2 VSPH 1294/2014-A-12
KSPA 59 INS 6042/2014 2 VSPH 1294/2014-A-12

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Jiřího Goldsteina ve věci dlužnice Hany anonymizovano , anonymizovano , bytem Sychrova 16, Ústí nad Orlicí, adresa pro doručování: Popradská 1275, Ústí nad Orlicí, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 6042/2014-A-6 ze dne 24. dubna 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 6042/2014-A-6 ze dne 24. dubna 2014 se v bodech II. a III. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění :

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ve výroku označeným usnesením rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek Hany anonymizovano (dále jen dlužnice) a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Jana Zachariáše (body I. a IV. výroku), odmítl návrh dlužnice na povolení oddlužení a na její majetek prohlásil konkurs (body II. a III. výroku), a v bodě V. výroku uvedl, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku. V dalších bodech výroku promítl účinky rozhodnutí o úpadku, a kromě jiného na den 16.7.2014 nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů a informoval o tom, že jeho rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že mu dne 6.3.2014 dlužnice doručila insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, v němž mimo jiné uvedla, že má vůči 6 věřitelům 8 závazků v celkové výši 152.811,-Kč, jež jsou více jak 3 měsíce po splatnosti, z toho 5 závazků v celkové výši 103.493,-Kč pochází z podnikání, že její měsíční příjem představuje starobní důchod ve výši 7.960,-Kč a odměna z dohody o provedení práce ve výši 4.105,-Kč a že její majetek tvoří věci osobní potřeby a tam specifikované nemovitosti nacházející se v obci Ústí nad Orlicí a katastrálním území Hylváty, jež zajišťují uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů v celkové výši 66.162,-Kč.

Jelikož na základě údajů obsažených v insolvenčním návrhu a jeho přílohách dlužnice osvědčila, že má 6 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 152.811,-Kč, z nichž je podstatná část po dobu delší než 3 měsíce po lhůtě splatnosti, dospěl soud k závěru, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti dle ust. § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ). Proto rozhodl o zjištění jejího úpadku.

Při rozhodování o způsobu řešení úpadku soud cituje ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) především konstatoval, že dlužnice, jenž je fyzickou osobou, bez ohledu na to, zda je či není podnikatelkou, není oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, neboť má závazky z podnikatelské činnosti.

Insolvenční soud-poukazuje na ust. § 389 odst. 2 IZ, podle něhož dluh z podnikání nebrání (by nebránil) řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele-dále zdůraznil, že dlužnice, jejíž 2 podnikatelské závazky vůči Vojenské zdravotní pojišťovně ČR a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR nejsou zajištěny, v návrhu (ani) netvrdila, že by její dluhy z podnikání řešení jejího úpadku oddlužením nebránily. Proto podle ust. § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení odmítl, neboť byl podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, a současně podle ust. § 396 odst. 1 IZ rozhodl o řešení úpadku dlužnice konkursem.

Proti bodům II. a III. výroku tohoto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, jimiž bylo rozhodnuto o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužnice, podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že ust. § 389 IZ ve znění účinném od 1.1.2014 (již) umožňuje podat návrh na povolení oddlužení rovněž fyzickým osobám, které mají závazky z podnikání, pokud s tím souhlasí věřitelé, o jejichž pohledávky jde. Rozvedla, že tento souhlas věřitelů (nezajištěných) podnikatelských pohledávek-na rozdíl od souhlasu věřitelů s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jejich pohledávek-není v ust. § 392 odst. 1 IZ vyjmenován jako povinná příloha návrhu na povolení oddlužení, takže jí nelze přičíst k tíži, že tento souhlas k návrhu na povolení oddlužení nepřipojila.

Dlužnice dále poukazuje na ust. § 397 odst. 1 IZ, z něhož dovodila, že v pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí s tím, že závěry věřitelů by měli být učiněny až po zveřejnění zprávy insolvenčního správce o majetkové a příjmové situaci dlužníka, a na ust. § 403 odst. 1 a 2 téhož zákona, uzavřela na tom, že insolvenční soud nepostupoval správně, pokud v napadeném usnesení předjímal, jaký způsob řešení jejího úpadku věřitelé zvolí. Proto požadovala, aby odvolací soud změnil bod II. výroku napadeného usnesení tak, že se návrh na povolení oddlužení neodmítá, aby bod III. výroku napadeného usnesení zrušil a současně rozhodl o tom, že se oddlužení povoluje.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ přezkoumal napadené usnesení v rozsahu napadeném odvoláním včetně řízení jeho vydání předcházejícího, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ) nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 389 odst. 1 a § 390 odst. 1 IZ může dlužník insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele. Návrh na povolení oddlužení musí podat spolu s insolvenčním návrhem, a podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníkovi.

Podle ust. § 396 IZ rozhodne insolvenční soud současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne.

Ust. § 397 odst. 1 IZ určuje, že pokud nedojde ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Konečně, z ust. § 403 odst. 2 a 3 IZ vyplývá, že věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v ust. § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Včas podané námitky podle odstavce 2, uplatněné oprávněnými osobami, projedná insolvenční soud při jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, kteří podali námitky.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 6.3.2014 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužnice spojený s návrhem na povolení oddlužení (č.d. A-1), jež navrhla provést ve formě splátkového kalendáře. Z návrhů a jeho příloh zejména ze seznamu závazků (č.d. A-3) kromě jiného plyne, že dlužnice má 2 nezajištěné závazky z podnikání, a to závazek vůči Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 24.383,-Kč a závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 25.159,-Kč. Souhlas těchto věřitelů s oddlužením dlužnice nedoložila a v tomto směru se nijak nevyjádřila, což bylo důvodem proto, aby soud prvního stupně její návrh na povolení oddlužení (jako podaný někým, kdo má dluhy z podnikání, které brání řešení jeho úpadku oddlužením, tedy někým, kdo k podání návrhu na povolení oddlužení nebyl oprávněn) odmítl.

Odvolací soud se však s tímto postupem soudu prvního stupně, jež je v rozporu s níže uvedenými judikatorními závěry, neztotožňuje.

Vrchní soud v Praze totiž v usnesení sp. zn. KSPA 59 INS 1110/2014, 2 VSPH 960/2014-A ze dne 15.5.2014 ve shodě s odvolací argumentací konstatoval, že podle právní úpravy obsažené v IZ účinném od 1.1.2014 již dluhy z podnikání oddlužení obecně nebrání a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle ust. § 403 IZ definitivně rozhodli o tom, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením, a že při rozhodování o povolení oddlužení by soud měl vzít v úvahu rovněž znění ust. § 397 IZ a v pochybnostech o tom, zda je namístě návrh na povolení oddlužení odmítnout, ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů. Tamtéž dodal, že pokud jsou ustanovení hlavy páté IZ vnímána ve vzájemných souvislostech, je vyloučeno interpretovat ust. § 389 odst. 2 tohoto zákona tak, že by předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení bylo doložení výslovného souhlasu všech věřitelů, vůči nimž má dlužník závazky z podnikání, s řešením jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením.

V souladu s tím Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A ze dne 18.7.2014 zdůraznil, že úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v ust. § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (ust. § 389 odst. 1 písm. b) IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (ust. § 389 odst. 2 IZ). K tomu současně nové znění ust. § 397 odst. 1 stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle ust. § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle ust. § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Ust. § 389 odst. 2 písm. a) IZ ve spojení s úpravou obsaženou v ust. § 397 odst. 1 a § 403 odst. 2 téhož zákona tudíž nelze interpretovat tak, že předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení je doložení výslovného souhlasu všech věřitelů, kteří mají vůči dlužníku nezajištěné podnikatelské pohledávky, s řešením jeho úpadku oddlužením. Takový jejich souhlas není předepsanou náležitostí návrhu na povolení oddlužení ani se nevyžaduje, aby byl dán písemnou formou. Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se v režimu nové právní úpravy zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, a to na schůzi věřitelů dle ust. § 403 odst. 2 IZ, kde teprve mohou dotčení věřitelé své kvalifikované stanovisko k oddlužení (zda je hodlají umožnit či nikoli) zaujmout, a kdy tak teprve může být nastolena případná fikce jejich souhlasu s oddlužením. Takový výklad má podle názoru odvolacího soudu zcela zřejmou procesní logiku. Nelze považovat za adekvátní, aby ihned po podání návrhu na povolení oddlužení byla vyslovena jeho subjektivní nepřípustnost pro dlužníkovy označené podnikatelské dluhy jen proto, že jejich věřitelé zatím souhlas oddlužením nevyslovili. Jednak v této fázi řízení nelze předvídat, zda se dotčení označení věřitelé do insolvenčního řízení vůbec přihlásí (a pak jejich podnikatelské pohledávky nemohou oddlužení bránit), a navíc tito věřitelé (jestliže své pohledávky přihlásí) ve fázi po povolení oddlužení, kdy budou mít již ze spisu k dispozici podstatné informace o situaci dlužníka a jeho nabídce pro oddlužení, mohou dojít k závěru, že tento způsob řešení úpadku dlužníka pro ně bude výhodnější než konkurs, takže z těchto (či jiných) důvodů, anebo prostě jen v důsledku svého nezájmu o věc, nebudou svoje podnikatelské pohledávky (na schůzi věřitelů ani jinak) namítat a založí tím svůj souhlas s oddlužením.

Úvaha soudu prvního stupně o tom, že dlužnice, která má nezajištěné závazky z podnikání a která v návrhu na povolení oddlužení netvrdila, že by tyto dluhy řešení jejího úpadku oddlužením nebránily, nebyla oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, se v kontextu výše uvedeného jeví jako zcela předčasná.

Soud prvního stupně tudíž nerozhodl správně, pokud za daných okolností návrh dlužnice na povolení oddlužení dle ust. § 390 odst. 3 IZ odmítl a současně dle ust. § 396 odst. 1 téhož zákona rozhodl o řešení jejího úpadku konkursem.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným a podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a odst. 2 ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích.

V Praze dne 7. srpna 2014

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová