2 VSPH 1312/2016-A-29
KSPL 27 INS 12282/2016 2 VSPH 1312/2016-A-29

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Petra Horvátha, bytem Kamenný Újezd 170, pošta Nýřany, zahájené na návrh DOMOV SKP, s.r.o., sídlem Bezručova 33, Plzeň, zast. advokátem Mgr. Denisem Karbusem, sídlem nám. Míru 152, Klatovy, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 12282/2016-A-7 ze dne 30. května 2016

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 12282/2016-A-7 ze dne 30. května 2016 se p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 27 INS 12282/2016-A-7 ze dne 30.5.2016 odmítl insolvenční návrh, jímž se DOMOV SKP, s.r.o. (dále jen navrhovatel) domáhala vydání rozhodnutí o úpadku Petra Horvátha (dále jen dlužník), a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů insolvenčního řízení.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že navrhovatel podal insolvenční návrh, v němž tvrdil, že eviduje za dlužníkem pohledávku ve výši 10.910.362,-Kč, k jejímuž uspokojení byla na majetek dlužníka nařízena exekuce, a že dlužník má v důsledku svých finančních problémů závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit. Dle názoru soudu neposkytují tato tvrzení dostatečný podklad pro závěr, že se dlužník nachází v úpadku, neboť navrhovatel neuvedl údaje o splatnosti své pohledávky ani pohledávek dalších věřitelů, jež navíc označil toliko jejich názvy; kromě toho postrádal tvrzení takových skutečností, z nichž by bylo možno dovozovat platební neschopnost dlužníka. Proto dle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční návrh odmítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. V odvolání namítal, že je napadené usnesení nezákonné, neboť je soud prvního stupně vydal až po zákonem stanovené sedmidenní lhůtě k rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu. Dále namítal, že soud pochybil, isir.justi ce.cz když nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem o marně vedených exekučních řízeních proti dlužníkovi, jež jsou vedena již od roku 2009, a zdůraznil, že označil mimo jiné čísla exekučních spisů, jež určují rok, od kterého je exekuce vedena (tj. nejpozději rok splatnosti vymáhané pohledávky). Kromě toho soudu vytkl, že v napadeném usnesení neoznačil žádnou chybějící náležitost insolvenčního návrhu ani neuvedl, v čem spatřuje neurčitost návrhu či jeho nesrozumitelnost.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Podle ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší třicet dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. K posledně uvedené podmínce ust. § 3 odst. 2 téhož zákona stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 téhož zákona. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh (tvrzení o existenci jeho splatné pohledávky za dlužníkem), není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Věřitel, který podal insolvenční návrh, nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně všech skutečností rozhodných pro závěr, že byl osvědčen dlužníkův úpadek. Má-li přitom jít o úpadek ve smyslu ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, tj. pro platební neschopnost (jak se podává z návrhu), musí navrhující věřitel vedle charakteristiky vlastní splatné pohledávky proti dlužníkovi v návrhu uvést nejen konkrétní údaje, z nichž plyne závěr o pluralitě věřitelů dlužníka a o tom, že dlužník své splatné závazky nehradí po zákonem stanovenou dobu po lhůtě splatnosti, nýbrž i údaje, z nichž plyne, že dlužník po tuto dobu není k úhradě svých splatných závazků schopen.

Jak vyložil Nejvyšší soud ČR v usnesení sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A (R 91/2009) ze dne 26.2.2009, požadavek formulovaný v ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ust. § 4 odst. 2 věty první zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 19/98 ze dne 17.6.1998 uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud ČR na dané téma uzavřel, že věřitel musí v návrhu uvést též konkrétní údaje o dalším věřiteli (dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou proti dlužníku. Přitom zdůraznil, že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.

Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak další věřitelé dlužníka musí být-stejně jako navrhovatel-v insolvenčním návrhu přesně označeni a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že navrhovatel podal dne 20.5.2016 insolvenční návrh, jímž se domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. V návrhu uvedl, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 10.910.362,-Kč s příslušenstvím vykonatelnou na základě směnečného platebního rozkazu ze dne 10.10.2008, jenž nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 5.1.2010, a tvrdil, že dlužník má nepochybně finanční problémy, v jejichž důsledku není dlouhodobě schopen plnit své splatné a exekučně vymáhané závazky. Za další věřitele se splatnými pohledávkami za dlužníkem označil VZP ČR , Kooperativa pojišťovnu, a.s. a Československou obchodní banku, a.s. a uvedl výši jejich pohledávek a spisové značky exekučních řízení vedených na majetek dlužníka k jejich vymožení.

Z tvrzení navrhovatele obsažených v návrhu tak není možno dovodit, že dlužník má ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona vůči více věřitelům peněžité závazky po (konkrétní) dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti a že by je nebyl schopen plnit; návrh totiž vedle údajů o splatnosti pohledávky navrhovatele postrádá konkrétní údaje o dalších věřitelích, již mají splatné pohledávky za dlužníkem (navrhovatel označil věřitele toliko neúplnými názvy, adresy jejich sídel a identifikační čísla neuvedl vůbec), údaje o splatnosti jejich pohledávek i vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek vymezených v ust. § 3 odst. 2 téhož zákona, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky. Navrhovatel v návrhu neuvedl žádné konkrétní údaje, z nichž by vyplynulo, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (neuvedl celkovou výši závazků dlužníka ani dobu, kdy k zastavení plateb mělo dojít) nebo že je vůči více věřitelům neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (údaje o splatnosti v návrhu chybějí; navrhovatel sice uvedl spisové značky exekučních řízení vedených na majetek dlužníka k vymožení pohledávek jeho věřitelů, tato řízení však blíže nespecifikoval). Pouhé obecné tvrzení, že dlužník má v důsledku finančních problémů závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, neodpovídá požadavku uvést konkrétní okolnosti, jež osvědčují úpadek dlužníka. Navrhovatel přitom netvrdil ani žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by plynulo, že je dlužník v úpadku ve formě předlužení.

Požadavek, aby v insolvenčním návrhu byly uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, není naplněn tím, že věřitel v insolvenčním návrhu toliko odkáže na to, že probíhají řízení o výkon rozhodnutí či exekuce.

Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a protože ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona za této situace vylučuje aplikaci ust. § 43 občanského soudního řádu, neshledal v postupu soudu prvního stupně, jenž jej napadeným usnesením bez dalšího odmítl, žádné pochybení.

K odvolací argumentaci navrhovatele považoval odvolací soud za nutné podotknout, že sedmidenní lhůta určená k odmítnutí insolvenčního návrhu je lhůtou pořádkovou, a v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání navrhovatele důvodným a napadené usnesení včetně výroku o nákladech řízení podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.

Jelikož byl insolvenční návrh odmítnut, měl by mít dlužník dle ust. § 146 odst. 3 občanského soudního řádu vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, jež mu ovšem v daném případě nevznikly ani v odvolacím řízení. Proto odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení za použití ust. § 224 odst. 1 občanského soudního řádu, jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.

V Praze dne 19. září 2016

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík