2 VSPH 1341/2012-B-27
KSCB 28 INS 10835/2010 2 VSPH 1341/2012-B-27

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Ing. Josefa Suchopára, bytem Dražice 161, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 28 INS 10835/2010-B-22 ze dne 7. září 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 28 INS 10835/2010-B-22 ze dne 7. září 2012 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. KSCB 28 INS 10835/2010-B-22 ze dne 7.9.2012 odmítl návrh Ing. Josefa Suchopára (dále jen dlužník) na povolení oddlužení a na jeho majetek prohlásil konkurs.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že usnesením č.j. KSCB 28 INS 10835/2010-A-9 ze dne 21.3.2011 rozhodl o úpadku dlužníka, odmítl jeho návrh na povolení oddlužení a prohlásil na jeho majetek konkurs. K odvolání dlužníka zrušil odvolací soud usnesením ze dne 2.6.2011 toto usnesení v rozsahu odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přitom odkázal na závěry vyjádřené nejvyšším soudem ČR v usnesení sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 79/2009, podle něhož se dlužníkem, který není ve smyslu ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona podnikatelem rozumí fyzická nebo právnická osoba, která není podnikatelem a současně nemá závazky vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, uváží insolvenční soud především s přihlédnutím k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku z podnikání, době ukončení dlužníkova podnikání, četnosti neuhrazených dlužníkových závazků z podnikání, výši jeho konkrétního závazku z podnikání v porovnání s celkovou výší všech jeho závazků a k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že bude podrobena režimu oddlužení.

Soud prvního stupně uvedl, v daném případě přihlásilo do insolvenčního řízení pohledávky v celkové výši 7.938.594,30 Kč patnáct věřitelů, již nepopřeli žádnou z přihlášených pohledávek, zatímco insolvenční správce Ing. Václav Hadraba (dále jen správce) popřel toliko jedinou ve výši 62.672,55 Kč a pohledávka ve výši 1.000,-Kč je vyloučena z uspokojení podle ust. § 170 insolvenčního zákona. Ke dni zahájení insolvenčního řízení (21.9.2010) byl dlužník podnikatelem, když podnikal na základě živnostenského oprávnění. Dle zprávy správce ukončil podnikání fakticky na konci roku 2010, živnostenské oprávnění mu zrušil Městský úřad-Živnostenský úřad v Táboře dne 2.5.2010. Závazky z podnikání má dlužník vůči České republice-Finančnímu úřadu v Táboře ve výši 1.280.563,-Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR ve výši 152.489,-Kč a činí cca 18 % z celkového objemu jeho závazků. Vzhledem k tomu, že dlužník dosud správci nepředal kompletní účetnictví není dle soudu vyloučeno, že i další závazky souvisejí s jeho dřívějším podnikáním. Žádnou ze zmíněných pohledávek pocházející z podnikatelské činnosti neuvedl dlužník v insolvenčním návrhu. Dle přihlášky České republiky-Finančního úřadu v Táboře se jedná o nedoplatky na dani z přidané hodnoty za období od dubna 2010 do března 2011 a všechny pohledávky jsou pravomocné a vykonatelné, v případě Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra se jedná o pohledávku na nezaplaceném pojistném na zdravotní pojištění za období od ledna 2005 do března 2011; část závazků tedy vznikla po zahájení insolvenčního řízení. Oba věřitelé k dotazu soudu sdělili, že s řešením úpadku dlužníka oddlužením nesouhlasí.

Soud prvního stupně s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR zdůraznil, že dlužník v insolvenčním návrhu žádné závazky z podnikání neuvedl, že takové závazky vznikaly i po zahájení insolvenčního řízení, rozsah dosud známých závazků z podnikatelské činnosti dlužníka nepředstavuje nepodstatnou část jeho závazků vůči věřitelům a navíc věřitelé pohledávek vzniklých z podnikatelské činnosti dlužníka s řešením úpadku oddlužením nesouhlasili. Z toho dovodil, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení podle ust. § 389 insolvenčního zákona, proto jeho návrh na povolení oddlužení podle ust. § 390 odst. 3 insolvenčního zákona odmítl a podle ust. § 396 odst. 1 téhož zákona rozhodl o řešení jeho úpadku konkursem. Nadto soud zmínil, že dlužník vykázal jako jediný příjem pravidelnou odměnu za výsluhu odpracovaných let bývalého zaměstnance Ministerstva vnitra ČR ve výši 9.285,-Kč měsíčně, a že by tedy-pokud by nebyl odmítnut-jeho návrh na oddlužení musel být zamítnut, neboť by nebyl schopen poskytnout nezajištěným věřitelům v průběhu 5 let plnění alespoň v rozsahu 30 % jejich pohledávek.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a umožnil mu dosáhnout povolení oddlužení splátkovým kalendářem. V odvolání uvedl, že celková výše jeho závazků sice činí 7.938.594,-Kč, ale pohledávka z titulu poskytnutého úvěru představující cca 65 % pohledávek věřitelů je krytá rodinným domem. 95 % pohledávky České republiky-Finančního úřadu v Táboře představuje podle jeho tvrzení nedoplatek cizí firmy , kterou stát není schopen dohledat , a proto byl převeden na jeho firmu. Tvrdil, že se se Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra ČR pokouší dohodnout na splátkovém kalendáři.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona může dlužník, který není podnikatelem, insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením.

Pokud jde o výklad pojmu dlužník, který není podnikatelem, obsažený v ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona považoval odvolací soud za vhodné zopakovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 79/2009, podle nichž se dlužníkem, který není podnikatelem, rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, uváží insolvenční soud vždy především s přihlédnutím k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, době ukončení jeho podnikání, četnosti neuhrazených závazků (dluhů) dlužníka z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že bude podrobena režimu oddlužení.

Jak je zřejmé z toho, co uvedeno výše, bylo v daném případě zjištěno, že závazky dlužníka nejméně v rozsahu téměř jedné pětiny všech jeho závazků pocházejí z jeho podnikání. Věřitelé těchto pohledávek uplatněných v insolvenčním řízení z titulu dlužných daní a pojistného na zdravotním pojištění přitom k dotazu insolvenčního soudu dne 4.6.2012 v případě České republiky-Finančního úřadu v Táboře a dne 5.6.2012 v případě Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR výslovně sdělili, že s řešením úpadku dlužníka oddlužením nesouhlasí. Tato zjištění nemohou dle názoru odvolacího soudu vést v daném případě než k závěru, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení ve smyslu ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona. Insolvenční soud proto nepochybil, když návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítl a rozhodl o řešení jeho úpadku dlužníkem.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako ve výroku věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Praze dne 26.února 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva