2 VSPH 1340/2016-A-15
MSPH 76 INS 11330/2016 2 VSPH 1340/2016-A-15

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Marcela Salače, bytem Křivoklátská 285, Praha 9, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 11330/2016-A-8 ze dne 3. června 2016

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 11330/2016-A-8 ze dne 3. června 2016 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 76 INS 11330/2016-A-8 ze dne 3.6.2016 uložil Marcelu Salačovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem ze dne 12.5.2016 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do pěti dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, z něhož plyne, že má závazky pocházející z jeho podnikání a věřitelé, o jejichž pohledávky jde, nedali souhlas s řešením úpadku oddlužením; soud v této souvislosti zmínil, že Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR vyslovila toliko souhlas podmíněný plným uspokojením přihlášené pohledávky. Soud dovodil, že s ohledem na uvedené lze důvodně očekávat řešení úpadku dlužníka konkursem, a proto mu uložil zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve shora uvedené výši, jež insolvenčnímu správci zajistí finanční prostředky nezbytné k výkonu jeho funkce bezprostředně po jeho ustanovení i úhradu jeho odměny, jež v případě řešení úpadku konkursem činí dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč bez DPH.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumentoval zejména tím, že insolvenční soud může rozhodnout o povolení oddlužení i bez doložených souhlasů věřitelů, již mají pohledávky pocházející z podnikání dlužníka, neboť věřitelé mohou rozhodnout o způsobu řešení úpadku až na schůzi věřitelů, a dle jeho názoru není důvodné předjímat jejich rozhodnutí. V souvislosti s tím odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 VSOL 1197/2013 ze dne 29.1.2014, v němž tento soud dovodil, že nedoložení předchozího isir.justi ce.cz souhlasu věřitelů, již mají pohledávky pocházející z podnikání dlužníka, s řešením úpadku oddlužením nelze přičítat k tíži dlužníkovi, neboť tento souhlas není povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení může insolvenční soud určit výši zálohy až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro posouzení, zda je namístě požadovat po navrhovateli zaplacení zálohy a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení úpadku dlužníka (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v ust. § 389 insolvenčního zákona a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají jednak v tom, že je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem, a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) insolvenčního zákona, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí. K tomu současně ust. § 397 odst. 1 insolvenčního zákona stanoví, že v pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi totiž věřitelé mohou dle ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle ust. § 389 insolvenčního zákona, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ohledně dalších kritérií, za nichž lze dluhy z podnikání tolerovat.

Současnou právní úpravu vyložil dále Vrchní soud v Olomouci v usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015 uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 49/2016 ) následovně:

I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je již v návrhu na povolení oddlužení povinen tvrdit skutečnosti, z nichž podle ust. § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž podle ust. § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení úpadku dlužníka nebo jeho hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (ust. § 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona je v těchto případech vyloučen.

Ze závěrů vyjádřených v této právní větě (viz dikci dlužník, který má dluh z podnikání ) předně vyplývá, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle ust. § 389 insolvenčního zákona oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý ze závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání ve smyslu ust. § 389 insolvenčního zákona (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tomto směru kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by posouzení toho, zda se u určitého závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, k němuž první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o návrhu dlužníka) zjevně není určena, ale lze je provést v další fázi řízení po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona s tím, že ve vztahu k věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost definitivně dořešit v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle ust. § 403 téhož zákona.

Z obsahu spisu odvolací soud ověřil, že v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení neoznačil dlužník své závazky za podnikatelské, avšak učinil tak v seznamu závazků, jenž předložil spolu s návrhem a v němž označil za závazky pocházející ze svého podnikání závazky vůči Pražské správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně, aniž by však odůvodnil, na čem je jeho závěr o povaze závazků založen. Usnesením ze dne 18.5.2016 (č.d. A-6) jej pak soud vyzval, aby návrh na povolení oddlužení doplnil (mimo jiné) o souhlasy věřitelů, jejichž pohledávky pocházejí z jeho podnikatelské činnosti, s řešením jeho úpadku oddlužením.

Při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu ust. § 389 insolvenčního zákona, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011 uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž mohou být dluhy vzešlými z podnikání dlužníka i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které je nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt podnikání dlužníka (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v podnikání dlužníka potud, že nebýt podnikání dlužníka, povinnost takového zákonného odvodu by mu nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osob samostatně výdělečně činných (dále jen OSVČ) formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v ust. § 420 odst. 1 občanského zákoníku i dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v ust. § 2 obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně mají nedoplatky na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, konkrétní daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

Dle odůvodnění napadeného usnesení, jehož obsah reprodukoval odvolací soud shora, shledal soud prvního stupně, že řešení úpadku dlužníka oddlužením brání dluhy z jeho podnikání, přičemž věřitelé (bezpodmínečný) souhlas s oddlužením nevyjádřili (Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR vyjádřila souhlas podmíněný plným uspokojením přihlášené pohledávky). Ponechal přitom stranou, zda v daném případě nejsou dány skutečnosti, pro něž tyto dluhy nepředstavují překážku řešení úpadku oddlužením dle ust. § 389 odst. 2 písm. b) a c) insolvenčního zákona, ani ničím neodůvodnil závěr, že se skutečně jedná o dluhy, jež mají původ v podnikání dlužníka. Soud prvního stupně tedy náležitě neobjasnil předpoklad, že návrhu dlužníka na povolení oddlužení nebude vyhověno a jeho úpadek bude řešen konkursem, a že je podle ust. § 108 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení na dlužníkovi možné požadovat.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) a ust. § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 11. října 2016

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík