2 VSPH 1276/2016-A-18
MSPH 91 INS 1205/2016 2 VSPH 1276/2016-A-18

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lišky a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem Písková 830/25, IČO: 13098926, adresa pro doručování: K Lukám 641/26, Praha 4, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 1205/2016-A-11 ze dne 1. června 2016

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 1205/2016-A-11 ze dne 1. června 2016 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil Jiřímu Váňovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení, aby do 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud-cituje ust. § 108 a § 389 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ)-uvedl, že dlužník v návrhu tvrdil, že jeho závazky ve výši 2.494.960,-Kč vesměs pocházejí z podnikatelské činnosti, přičemž své věřitele informoval o podání návrhu na povolení oddlužení a vyzval je k vyjádření; žádný z věřitelů proti tomu nic nenamítal ani nevyjádřil nesouhlas. Protože dlužník nepředložil souhlasy věřitelů, vyzval jej soud ke sdělení, zda věřitelé s řešením úpadku oddlužením souhlasí, a zároveň k předložení jejich souhlasů; dlužník však na výzvu nereagoval. Na základě toho soud dovodil, že dlužník coby fyzická osoba podnikatel nesplnil předpoklady pro povolení oddlužení, a jediné možné řešení jeho úpadku je proto konkurs. Poukazoval přitom na závěry vyjádřené v usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 VSOL 918/2015-A-18 ze dne 24.9.2015, dle nichž mlčení věřitelů nelze považovat za souhlas s oddlužením dlužníka. Dále vyložil smysl a účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a vzhledem k tomu, že dlužník nemá žádný majetek (vyjma věci osobní potřeby a osobní vozidlo v hodnotě 15 tis. Kč), a nebylo by tak z čeho hradit odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce, dospěl k závěru, že je třeba stanovit výši zálohy tak, aby z ní mohla být uspokojena minimální odměna správce, jež při řešení úpadku konkursem činí 45.000,-Kč bez připočtení DPH. isir.justi ce.cz

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, v němž navrhoval, aby je odvolací soud zrušil. Namítal, že sice má závazky z podnikatelské činnosti, avšak ty nebrání řešení jeho úpadku oddlužením; dle jeho názoru by totiž měl soud ponechat závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů a v pochybnostech oddlužení povolit. Setrval přitom na stanovisku, že nepodá-li věřitel, jehož pohledávka vůči dlužníku pochází z podnikatelské činnosti, své vyjádření k oddlužení, pak nemá proti tomuto způsobu řešení úpadku námitky; konečné stanovisko pak může vyjádřit na schůzi věřitelů. Dále poukazoval na to, že mu postoj věřitelů k jeho oddlužení není znám, a zdůrazňoval, že není schopen věřitele k vyjádření donutit, a proto po něm nelze požadovat něco, co bez jejich součinnosti nemůže obstarat. Dodal přitom, že mu není známo, že by některý z věřitelů chtěl udělit nesouhlas . Závěrem doplnil, že prostředky na zaplacení stanovené zálohy nemá.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení může insolvenční soud určit výši zálohy až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro posouzení, zda je namístě po navrhovateli zaplacení zálohy požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v ust. § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem, a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka

(ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí. K tomu současně znění ust. § 397 odst. 1 IZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle ust. § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle ust. § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ohledně dalších kritérií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat.

Současnou právní úpravu vyložil dále Vrchní soud v Olomouci v usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015, uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 49/2016 ), následovně:

I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu ust. § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu ust. § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení úpadku dlužníka nebo jeho hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (ust. § 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

Ze závěrů vyjádřených v této právní větě (viz dikci dlužník, který má dluh z podnikání ) předně vyplývá, že v rámci zkoumání, zda je dlužník ust. dle § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý ze závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli ust. § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, k němuž první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu-viz ust. § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena, ale lze je provést v další fázi řízení po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost definitivně dořešit v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle ust. § 403 IZ.

O takovou situaci se však v daném případě nejedná. Soudu prvého stupně je sice třeba vytknout, že povahu závazků dlužníka nijak nehodnotil, nicméně odvolací soud je přesvědčen o tom, že jejich posouzení náročnější zkoumání nevyžaduje.

Z obsahu spisu odvolací soud ověřil, že dlužník podal dne 20.1.2016 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení na předepsaném formuláři, jenž obsahuje všechny obligatorní náležitosti včetně povinných příloh, je tedy způsobilý projednání a lze očekávat, že na jeho podkladě bude možno rozhodnout o úpadku dlužníka. Z návrhu a jeho příloh přitom vyplývá, že celková výše nezajištěných závazků, o nichž dlužník tvrdí, že pocházejí z jeho podnikatelské činnosti, činí cca 2,5 milionu Kč, přičemž jeho majetek tvoří toliko věci osobní potřeby v hodnotě 1.500,-Kč a automobil v hodnotě 15.000,-Kč.

Z příloh k insolvenčnímu návrhu (č.d. A-3)-zejména z popisu okolností týkajících se podnikání dlužníka a nájmu obchodních prostor k němu sloužících a z přiložených vyúčtování, smluv a vykonatelných rozhodnutí-se pak podává, že pohledávky věřitelů GATILLO, s.r.o. a CENTRUM ČERNÝ MOST, a.s. z titulu nájmu, Ponature, s.r.o. z titulu Franchisingové smlouvy a Rámcové smlouvy o prodeji zboží 1.11.2009 a Generali Pojišťovna, a.s. z titulu dlužného pojistného na škodové pojištění podnikatelů z podnikatelské činnosti dlužníka nepochybně pocházejí.

Dlužník v návrhu na povolení oddlužení tvrdil, že sice má nezajištěné závazky z podnikání, avšak žádný z věřitelů nereagoval na jeho žádost o udělení souhlasu s řešením úpadku oddlužením tak, že by s tímto postupem vyjádřil nesouhlas. Z toho však dle názoru odvolacího soudu nelze existenci souhlasu věřitelů s řešením úpadku dlužníků oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a) IZ dovodit. Formu ani náležitosti tohoto souhlasu insolvenční zákon nepředepisuje, a je tedy třeba vycházet z toho, že může být udělen nejen v písemné formě, ale i ústně. Samotné mlčení však nemá v zásadě žádný právní význam, a proto je zpravidla třeba hodnotit ho jako neexistenci projevu. Mlčení je totiž opak projevu a neznamená ani souhlas, ani odmítnutí. Za právně významný souhlas věřitele ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ je přitom možno považovat pouze souhlas výslovný (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2015, č. j. KSOS 39 INS 15030/2015, 2 VSOL 854/2015-A-12).

Dlužníku lze sice přisvědčit v tom, že souhlas věřitelů u závazků z podnikání není povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ust. § 392 IZ, nicméně otázka existence souhlasu těchto věřitelů s řešením úpadku oddlužením je otázkou posouzení legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení, a nikoli obsahu tohoto návrhu nebo jeho příloh.

Námitka dlužníka, že insolvenční soud měl aplikovat ustanovení § 397 odst. 1 věty druhé IZ, oddlužení povolit a otázku posouzení jeho oprávnění podat návrh na povolení oddlužení vyhradit schůzi věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí, rovněž není důvodná. Dlužník totiž přehlíží, že tento postup lze použít pouze v případech, kdy má insolvenční soud na základě dosavadního průběhu insolvenčního řízení pochybnost o tom, zda je dlužník osobou oprávněnou návrh na povolení oddlužení podat či nikoliv. V případě, kdy byla existence závazků z podnikání zřejmá (jejich posouzení náročnější zkoumání nevyžaduje), přičemž souhlas věřitelů s řešením úpadku oddlužení ani jiný z důvodů uvedených v § 389 odst. 2 IZ nebyl dlužníkem tvrzen, nemá odvolací soud stejně jako soud insolvenční žádnou pochybnost o tom, že dlužník osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení není.

Za těchto okolností je ovšem dle ust. § 390 odst. 3 a § 396 IZ nutno očekávat odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, a v takovém případě nelze řešit úpadek dlužníka jinak než konkursem. V konkursu přitom tvoří (jak správně poukazoval soud prvého stupně) náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí nejméně 45.000,-Kč (tj. 54.450,-Kč včetně DPH). Vzhledem k rozsahu a skladbě majetku dlužníka (jenž vlastní toliko věci osobní potřeby a vozidlo v odhadované hodnotě 15.000,-Kč) tak nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že zpeněžením majetkové podstaty mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné, resp. alespoň k částečné úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným, a proto napadené usnesení podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 6. října 2016

Mgr. Martin L i š k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík