2 VSPH 1298/2015-A-16
KSUL 46 INS 11652/2015 2 VSPH 1298/2015-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců Mgr. Martina Lišky a JUDr. Hany Homolové ve věci dlužníka Jana Staňka DiS., bytem Jizerská 2926/28, 400 11 Ústí nad Labem, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS 11652/2015-A-11 ze dne 19. června 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS 11652/2015-A-11 ze dne 19. června 2015 s e z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením označeným shora uložil Janu Staňkovi (dále jen dlužník ), jenž se insolvenčním návrhem domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dlužník nereagoval na výzvu, aby se vyjádřil k soudem předpokládanému nepoctivému záměru, a dovodil z toho, že dlužník nesplňuje podmínky oddlužení spočívající v předpokládaném nepoctivém záměru dle § 395 IZ , návrh na povolení oddlužení bude zamítnut a na jeho majetek bude prohlášen konkurs. Vzhledem k tomu, že majetek dlužníka tvoří pouze běžné vybavení domácnosti bez hodnoty, mobilní telefon a jízdní kolo, v souhrnné hodnotě cca 6.000,-Kč, a další příjem je možné očekávat ze srážek z příjmů ve výši cca 18.000,-Kč, dospěl soud k závěru, že tu není majetek, z něhož by bylo možné uhradit alespoň minimální náklady řízení. Uzavřel na tom, že lze předpokládat, že skutečné náklady řízení budou vyšší než 50.000,-Kč, a složená záloha zajistí insolvenčnímu správci prostředky do začátku řízení pro úkony týkající se zjištění, zajištění a zpeněžení majetkové podstaty, administrativní úkony v řízení a krytí nákladů řízení.

Proti tomuto rozhodnutí podal včasné odvolání dlužník a uvedl, že nemá takovou hotovost, aby mohl uhradit požadovanou částku. Tvrdil, že má dostatečné příjmy, aby mohl být oddlužen splátkovým kalendářem, nevlastní žádný majetek a prohlášení konkursu pouze zvýší náklady insolvenčního řízení. Dále uvedl, že jen omylem nedoručil soudu své vyjádření k předpokládanému nepoctivému záměru, a namítal, že podáním návrhu na povolení oddlužení nesledoval nepoctivý záměr, vysvětlil, že o žádnou půjčku nežádal s tím, že by ji nechtěl splatit, a chtěl pouze sjednotit splátky do jedné tak, abych mohl své závazky řešit a zabránit exekucím a dalšímu navyšování svých dluhů. Na soud se obrátil včas, v době, kdy ještě většinu závazků byl schopen splácet, ve snaze řádně se vyrovnat se svými věřiteli v rámci jednoho splátkového kalendáře.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3).

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Při posuzování otázky, zda uložit povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení zahájeného návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení je třeba vždy zvážit, jaký způsob řešení úpadku lze v dané věci očekávat, ev. jakou konkrétní výši nákladů, a poměřit ji s konkrétními majetkovými poměry dlužníka. Tam kde dlužník spojil svůj insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, uloží mu soud její zaplacení, pouze pokud zjistí, že návrhu na povolení oddlužení nelze bez zbytečného odkladu vyhovět.

Dle ust. § 395 odst. 1 insolvenčního zákona zamítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Dle ust. § 396 insolvenčního zákona jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Při vydání napadeného usnesení vycházel soud prvního stupně z toho, že dlužník nemůže uspět s návrhem na povolení oddlužení, neboť přes jeho výzvu nerozptýlil pochybnosti ohledně svého poctivého záměru. Tyto pochybnosti přitom soud nespecifikoval, pouze odkázal na své rozhodnutí č.j. KSUL 46 INS 11652/2015-A-9 ze dne 3. 6. 2015, z něhož vyplývá, že je vyvolalo zjištění, že část závazků na sebe dlužník bral v době, kdy musel vědět, že je vlastními silami není schopen uspokojit.

Dle závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 14/2009 ze dne 28. 7. 2011 patří ust. § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ust. § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, je závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.

V usnesení sen. zn. 29 NSČR 32/2011 ze dne 28. 3. 2012 pak Nejvyšší soud ČR doplnil, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení. Je-li taková proměna opravdová [o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení, a k čemuž v době po povolení oddlužení slouží schůze věřitelů dle ust. § 399 odst. 1 insolvenčního zákona se zdůrazněnou povinností (v ust. § 399 odst. 2 insolvenčního zákona) účasti dlužníka a odpovědí na dotazy přítomných věřitelů (i insolvenčního soudu)], není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že se dlužník poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku.

Vrchní soud v Praze pak v řadě svých rozhodnutí uvedl, že dlužnická historie osoby dožadující se dobrodiní oddlužení je právně významná, nicméně postupné zadlužování dlužníka vedoucí k jeho úpadku či hrozícímu úpadku není překážkou oddlužení bez dalšího, ale jen tehdy, pokud je zřejmé, že se dlužník zadlužoval dalšími půjčkami, jež přesáhly jeho platební možnosti, zjevně neakceptovatelným způsobem, tedy jestliže takto čerpal další finanční prostředky v zásadě jen pro svoji spotřebu a o vypořádání svých závazků se řádně-s využitím všech svých možností-nesnažil a půjčené prostředky k tomu nepoužil.

Soud prvního stupně při rozhodování o záloze neuvedl žádné konkrétní poznatky o nepoctivosti dlužníka, nerespektoval principy zkoumání poctivého záměru dlužníka vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR citovaných shora a založil svůj úsudek o nepoctivém záměru dlužníka pouze na tom, že část půjček v celkové výši 230.000,-Kč z celkového objemu 524.380,-Kč na sebe dlužník vzal v posledních šesti měsících před podáním insolvenčního návrhu, aniž by soud zjistil, jaký byl účel těchto půjček a jakým způsobem dlužník se získanými prostředky naložil. Soud nezohlednil, že se dlužník insolvenčním návrhem domáhal zjištění svého hrozícího úpadku a že s ohledem na své příjmy, které řádně doložil, nabízel svým věřitelům prostřednictvím oddlužení splátkovým kalendářem uspokojení ve výši významně přesahující 50% jejich pohledávek. Za této situace byl jeho závěr o nepoctivém záměru dlužníka předčasný, stejně jako vydání rozhodnutí, jímž dlužníkovi uložil zaplatit zálohu.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 27. dubna 2016

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík