doby, kdy bude mít příjem ze zaměstnání, k čemuž by mohlo dojít v lednu nebo únoru roku 2012. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (viz ust. § 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Z obsahu spisu odvolací soud ověřil, že závěry soudu prvního stupně, jež v dané věci ke dni vydání napadeného usnesení stran podmínek povolení oddlužení učinil, jsou správné. Dlužnice se domáhala povolení oddlužení formou splátkového kalendáře a z obsahu insolvenčního návrhu a návrhu na povolení oddlužení a jejich příloh nebylo možno usuzovat, že při oddlužení bude schopna nabídnout nezajištěným věřitelům uspokojení jejich pohledávek v minimálním 30% rozsahu, jak vyžaduje ust. § 395 odst. 1 písm. b) IZ, tedy poskytnout na jejich pohledávky v celkové výši 721.746,-Kč plnění alespoň ve výši cca 220.000,-Kč. Předpoklad takového minimálního plnění nebylo možno dovozovat ani pro případ oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty dle ust. § 398 odst. 2 IZ, neboť majetek dlužnice tvoří jen věci osobní spotřeby, ani pro případ oddlužení navrženým splátkovým kalendářem dle ust. § 398 odst. 3 IZ, neboť dlužnice nemá žádné postižitelné příjmy. Z měsíční splátky by navíc bylo třeba hradit nejprve přednostní nároky insolvenčního správce-jeho odměnu a hotové výdaje dle ust. § 3 písm. b) a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška), jež činí měsíčně (bez daně z přidané hodnoty) celkem 900,-Kč. To znamená, že i kdyby insolvenční správce nebyl plátcem této daně, na zapravení jeho nároků a logicky ani na úhradu nároků nezajištěných věřitelů by měsíční splátka dlužnice nepostačovala.

Ke Smlouvě o důchodu považoval odvolací soud za potřebné v první řadě konstatovat, že judikatura Vrchního soudu v Praze (viz např. usnesení sp.zn. KSUL 77 INS 4589/2010, 3 VSPH 408/2010-A ze dne 7.10.2010) dovozuje, že si dostatečnou ekonomickou nabídku pro oddlužení může dlužník opatřit též zajištěním příjmů od třetích osob, a to prostřednictvím odpovídající smlouvy o pravidelném plnění v jeho prospěch, již insolvenčnímu soudu doloží. Taková smlouva mezi dlužníkem a třetí osobou, jejímž obsahem by byl závazek této osoby přispívat dlužníku pravidelnou měsíční částkou, je právním titulem, od něhož se též odvíjí očekávané příjmy dlužníka ve smyslu ust. § 398 odst. 3 IZ. Takový závazek je nutno vyjádřit právně odpovídajícím způsobem, tj. příslušnou smlouvou o poskytování plnění uzavřenou mezi dlužníkem a třetí osobou, jíž je i smlouva o důchodu podle ust. § 842 občanského zákoníku (dále jen ObčZ), opatřenou jejich úředně ověřenými podpisy. Odvolací soud je ovšem stejně jako insolvenční soud toho názoru, že uzavření smlouvy o důchodu (stejně jako např. darovací smlouvy) mezi manžely je přípustné jen za předpokladu, že jeden manžel bude poskytovat druhému manželovi finanční plnění ze svého výlučného vlastnictví. Jinými slovy, příjmy, které patří do SJM nemohou být jedním manželem poskytovány jako důchod druhému. Taková smlouva o důchodu by totiž byla podle ust. § 39 ObčZ neplatná pro rozpor s kogentními ustanoveními téhož zákona o rozsahu SJM.

Jelikož dlužnice nijak neprokázala, že jí manžel hodlá poskytovat plnění ze svých výlučných finančních prostředků nebo že v mezidobí získala jiný postižitelný příjem, je odvolací soud toho názoru, že za dosavadního stavu věci je nutno očekávat zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a v takovém případě nelze řešit úpadek dlužnice jinak než konkursem (popř. nepatrným konkursem). V konkursu tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která bude-bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele nebo alespoň výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele-činit nejméně 45.000,-Kč dle ust. § 1 vyhlášky, jinak však bude určena úvahou soudu dle ust. § 5 téže vyhlášky.

S ohledem na rozsah a skladbu majetku dlužnice nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že jeho zpeněžením mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když dlužnici povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil, nicméně s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, především k rozsahu majetku a počtu věřitelů, nejeví se odvolacímu soudu nezbytným požadovat po dlužnici zaplacení zálohy ve výši určené soudem prvního stupně a k zajištění úhrady budoucích nákladů insolvenčního řízení (očekávaného nepatrného konkursu) považuje za postačující zálohu ve výši 10.000,-Kč.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 23.dubna 2012

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Vladimíra Chalupová