2 VSPH 1370/2012-A-15
KSUL 79 INS 15980/2012 2 VSPH 1370/2012-A-15 2 VSPH 408/2013-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna v insolvenční věci dlužnice Miluše Šedivé, bytem Mlýnská 37, Hostomice, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 79 INS 15980/2012-A-8 ze dne 3.srpna 2012 a č.j. KSUL 79 INS 15980/2012-A-10 ze dne 10.září 2012

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 79 INS 15980/2012-A-8 ze dne 3.srpna 2012 se mění tak, že se dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 79 INS 15980/2012-A-10 ze dne 10.září 2012 se mění tak, že se řízení nezastavuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením označeným v bodě I. výroku (dále též jen Usnesení o záloze) uložil Miluši Šedivé (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem ze dne 29.6.2012 domáhala vydání rozhodnutí o zjištění úpadku a povolení oddlužení splátkovým kalendářem, aby do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení poukazoval na ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a konstatoval, že účelem zálohy je jednak překlenout nedostatek finančních prostředků na počátku insolvenčního řízení, jednak poskytnout záruku úhrady celkových nákladů řízení. Z insolvenčního návrhu zjistil, že dlužnice vlastní dům č.p. 37 v katastrálním území Hostomice nad Bílinou a běžné vybavení domácnosti, má čistý příjem z pracovního poměru ve výši 8.000,-Kč měsíčně a dne 28.6.2012 uzavřela s Jiřím Pižlem darovací smlouvu na částku 5.000,-Kč měsíčně.

Na tomto základě soud dovodil, že dlužnice nesplňuje podmínku pro povolení oddlužení spočívající v úhradě minimálně 30 % pohledávek svých věřitelů. Vyšel z toho, že s ohledem na dvě vyživované osoby (manžela a jedno nezletilé dítě) nebude schopna ze své čisté měsíční mzdy splácet věřitelům žádnou zabavitelnou částku a že plnění splátkového kalendáře včetně úhrady odměny a hotových výdajů správce by tak bylo výhradně realizováno z důchodu poskytovaného Jiřím Pižlem, což je v rozporu s účelem oddlužení nehledě na to, že závazek k poskytování daru ve výši 5.000,-Kč z jeho důchodu ve výši 6.133,-Kč neskýtá dostatečnou záruku, že tato povinnost bude plněna po celou dobu oddlužení. Proto dlužnici uložil zaplatit zálohu ve výši 30.000,-Kč. 2 VSPH 408/2013

Usnesení o záloze bylo dlužnici doručeno vhozením do domovní schránky dne 9.8.2012. Dlužnice v podání ze dne 12.8.2012 označeném jako Žádost (č.d. A-9) učiněném v odvolací patnáctidenní lhůtě sdělila insolvenčnímu soudu, že jí její současná (finanční) situace neumožňuje hradit takto vysokou částku, a požádala o snížení výše zálohy na 5.000,-Kč.

Následně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením označeným v bodě II. výroku (dále jen Usnesení o zastavení řízení) podle ust. § 108 odst. 3 IZ zastavil řízení s odůvodněním, že dlužnice požadovanou zálohu ve stanovené lhůtě, která uplynula dnem 28.8.2012, neuhradila, a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů insolvenčního řízení.

Proti Usnesení o zastavení řízení podala dlužnice včasné odvolání, v němž konstatovala, že poté, co obdržela Usnesení o záloze, požádala o snížení zálohy, neboť jí její finanční situace neumožňuje takto vysokou zálohu zaplatit. Na tuto žádost však insolvenční soud nereagoval. Z těchto důvodů požadovala, aby odvolací soud Usnesení o zastavení řízení zrušil.

Vrchní soud v Praze považoval v první řadě za nutné poukázat na ust. § 41 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), z něhož vyplývá, že každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen. Ačkoli tedy dlužnice své podání ze dne 12.8.2012 neoznačila jako odvolání proti Usnesení o záloze, lze z něj usuzovat, že se domáhala (podstatného) snížení povinnosti zaplatit zálohu. Odvolací soud proto přezkoumal obě napadená usnesení-Usnesení o záloze a Usnesení o zastavení řízení, jakož i řízení jejich vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (viz ust. § 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Soudu prvního stupně je ovšem nutno vytknout, že při stanovení výše zálohy dospěl k předčasnému závěru o nesplnění podmínek pro povolení oddlužení dlužnice. V první řadě proto, že nerespektoval judikaturu Vrchního soudu v Praze prezentovanou např. usnesením sp. zn. KSUL 44 INS 411/2009, 1 VSPH 581/2009-B ze dne 13.11.2009, dle něhož je oddlužení z hlediska podmínky stanovené 2 VSPH 408/2013 v ust. § 395 odst. 1 písm. b) IZ přípustné, pokud lze její splnění spočívající v dosažení minimálního 30% uspokojení nezajištěných věřitelů, kteří nesouhlasili s nižším plněním, odůvodněně předpokládat alespoň u jednoho ze způsobů, jímž lze oddlužení dle ust. § 398 IZ provést, tj. plněním splátkového kalendáře či zpeněžením majetkové podstaty. V tomto směru není podstatné, jaký způsob oddlužení navrhla dlužnice, neboť o něm rozhodují na schůzi svým hlasováním nezajištění věřitelé, popř. insolvenční soud (viz ust. § 402 odst. 3 a 4 IZ). Do té doby je (bylo) třeba zkoumat přípustnost oddlužení z hlediska obou možných způsobů oddlužení, což insolvenční soud-ačkoli zjistil, že dlužnice vlastní nemovitý majetek-neučinil.

V daném případě však bez dalšího neobstojí ani závěr soudu prvního stupně o tom, že dlužnice nedosáhne oddlužení formou splátkového kalendáře, jenž opřel o zjištění, že dlužnice nedisponuje vlastním příjmem postačujícím k úhradě splátek dle ust. § 398 odst. 3 IZ, a oddlužení by bylo nepřípustně založeno jen na příjmu dlužnice od jejího dárce Jiřího Pižla.

Vrchní soud v Praze již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že dlužníku, jehož momentální vlastní ekonomická nabídka pro oddlužení plněním splátkového kalendáře není dostatečná (nemá žádné postižitelné příjmy nebo tyto k zákonnému minimálnímu uspokojení nezajištěných pohledávek dle ust. § 395 odst. 1 písm. b) IZ nepostačují), může poskytnout relevantní formu pomoci třetí osoba, a to buď přistoupením k závazkům dlužníka (jde o tzv. spoludlužnictví předvídané v ust. § 392 odst. 3 větě první IZ) nebo závazkem poskytovat dlužníku po dobu oddlužení (jako další zdroj jeho příjmů) určité pravidelné finanční plnění (např. prostřednictvím smlouvy o důchodu nebo smlouvy darovací). Takové finanční plnění, k němuž se třetí osoba dobrovolně zavázala, je tedy legitimním příjmem dlužníka, jenž proto také může být pro plnění splátkového kalendáře použit. V usnesení sp. zn. 3 VSPH 848/2012-B ze dne 27.8.2012 odvolací soud k této problematice doplnil, že při úvaze o proveditelnosti oddlužení splátkovým kalendářem není s předpokladem poctivosti dlužníkova záměru slučitelné, pokud zjevně neusiluje o přiměřenou výdělečnou činnost. Jinak řečeno, poctivě se vůči svým věřitelům nechová dlužník, který pro splátkový kalendář nabízí jen příjmy ze sjednané finanční pomoci od třetí osoby, aniž by se sám jakkoli snažil-ač mu v tom objektivně nic nebrání-tyto příjmy ve prospěch maximálního možného uspokojení věřitelů navýšit vlastní výdělečnou činností. Tyto okolnosti však v daném případě-kdy je dlužnice zaměstnána-zjištěny nebyly.

Z uvedeného je zřejmé, že podmínku dosažitelnosti oddlužení je (bylo) v daném případě třeba zkoumat i z hlediska možného provedení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (nemovitostí dlužnice) a při úvaze o splátkovém kalendáři je (bylo) třeba vzít v potaz i příjem dlužnice ze smlouvy o důchodu ve výši 5.000,-Kč měsíčně, který se jí po dobu trvání oddlužení zavázal poskytovat Jiří Pižl. Jestliže by došlo k rozhodnému výpadku v tomto příjmu dlužnice, jak avizoval insolvenční soud, a jestliže by se jí tento nepříznivý vývoj hrozící nesplněním splátkového kalendáře nepodařilo odvrátit, bylo by namístě dle ust. § 418 odst. 1 písm. b) IZ schválené oddlužení zrušit a přeměnit je v konkurs. To ovšem neznamená, že pro účely posouzení výše zálohy je nutno jako s předpokládaným řešením úpadku dlužnice počítat s konkursem, a nikoli s oddlužením. Jinými slovy, 2 VSPH 408/2013 bude na insolvenčním soudu, aby insolvenční návrh i návrh na povolení oddlužení dlužnice opětovně posoudil včetně toho, zda, popř. v jaké výši bude po ní požadovat, aby zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 OSŘ a Usnesení o záloze změnil tak, že se dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá. Za této situace nebyly (nejsou) splněny podmínky pro zastavení insolvenčního řízení vymezené v ust. § 108 odst. 3 IZ. Odvolací soud proto postupoval dle ust. § 220 odst. 1 ve spojení s ust. § 167 odst. 2 OSŘ a Usnesení o zastavení řízení změnil tak, že se řízení nezastavuje.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 14. března 2013

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová