2 VSPH 1264/2016-A-75
MSPH 79 INS 28305/2015 2 VSPH 1264/2016-A-75

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Hany Homolové ve věci dlužníka SUN EU, s.r.o. v likv., sídlem Pod Altánem 2406/48, Praha 10, zast. advokátem Mgr. Pavlem Riškem, sídlem Jakubská 2, Brno, zahájené na návrh Antona Vanka, bytem Forststrasse 16, Birkenau, Spolková republika Německo, zast. advokátem Mgr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., sídlem Spálená 21, Praha 1, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 28305/2015-A-56 ze dne 28. dubna 2016

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 28305/2015- A-56 ze dne 28. dubna 2016 se v bodě I. výroku p o t v r z u j e.

II. Navrhovateli se ukládá zaplatit dlužníkovi 10.936,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Pavla Riška.

III. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 28305/2015-A-56 ze dne 28.dubna 2016 se v bodě II. výroku m ě n í tak, že se navrhovateli neukládá zaplatit soudní poplatek za podání insolvenčního návrhu.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 79 INS 28305/2015-A-56 ze dne 28.4.2015 zamítl insolvenční návrh, jímž se Anton Vanek (dále jen navrhovatel) domáhal vydání rozhodnutí o úpadku SUN EU, s.r.o. v likv. (dále jen dlužníka), a navrhovateli uložil, aby zaplatil soudní poplatek za podání insolvenčního návrhu ve výši 2.000,-Kč (body I. a II. výroku), a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se navrhovateli po právní moci usnesení vrací záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč (bod III. a IV. výroku). isir.justi ce.cz

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka s tím, že vůči němu má splatné pohledávky v celkové výši 44.442.468,38 Kč s příslušenstvím sestávající z pohledávek z titulu nevypořádaného vypořádacího podílu navrhovatele, na nějž mu vznikl nárok v důsledku zániku jeho účasti jako společníka, ve výši 15.141.833,20 Kč s příslušenstvím a ve výši 6.428.996,58 Kč s příslušenstvím a úroků z prodlení za období od 7.8.2015 do zaplacení v blíže nespecifikované výši z částky 20.328.146,80 Kč a z částky 7.102.851,80 Kč (dále jen pohledávky z titulu vypořádacího podílu) a z pohledávky ve výši 15.768.786,80 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 26.10.2004. V návrhu tvrdil, že splatné pohledávky vůči dlužníkovi mají i další věřitelé a dlužník je v úpadku jak ve formě insolvence, tak předlužení.

Dlužník navrhl, aby soud insolvenční návrh zamítl. V obsáhlém vyjádření zpochybnil vyčíslení pohledávek z titulu vypořádacího podílu s tím, při vyčíslení vypořádacího podílu vycházel navrhovatel z údajů o stavu majetku dlužníka z roku 2008, přičemž jeho účast jako společníka zanikla až v roce 2011, a tvrdil, že celý vypořádací podíl byl navrhovateli již vyplacen úhradou na účet soudního exekutora v rámci exekučního řízení, které bylo vedeno na majetek navrhovatele (jako povinného) společností s ručením omezeným GIENGER CENTRON, s.r.o. (jako oprávněné), přičemž v souvislosti s ním došlo na základě tehdy dostupných údajů k vypočtení vypořádacího podílu navrhovatele, jenž činil 13.500.000,-Kč. V dalším vyjádření ze dne 29.3.2016 dlužník namítl, že podle jím provedeného výpočtu vycházejícího z účetní rozvahy zpracované ke dni 31.12.2010 činil nárok navrhovatele 2.257.271,97 Kč po zdanění, přičemž vypořádací podíl ve výši 13.195.295,-Kč byl v tomto rozsahu postižen exekucí vedené ve prospěch GIENGER CENTRON, s.r.o. Protože si navrhovatel bez právního důvodu vyplatil 4,5 milionu Kč z jeho účtu, je to naopak on, kdo dluží dlužníkovi 2.242.728,04 Kč. Co se týče pohledávky ze smlouvy o půjčce, namítal, že nebylo doloženo, že mu navrhovatel dle smlouvy o půjčce ze dne 26.10.2004 částku 16.568.786,80 Kč skutečně poskytl, zpochybnil platnost smlouvy, neboť za něj nebyla podepsána osobou k tomu oprávněnou, a poukázal i na to, že je tato pohledávka postižena exekucí, přičemž navrhovatel má exekutorem zakázáno jakkoliv s ní nakládat; přes tento zákaz však část pohledávky postoupil své manželce. Navrhovatelem předložené uznání dluhu ze dne 11.4.2012 označil za zjevné falzum, a pokud by falzem nebylo, za neplatný právní úkon podle ust. § 135 odst. 2 a § 196a obchodního zákoníku. Kromě toho namítal, že mu nebylo předáno účetnictví, a nelze proto prověřit, zda půjčky nebyly již vyplaceny (např. na stavbu rodinné vily).

Pokud jde o pohledávky z titulu vypořádacího podílu, z listin předložených účastníky soud zjistil, že navrhovateli (jako žalovanému) bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 7 C 335/2007-65 ze dne 11.3.2009 uloženo zaplatit GIENGER CENTRON, s.r.o. částku 16.880.000,-Kč a 972.366,80 Kč na náhradu nákladů řízení, k jejichž vymožení byla nařízena exekuce, jejímž provedením byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 49 EXE 4244/2010-12 ze dne 9.12.2010 pověřena soudní exekutorka JUDr. Monika Elfmarková. Jmenovaná rozhodla dne 31.1.2011 (rozhodnutí nabylo právní moci dne 28.2.2011) o provedení exekuce postižením obchodního podílu navrhovatele (jako povinného) ve výši 10/11 ve společnosti dlužníka (tehdy registrovaného pod obchodní firmou REVAN, s.r.o.). Obchodní podíl navrhovatele byl postižen i exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. Arnošta Hofmana č.j. 029 EX 2142/10-45 ze dne 18.8.2011 k vymožení dlužného výživného ve výši 521.600,-Kč a běžného výživného ve výši 65.200,-Kč měsíčně pro nezletilého Jana Martince a k vymožení dlužného výživného ve výši 521.600,-Kč a běžného výživného ve výši 65.200,-Kč měsíčně pro nezletilou Annu Martincovou. V souvislosti s řízením vedeným před Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou byl znalcem Ing. Jiřím Brejchou dne 27.8.2009 zpracován znalecký posudek, jímž byla ke dni 31.12.2008 stanovena hodnota obchodního podílu navrhovatele ve společnosti dlužníka částkou 36.089.000,-Kč.

Dále soud citoval ust. § 148 odst. 2 a § 61 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku ve znění účinném ke dni 14.7.2011. Podle ust. § 148 odst. 2 obchodního zákoníku má prohlášení konkursu na majetek společníka, zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku nebo pravomocné nařízení výkonu rozhodnutí postižením obchodního podílu společníka ve společnosti nebo vydání exekučního příkazu k postižení obchodního podílu společníka ve společnosti po právní moci usnesení o nařízení exekuce má stejné účinky jako zrušení jeho účasti ve společnosti soudem, při zániku účasti společníka ve společnosti za trvání společnosti jinak než převodem podílu vzniká společníkovi právo na vypořádání (vypořádací podíl). Podle ust. § 61 odst. 2 obchodního zákonu se výše vypořádacího podílu stanoví ke dni zániku účasti společníka ve společnosti z vlastního kapitálu zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka ve společnosti, pokud společenská smlouva nestanoví, že se má zjistit z čistého obchodního majetku na základě posudku znalce ustanoveného obdobně podle § 59 odst. 3. Vypořádací podíl se vyplácí v penězích, neplyne-li ze společenské smlouvy nebo stanov něco jiného. Podle ust. § 61 odst. 3 obchodního zákoníku je právo na vyplacení vypořádacího podílu splatné uplynutím tří měsíců od schválení účetní závěrky podle odstavce 2 nebo ode dne doručení posudku znalce podle odstavce 2 společnosti, nestanoví-li zákon, dohoda účastníků nebo společenská smlouva jinak. Jestliže společníci nebo příslušný orgán společnosti účetní závěrku bez vážného důvodu neschválí, je právo na vyplacení vypořádacího podílu splatné uplynutím tří měsíců ode dne, kdy měla být účetní závěrka schválena.

Z této právní úpravy ve vztahu ke zjištěním popsaným výše, dovodil, že nárok na vypořádací podíl, jak jej vyčíslil navrhovatel v insolvenčním návrhu, nemůže k doložení pohledávky pro účely insolvenčního řízení obstát, neboť navrhovatel (jehož účast ve společnosti dlužníka byla zrušena podle ust. § 148 odst. 2 obchodního zákoníku v důsledku postižení jeho obchodního podílu) nevycházel při stanovení jeho výše z mezitímní, řádné nebo mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku jeho účasti jako společníka ve společnosti (tj. ke dni 28.2.2011), či z aktuálního posudku znalce, který ji zjistil z čistého obchodního majetku, ale výši tohoto nároku navrhovatel pouze odhadl podle jeho vyčíslení zjištěného ze znaleckého posudku soudního znalce Ing. Jiřího Brejchy zpracovaného pro jiné účely v roce 2008, přičemž takový výpočet nelze k vyčíslení nároku na vypořádací podíl vzniklý v roce 2011 využít. Navíc chybně dovodil splatnost pohledávky z ust. § 113 odst. 6 obchodního zákoníku, jež upravuje postup při jeho stanovení pro případ vyloučení společníka ze společnosti, přičemž pominul speciální úpravu pro stanovení a vznik nároku na vypořádací podíl společníka při zrušení jeho účasti. Určení přesné výše vypořádacího podílu zákonem předpokládaným způsobem, resp. toho, zda navrhovateli nárok na vypořádací podíl nadále vůbec svědčí, je zásadně určující i pro vyčíslení navrhovatelem uplatněného příslušenství k jistině vypořádacího podílu. Celková, takto stanovená výše pohledávky by pak byla určující i pro posouzení insolvenčního soudu v tom, zda je dlužník ze svého majetku schopen tento případný závazek (dluh) bez problémů zapravit. Uplatnění této pohledávky, která má osvědčovat úpadek dlužníka pro předlužení, postrádá dle soudu logiku, neboť v režimu insolvenčního řízení se jedná o tzv. podřízenou pohledávku ve smyslu ust. § 172 insolvenčního zákona, která se do řízení vůbec přihláškou nepřihlašuje, insolvenční správce ji pouze eviduje a k jejímu uspokojení dojde v insolvenčním řízení pouze v případě, že v jeho průběhu byly zcela uspokojeny všechny ostatní pohledávky věřitelů. Reálné uspokojení této pohledávky je tak logicky spojeno s předpokladem, že dlužník disponuje dostatečným majetkem, z něhož může tento nárok uspokojit, což problematizuje tvrzení navrhovatele, že dlužník je předlužen.

Dalšími důkazy, které účastníci navrhli k prokázání tvrzených pohledávek z titulu vypořádacího podílu, či k vyvrácení tvrzení o jejich existenci (jednalo se o účetní závěrky dlužníka za období let 2008 až 2011, notářský zápis ze dne 27.2.2009, účetní doklad zpracovaný ke dni 31.12.2008, žalobu navrhovatele proti dlužníkovi ze dne 3.7.2015, usnesení o předběžném opatření, doplnění žaloby ze dne 6.8.2015, žaloba ze dne 6.8.2015, oznámení o ukončení exekuce, odpověď likvidátorky dlužníka ze dne 2.7.2012, kupní smlouvu o převodu bytu č. 27 ze dne 6.7.2010, smlouvu o převodu obchodního podílu ze dne 9.8.2010, kupní smlouvu na garážové stání, kupní smlouvu na vozidlo Superb, nájemní smlouvu uzavřenou s paní Janečkovou, smlouvu zprostředkovatelskou ze dne 24.2.2010, fakturu č. 1/2012, kupní smlouvou na převod nemovitostí ze dne 21.12.2011, souhlasné vyjádření s prodejem navrhovatele, znalecký posudek z roku 2012, přiznání k dani z převodu nemovitostí, výběrní lístky, pokyn účetní k zaúčtování výběru, výpisy z účtu dlužníka, účetní závěrky dlužníka za období let 2004 až 2009, fotografie areálu v Táboře, smlouvu o vedení účetnictví, zprávu daňové poradkyně, zprávy o kontrolách zdravotních pojišťoven a Správy sociálního zabezpečení, pracovní smlouvu Ing. Blanky Martincové, dohodu o ukončení pracovního poměru) soud dokazování neprovedl, neboť žádný z nich nemohl potvrdit ani vyvrátit jeho závěry týkající se způsobu určení tvrzených pohledávek. Z těchto důvodů uzavřel na tom, že pohledávky z titulu vypořádacího podílu doloženy nebyly.

Pokud jde o pohledávku ze smlouvy o půjčce, zrekapituloval soud zjištění z listin, jež mu účastníci předložili, a údaje z obchodního rejstříku. Uvedl, že dne 26.10.2004 podepsala Ing. Blanka Martincová jako prokuristka dlužníka s navrhovatelem smlouvu o bezúročné půjčce na částku 16.568.786,80 Kč pro účely financování podniku bez časového omezení. Téhož dne podepsaly stejné osoby smlouvu o splácení půjčky, jíž se dlužník zavázal splácet navrhovateli půjčku měsíčními splátkami ve výši nejméně 200.000,-Kč splatnými vždy posledního dne kalendářního měsíce, přičemž vrchní hranice měsíčních splátek nebyla přesně určena a byla závislá na finančních možnostech firmy. Podáním odeslaným Městskému soudu v Praze dne 6.12.2004 požádal navrhovatel soud mj. o zapsání prokury pro Ing. Blanku Martincovou do obchodního rejstříku a jmenovaná byla do obchodního rejstříku zapsána jako prokuristka dlužníka dne 2.4.2005. Funkce jednatele dlužníka zanikla navrhovateli ke dni 27.4.2012, přičemž dne 11.4.2012 sepsal navrhovatel jako jednatel dlužníka listinu označenou Uznání dluhu , v níž dlužník uznal, že mu jako fyzické osobě dluží 16.568.786,80 Kč s tím, že se zavázal plnit dluh dle aktuální finanční situace společnosti . Dne 28.2.2012 potvrdil navrhovatel písemně účetní dlužníka Barboře Houdkové, že si z účtu dlužníka vyzvedl 2.000.000,-Kč, a to oproti půjčce své osoby , s tím, že současně uvedl, že si je vědom toho, že půjčka je postižena Exekutorským úřadem Pardubice, JUDr. Hoffmanem exekucí vedenou pod č.j. 029 EX 2142/10-21. Dle účetního dokladu-Hlavní knihy-analytického účtu dlužníka zahrnující období od 1.1.2004 do 28.2.2005 hradil dlužník navrhovateli splátky ve výši 200.000,-Kč měsíčně v období po 26.10.2004, přičemž od 27.10.2004 do 22.8.2005 byly navrhovateli takto vyplaceny celkem 2.000.000,-Kč. Dne 22.9.2015 uzavřel navrhovatel (jako postupitel) s paní Ingrid Vanek (jako postupníkem) smlouvu, v níž uvedl, že měl k datu 26.10.2004 vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 16.568.786,80 Kč, přičemž z ní postoupil postupníkovi její část ve výši 800.000,-Kč. Soudní exekutor JUDr. Arnošt Hoffman v exekučním řízení nařízeném Obvodním soudem pro Prahu 10 zakázal navrhovateli (jako povinnému) exekučním příkazem č.j. 029 EX 2142/10-21 ze dne 26.1.2011 jakkoliv nakládat s peněžitou pohledávkou ze smlouvy o půjčce ze dne 26.10.2004. Exekuce nařízená Obvodním soudem pro Prahu 10 byla zatím nepravomocně odložena.

Z těchto zjištění soud dovodil, že ani pohledávku z titulu půjčky navrhovatel nedoložil. Soud přitom poukázal na to, že smlouva o půjčce dle ust. § 657 občanského zákoníku náleží do kategorie tzv. reálných kontraktů, což znamená, že ke vzniku závazného právního vztahu mezi smluvními stranami dochází sice již uzavřením smlouvy, avšak aby došlo ke vzniku právního vztahu z půjčky, musí dojít rovněž k reálnému předání předmětu půjčky (tedy peněz). Ke vzniku právního vztahu z půjčky (a tedy ke vzniku oprávnění věřitele na vrácení půjčky) je tak zapotřebí dvou právních úkonů-uzavření smlouvy a předání peněz (ať už fyzicky či bezhotovostním převodem). Dle soudu není pochyb o tom, že navrhovatel jako majoritní společník (a zakladatel) poskytoval dlužníkovi od jeho vzniku v roce 1999 peněžité půjčky. Pokud mu skutečně poskytl na základě listiny podepsané dne 26.10.2004 peněžité prostředky ve výši 16.568.786,80 Kč, měl soud pochybnosti o tom, zda se tak stalo na základě platně uzavřené smlouvy o půjčce, jak to navrhovatel tvrdil, či se tak stalo bez právního důvodu. Nelze totiž pominout to, že listinu ze dne 26.10.2004 nepodepsala za dlužníka osoba oprávněná za něj jednat, neboť Ing. Blanka Martincová prokuristkou dlužníka tehdy nebyla. Udělení prokury je totiž účinné až od zápisu do obchodního rejstříku (v daném případě k němu došlo dne 2.4.2005), přičemž podpis údajné smlouvy mu o několik měsíců předcházel. K tvrzení navrhovatele, že v době uzavření smlouvy již jako prokuristka fakticky jednala, by dle názoru soudu bylo potřeba provést další dokazování (výslechy svědků), stejně jako k odlišnému tvrzení, že v jejím případě nešlo o jednání na základě prokury, ale o jednání na základě plné moci či o jednání osoby pověřené jednat za dlužníka. Spornost těchto úkonů z hlediska jejich právní závaznosti ostatně konstatoval i Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou v rozhodnutí vydaném v roce 2012. Bez ohledu na výše uvedené je však dle soudu zřejmé, že i pokud by peněžní prostředky v této výši byly dlužníkovi skutečně poskytnuty, existuje důvodná pochybnost o tom, zda již nebyly navrhovateli v podstatné výši vráceny, resp. zda je v případně dosud neuhrazené výši pohledávka z tohoto důvodu vůbec splatná. Nelze totiž pominout to, že z účetního dokladu (Hlavní knihy-analytického účtu) plyne, že v období po podepsání údajné smlouvy o půjčce dne 26.10.2004 byly navrhovateli dlužníkem pravidelně vypláceny měsíční splátky v dohodnuté výši 200.000,-Kč, přičemž jen z tohoto důkazu plyne, že mu do roku 2005 bylo vyplaceno nejméně

2.000.000,-Kč. S ohledem na pravidelnost splátek ale i na to, že osobní spory mezi společníky dlužníka (navrhovatelem a současnou likvidátorkou) nastaly zjevně později, nelze vyloučit, že na poskytnutou půjčku bylo dlužníkem navrhovateli plněno i v dalším období, případně že prostředky mohly být se souhlasem navrhovatele investovány jinak (např. na stavbu rodinné vily, jak to tvrdil dlužník). Kromě toho další peněžní prostředky ve výši 2.000.000,-Kč vyčerpal navrhovatel z účtu dlužníka v únoru 2012 přes zákaz exekutora, jímž byl omezen v nakládání s majetkem dlužníka, a část z tvrzené pohledávky ve výši 800.000,-Kč v rozporu s generálním inhibitoriem (zákazem nakládat se svým majetkem) dokonce převedl smlouvou na svou manželku, zřejmě aby tak-dle názoru soudu účelově-docílil potřebné mnohosti věřitelů pro účely posouzení dlužníkova úpadku. Exekuční příkaz ani zákaz omezující navrhovatele dosud nebyl odklizen, neboť navrhovatel dosáhl pouze nepravomocného odložení exekuce, nikoli však jejího zastavení. Z uvedeného dle soudu vyplynulo, že pohledávka navrhovatele z titulu poskytnutých peněžních prostředků nečinila ke dni 11.4.2012, kdy ji navrhovatel jako jednatel dlužníka 16 dní před zánikem funkce vůči sobě uznal, 16.568.786,80 Kč, neboť v uznání nebyly zohledněny jakékoliv předchozí splátky či navrhovatelem provedené svévolné výběry peněžních prostředků. V této listině (uznání dluhu), o jejíž pravosti má stejně jako dlužník soud v této fázi řízení důvodné pochybnosti, navíc nebyla stanovena splatnost takto nově uznané půjčky , resp. splatnost byla stanovena dle aktuální finanční situace společnosti , a bez dalšího šetření tak nebylo možné dovodit, že pohledávka z půjčky-i kdyby byla v konkrétní výši doložena-je již splatná.

Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3662/2010 ze dne 13.4.2011 uzavřel soud prvního stupně na tom, že navrhovatel nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatné pohledávky, jež tvrdil v insolvenčním návrhu, a vyjádřil přesvědčení, že navrhovatel činí správně, když se vůči dlužníkovi domáhá zaplacení vypořádacího podílu ve sporném řízení, neboť v něm se lze provedením rozsáhlého dokazování (znaleckým posudkem, účetnictvím atd.) dobrat závěru o tom, kolik přesně činil jeho vypořádací podíl, kolik mu dlužník vrátil z poskytnutých finančních prostředků či kolik finančních prostředků si za tím účelem z účtu dlužníka vybral, a bude postaveno najisto, zda tvrzené pohledávky vůči dlužníkovi má a zda jsou splatné. Nadto vyjádřil soud názor, že pokud by dluh ze smlouvy o půjčce existoval, lze z vlastních tvrzení navrhovatele a ze seznamu majetku předloženého dlužníkem dovodit, že by jeho pohledávka mohla být z majetku dlužníka bez problémů uspokojena. Hodnota majetku dlužníka, do nějž náleží tzv. Zámeček v hodnotě cca 12.000.000,-Kč, byty ve Strašnicích v hodnotě cca 14.000.000,-Kč a dům v Solnici v hodnotě cca 750.000,-Kč, totiž výši tvrzené pohledávky výrazně převyšuje.

Z těchto důvodů soud insolvenční návrh podle ust. § 143 insolvenčního zákona zamítl.

O povinnosti navrhovatele zaplatit soudní poplatek rozhodl soud dle ust. § 4 odst. 1 písm. e) a položky č. 4 bodu 1. písm. c) zákona o soudních poplatcích, o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlédnutím k tomu, že se dlužník práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal, a o vrácení zálohy navrhovateli rozhodl dle ust. § 108 insolvenčního zákona per analogiím s tím, že z ní nebylo čerpáno.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel včas odvolal, a to v rozsahu bodu I. výroku, jímž byl insolvenční návrh zamítnut, a bodu II. výroku, jímž mu soud uložil zaplatit soudní poplatek, a požadoval, aby je odvolací soud v bodě I. výroku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a v bodě II. výroku změnil tak, že mu povinnost zaplatit soudní poplatek neuloží. V odvolání se nesouhlasně vyjádřil k závěru soudu prvního stupně, že nedoložil, že vůči dlužníkovi má splatné pohledávky tvrzené v návrhu, a že dlužník není v úpadku ve formě předlužení. Vyjádřil přesvědčení, že tvrzené pohledávky předloženými listinami bez pochyb doložil. Poukazuje na obsah posudku zpracovaného znalcem Jiřím Brejchou ke dni 31.12.2008, podle něhož činila hodnota jeho obchodního podílu v té době 36.089.000,-Kč dovozoval, že hodnota vypořádacího podílu činila ke dni 8.2.2011, kdy zanikla jeho účast ve společnosti dlužníka, 33.870.440,79 Kč. Dodatečně předložil znalecký posudek, jenž dne 31.8.2016 vyhotovil týž znalec na jeho objednávku a na základě informací, jež mu poskytl, a v němž vyčíslil tržní hodnotu jeho vypořádacího podílu ke dni 8.2.2011 částkou 28.160.000,-Kč a v závislosti na skutečné výši závazků dlužníka vůči společníkům alternativně částkami 33.375.000,-Kč, resp. 36.168.000,-Kč. Z ust. § 150 obchodního zákoníku a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3645/2008 dovozoval, že se pohledávka z titulu vypořádacího podílu stala splatnou uplynutím šesti měsíců od okamžiku zániku jeho účasti ve společnosti dlužníka (dle stanoviska Nejvyššího soudu ČR je společnost s ručením omezeným povinna vyplatit společníkovi vypořádací podíl bez zbytečného odkladu poté, kdy provedla dispozici s jeho uvolněným obchodním podílem, nejpozději však ode dne, kdy uplynula zákonná šestiměsíční lhůta pro dispozici s uvolněným obchodním podílem). V souvislosti s touto pohledávkou poukazoval v doplnění odvolání na to, že v řízení o zaplacení vypořádacího podílu potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 7 Cmo 35/2016-80 ze dne 26.7.2016 usnesení č.j. 71 Cm 343/2015-9 ze dne 8.7.2015, jímž Městský soud v Praze nařídil předběžné opatření omezující dlužníka v nakládání s nemovitostmi v k.ú. a obci Solnice. V odůvodnění usnesení přitom konstatoval, že dle ust. § 148 odst. 2 obchodního zákoníku zanikla dne 8.2.2011 právní mocí usnesení o nařízení exekuce účast navrhovatele ve společnosti dlužníka a podle ust. § 61 odst. 2 obchodního zákoníku mu vzniklo právo na vypořádací podíl. Při posuzování důvodnosti návrhu na nařízení předběžného opatření vyšel z toho, že po zániku účasti navrhovatele ve společnosti dlužníka a vzniku nároku na vypořádací podíl převedl dlužník za úplatu 3 bytové jednotky do MIRAH STYLE, s.r.o. a jako protihodnotu v ní získal podíl v rozsahu 40 % na základním kapitálu, čímž zhoršil dobytnost pohledávky navrhovatele.

Co se týče pohledávky ze smlouvy o půjčce, poukazoval navrhovatel na to, že již ve smlouvě ze dne 26.10.2004 je potvrzeno převzetí půjčky, přičemž doložil, že dlužníkovi poskytoval i další půjčky např. dne 17.5.2002 či 18.1.2005, a smlouva o splácení půjčky jednoznačně stanovila splácení půjček částkou 200.000,-Kč měsíčně. Závazky z půjček byly dle jeho tvrzení jakožto závazky dlužníka vůči němu dlouhodobě vykazovány v účetnictví dlužníka a nikdy neklesly pod 18 milionů Kč. Úvaha soudu o tom, že závazek z půjčky mohl být dlužníkem splacen, je podle jeho názoru ryze spekulativní, neboť je na dlužníkovi, aby doložil, že jej uhradil v plné výši. S přihlédnutím ke zjištěním soudu měla by tato pohledávka nadále existovat ve výši 12.568.789,80 Kč. S přihlédnutím k tomu, že splatné pohledávky vůči dlužníkovi má nejen on, ale i řada dalších věřitelů, již přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení (navrhovatel výslovně zmínil Finanční úřad a MIRAH STYLE, s.r.o.), je dle jeho názoru dlužník předlužen. Rozhodnutím o úpadku by mělo být zajištěno uspokojení pohledávek dlužníka, jež je ohroženo tím, že jej dlužník zpeněžuje.

Co se týče povinnosti zaplatit soudní poplatek, již mu uložil soud prvního stupně pod bodem II. výroku, namítl navrhovatel, že ji splnil na počátku řízení zakoupením kolkových známek, jež vylepil na insolvenčním návrhu.

Ve vyjádření k odvolání se dlužník zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně nedoložení pohledávek navrhovatele a tvrzeného úpadku a navrhl, aby odvolací soud jeho usnesení v části napadené odvoláním jako věcně správné potvrdil. Poukazoval na to, že vypořádací podíl navrhovatele v plném rozsahu vyplatil, byť nikoli jemu, ale jeho věřitelům v exekuci. K dotazu odvolacího soudu upřesnil, že podle dohody o narovnání uzavřené s GIENGER CENTRON, s.r.o. jí v rámci exekučního řízení vyplatil podstatnou část vypořádacího podílu navrhovatele ve výši cca 13,5 milionu Kč s tím, že jeho zbývající část zinkasoval dlužník již dříve. Dle tvrzení dlužníka mu naopak navrhovatel dluží 2.242.728,03 Kč, neboť z jeho účtu neoprávněně vybral 4,5 milionu Kč. Popřel správnost závěrů znaleckého posudku předloženého navrhovatelem v průběhu odvolacího řízení a avizoval, že považuje za nezbytné, aby byl zpracován revizní znalecký posudek. Pokud jde o finanční prostředky, jež mu navrhovatel zapůjčil , dlužník namítal, že výstavba rodinné vily pro navrhovatele byla financována z jeho prostředků a kromě toho vyplácel navrhovateli pravidelně po 200.000,-Kč měsíčně a navrhovatel vybral z jeho účtu 4,5 milionu Kč. Je tedy vyloučeno, aby navrhovateli dlužil částku uvedenou v uznání dluhu ze dne 11.4.2012. Pokud jde o zdůvodnění navrhovatele, že insolvenční návrh podal proto, aby mu zabránil ve vyvedení majetku, vyjádřil dlužník přesvědčení, že stejného účelu dosáhl nařízením předběžného opatření a že důvod pro zahájené insolvenčního řízení spočíval v záměru dosáhnout v něm snáze a dříve uspokojení tvrzených pohledávek než v řízení sporném.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v části napadené odvoláním i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle ust. § 143 odst. 1 a 2 téhož zákona zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

V souvislosti s ustanoveními citovanými shora považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že vztah insolvenčního zákona a občanského soudního řádu je vztahem zákona speciálního k zákonu obecnému. Jinými slovy, úprava obsažená v občanském soudním řádu se v insolvenčním řízení použije přiměřeně v případech, kdy insolvenční zákon odlišnou úpravu neobsahuje, přičemž jeho aplikace nesmí odporovat zásadám, na nichž spočívá insolvenční řízení.

Dále je třeba uvést, že dle ustálené judikatury vyjádřené například pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998 sp. zn. Cpjn 19/98 publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se sice vyjadřovala k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, jež se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní podle usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010 ve znění opravného usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-68 ze dne 20.7.2010 i pro výklad insolvenčního zákona, nevylučuje povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku), aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů.

Dlužno přitom poznamenat, že Nejvyšší soud ČR ve shora zmíněném usnesení k mezím dokazování v insolvenčním řízení s poukazem na ust. § 7 odst. 1, § 85, § 86, § 131, § 133, § 141, § 143 a § 144 insolvenčního zákona uvedl, že vylučují úvahy o byť i jen přiměřené aplikaci ust. § 118b občanského soudního řádu. Vysvětlil, že se pro fázi insolvenčního řízení předcházející vydání rozhodnutí o úpadku prosadila prostřednictvím ust. § 86 insolvenčního zákona zásada vyšetřovací, jejíž existence i v poměrech občanského soudního řádu vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení, přičemž povinnost insolvenčního soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku se pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. Zdůraznil však, že ani takto pojatá úprava dokazování či osvědčování skutečností rozhodných pro projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o něm nic nemění na tom, že účelem úpravy obsažené v insolvenčním zákoně není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

I když insolvenční zákon nevylučuje z možnosti docílit prostřednictvím insolvenčního návrhu řešení dlužníkova úpadku věřitele, kteří nemají vůči dlužníkovi vykonatelnou nebo rozhodnutím soudu či jiného k tomu oprávněného orgánu pravomocně přiznanou pohledávku, připomněl dovolací soud, že osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu jedním z předpokladů, jejichž nesplnění vede k zamítnutí insolvenčního návrhu v řízení před soudem prvního stupně. Protože insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, platí i pro ně závěr, jenž Nejvyšší soud ČR zformuloval při charakteristice konkursního řízení. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že ust. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení.

Stejně jako soud prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že navrhovatel v řízení nedoložil, že vůči dlužníkovi má splatnou pohledávku, tj. alespoň některou z pohledávek tvrzených v insolvenčním návrhu. Co se týče pohledávek navrhovatele z titulu vypořádacího podílu, je odvolací soud ve shodě s názorem Vrchního soudu v Praze vyjádřeného v usnesení č.j. 7 Cmo 35/2016-80 ze dne 26.7.2016 v řízení o vyplacení tržní hodnoty vypořádacího podílu, přesvědčen o tom, že ke dni zániku jeho účasti ve společnosti dlužníka podle ust. § 148 odst. 2 obchodního zákoníku v důsledku nařízení exekuce na jeho obchodní podíl mu ke dni, kdy nabylo právní moci nařízení exekuce, vzniklo podle ust. § 61 odst. 2 obchodního zákoníku právo na vypořádací podíl. Za zásadní však odvolací soud považoval to, že výše vypořádacího podílu navrhovatele ke dni zániku jeho účasti nebyla dosud přesně zjištěna, přičemž za tím účelem by bylo nezbytné provést rozsáhlé dokazování přesahující meze insolvenčního řízení. Oproti představě navrhovatele v důsledku sporu o výši vypořádacího podílu, k jejímuž zjištění vzhledem k negativnímu stanovisku dlužníka a jím avizovanému požadavku, aby byl zpracován revizní znalecký posudek, nepostačí provést dokazování znaleckým posudkem zpracovaným dne 31.8.2016 Jiřím Brejchou na objednávku navrhovatele a na základě informací, jež mu poskytl, a nelze proto posoudit, zda právo navrhovatele na vyplacení vypořádacího podílu již zaniklo vyplacením pohledávky oprávněného v rámci exekuce postihující obchodní podíl navrhovatele ve společnosti dlužníka, či nikoli. Co se týče tvrzené pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne 26.10.2004, zjistil odvolací soud, že nejenže smlouvu podepsala za dlužníka jako prokuristka osoba, která v té době prokuristkou nebyla, neboť tato skutečnost nebyla zapsána v obchodním rejstříku (podle ust. § 14 odst. 6 obchodního zákoníku je udělení prokury účinné od zápisu do obchodního rejstříku), což bylo navrhovateli jakožto jednateli dlužníka nepochybně známo, a navrhovatel neprokázal, že v den podpisu smlouvy předal dlužníkovi částku uvedenou ve smlouvě, ale smlouva o půjčce zjevně nebyla vůbec uzavřena. Listina ze dne 26.10.2004 je sice označena jako smlouva o půjčce částky 16.568.786,80 Kč a je v ní uvedeno, že dlužník potvrzuje převzetí částek (viz hlavní účetní kniha v příloze) pro účely financování podniku bez časového omezení , ale neobsahuje závazek dlužníka vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu (zde peníze), jak to vyžadovalo ust. § 657 občanského zákoníku. Již tím byla vyvrácena právní domněnka o trvání dluhu v době uznání dle ust. § 558 věty první občanského zákoníku založená navrhovatelem předloženým uznáním dluhu, jež navrhovatel vyhotovil dne 11.4.2012 jako jednatel dlužníka. Současně však nelze pominout ani zjištění soudu prvního stupně, z nichž plyne, že v období předcházejícím vyhotovení uznání vracel dlužník navrhovateli v pravidelných splátkách po 200.000,-Kč finanční prostředky, jež mu navrhovatel poskytl, a další finanční prostředky navrhovatel z účtu dlužníka vybral.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání navrhovatele proti bodu I. výroku usnesení soudu prvního stupně důvodným a podle ust. § 219 občanského soudního řádu je v této části jako věcně správné potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a navrhovateli, jenž neměl v odvolacím řízení úspěch, uložil nahradit dlužníkovi účelně vynaložené náklady odvolacího řízení v celkové výši 10.936,-Kč sestávající ze dvou úkonů právní služby (za vyjádření k odvolání a účast na jednání) po 3.100,-Kč a paušálních náhrad hotových výdajů po 300,-Kč zvýšených o daň z přidané hodnoty, náhrady za promeškaný čas ve výši 500,-Kč a cestovného ve výši 2.208,-Kč, když vyjádření k doplnění odvolání, jež zástupce dlužníka přednesl na jednání a v písemné podobě založil do spisu, měl za nadbytečné.

V bodě II. výroku odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle ust. § 230 odst. 1 za použití ust. § 167 odst. 2 občanského soudního řádu změnil a rozhodl o tom, že se navrhovateli neukládá zaplatit soudní poplatek za podání insolvenčního návrhu, a to s přihlédnutím k tomu, že tuto povinnost již dříve splnil zakoupením kolků a jejich vylepením na insolvenčním návrhu.

Poučení: Proti bodu I. výroku tohoto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

Proti bodům II. a III. výroku tohoto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 9. září 2016

JUDr. Jiří K a r e t a , v.r. předseda senátu

Za správnost: J. Vlasáková