2 VSPH 1290/2013-A-14
KSPH 39 INS 17530/2013 2 VSPH 1290/2013-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice Jany Červinkové, bytem Bříství 55, pošta Kounice, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 39 INS 17530/2013-A-9 ze dne 1. července 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 39 INS 17530/2013-A-9 ze dne 1. července 2013 se mění jen tak, že se dlužnici ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 3.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Krajského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil Janě Červinkové (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem ze dne 13.6.2013 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 3.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) konstatoval, že podle judikatury Vrchního soudu v Praze je účelem institutu zálohy především překlenout nedostatek finančních prostředků a umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Po předběžném posouzení insolvenčního návrhu dospěl k závěru, že dlužnice splňuje podmínky pro povolení oddlužení, neboť ze své mzdy ve výši 10.050,-Kč bude za 5 let schopna uhradit více než 34 % svých závazků, a přeměna v konkurs není u ní příliš pravděpodobná. Proto soud rozhodl, jak uvedeno výše.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podala dlužnice včasné odvolání, v němž uvedla, že si je sice vědoma toho, co je účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení, nicméně v tomto případě ji soud stanovil ve výši převyšující její aktuální finanční možnosti. Nadto vyslovila přesvědčení, že ve skutkově obdobných případech činí obvyklá výše odměny a hotových výdajů správce za období od rozhodnutí o úpadku do schválení oddlužení (jen) 2.000,-Kč, což podle ní plyne i z usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 40 INS 229/2010,

1 VSPH 620/2010-B ze dne 25.8.2010, jímž byla správci přiznána náhrada nákladů ve výši 1.945,-Kč. Proto požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo aby ho změnil tak, že jí uloží povinnost zaplatit zálohu ve výši 2.000,-Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze podle ust. § 108 odst. 1 věty in fine IZ uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka.

Pro rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu je podstatné, jaký způsob řešení úpadku lze očekávat, a má-li jít o oddlužení, je významná i forma, v níž bude nejspíše provedeno. V posuzované věci je přitom zřejmé, že předpoklad minimálního plnění by nebylo možno dovozovat pro případ oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty dle ust. § 398 odst. 2 IZ, neboť dlužnice vlastní jen věci osobní potřeby a televizor v celkové hodnotě 7.000,-Kč. Jinak tomu ale je v případě uvažovaného oddlužení formou splátkového kalendáře. Z obsahu spisu a jeho příloh vyplývá, že dlužnice má měsíční příjem ze mzdy ve výši 10.051,-Kč a že její závazky činí 274.341,86 Kč. Měsíční splátka v tomto případě za podmínek obsažených v ust. § 279 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) činí 2.658,-Kč a za 5 let by tak dlužnice měla být schopna splatit částku 159.480,-Kč. Soudu prvního stupně je proto třeba přisvědčit v tom, že je zde odůvodněný předpoklad, že po úhradě přednostních nároků (odměny a hotových výdajů) insolvenčního správce, jež v případě, že správce je (bude) plátcem DPH, činí měsíčně 1.089,-Kč, bude dlužnice schopna uspokojit pohledávky svých (nezajištěných) věřitelů v minimálně 30 % rozsahu.

Důvod pro uložení povinnosti dlužnici zaplatit zálohu je přesto dán. V první řadě proto, že je nutné zajistit prostředky na odměnu a náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s řádným výkonem funkce insolvenčního správce za období od rozhodnutí o úpadku do posledního dne měsíce předcházejícího měsíci, v němž nastaly účinky schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Odvolací soud je toho názoru, že výše těchto nákladů závisí na konkrétních (specifických) okolnostech každého případu a tudíž nelze přitakat závěru dlužnice, že tyto náklady (obvykle) dosahují výše 2.000,-Kč. Navíc je třeba vzít v potaz, že ze zálohy může být honorována odměna správce i za činnost, již vykonal i v období následujícím po schválení oddlužení splátkovým kalendářem, pokud nepředstavuje realizaci splátkového kalendáře, typicky při pozdějším přezkumu pohledávek uskutečněném při dalším přezkumném jednání (k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 77 INS 27015/2012, 2 VSPH 768/2013 ze dne 27.6.2013).

Dalším důvodem pro složení zálohy je okolnost, že v této fázi insolvenčního řízení není zcela jisté, zda oddlužení bude povoleno (srov. ust. § 397 odst. 1 IZ) a zda v důsledku toho nedojde k prohlášení konkursu (srov. ust. § 396 odst. 1 IZ), nebo zda již povolené oddlužení insolvenční soud schválí a rozhodne o prohlášení konkursu (srov. ust. § 405 IZ) anebo zda již schválené oddlužení insolvenční soud zruší a rozhodne o prohlášení konkursu (srov. ust. § 418 odst. 1 IZ).

Soud prvního stupně tedy podmínky pro uložení zálohy posoudil správně a nepochybil ani při určení její výše. Vzhledem k tomu, že nesprávnost napadeného usnesení shledal jen v tom, že lhůta určená k zaplacení zálohy je nepřiměřeně krátká, postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 OSŘ a pouze v této části napadené usnesení změnil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 4. října 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová