2 VSPH 1246/2012-A-32
MSPH 78 INS 5152/2012 2 VSPH 1246/2012-A-32

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Úvěrního družstva PDW, Praha v likvidaci, sídlem Lipová 1444/20, Praha 2, zast. advokátem JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., LL.M., sídlem Konviktská 24, Praha 1, zahájené na návrh Yulie Cherkasové, bytem V Podlesí 130, Jesenice, Zdiměřice, zast. advokátem JUDr. Jiřím Voršilkou, sídlem Opletalova 4, Praha 1, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 78 INS 5152/2012-A-24 ze dne 17.července 2012

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 78 INS 5152/2012-A-24 ze dne 17.července 2012 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze pod bodem I. výroku shora označeného usnesení zamítl insolvenční návrh, jímž se Yulia Cherkasova (dále jen navrhovatelka) domáhala vydání rozhodnutí o zjištění úpadku Úvěrního družstva PDW, Praha v likvidaci (dále jen dlužník nebo družstvo), rozhodl o tom, že se navrhovatelce vrací záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč (bod II. výroku), a uložil jí, aby zaplatila dlužníkovi 13.800,-Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho zástupce (bod III. výroku) a aby v téže lhůtě zaplatila soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (bod IV. výroku).

V odůvodnění usnesení soud především uvedl, že navrhovatelka tvrdila, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 6.968.077,-Kč (dále jen Pohledávka) z titulu nároku na vyplacení finančních prostředků uložených na účtu č. 281100272 (dále jen Účet) vedeném u družstva působícím jako družstevní záložna. Rozvedla, že dne 30.6.2008 přikázala družstvu, aby z Účtu odepsalo částku 6.968.077,-Kč a poukázalo ji na její účet vedený u Raiffeisenbank, a.s., avšak družstvo tento příkaz nesplnilo. Pokud šlo o okolnosti osvědčující dlužníkův úpadek, uvedla, že kromě ní jsou dalšími věřiteli dlužníka JERICHO, s.r.o. se splatnou pohledávkou ve výši 1.427.672,50 Kč s příslušenstvím, GRENUS, SE se splatnou pohledávkou ve výši 990.000,-Kč s příslušenstvím a JUDr. Luděk Lisse, Ph.D., LL.M.-LISSE LEGAL Lisse & partners se splatnou pohledávkou ve výši 1.000.000,-Kč.

Dlužník označil insolvenční návrh za šikanózní, neboť jeho účelem je toliko zmařit dražbu jeho majetku. Dále poukazoval zejména na to, že navrhovatelka není ve věci aktivně legitimována, jelikož není jeho věřitelkou, a že o existenci Pohledávky se před Obvodním soudem pro Prahu 2 vede (samostatné) soudní řízení.

S ohledem na shora uvedené soud předně zkoumal, zda je navrhovatelka věřitelkou dlužníka, resp. zda je aktivně legitimována k podání insolvenčního návrhu, přičemž ze shodných tvrzení účastníků zjistil, že před Obvodním soudem pro Prahu 2 je pod sp. zn. 19 C 167/2008 vedeno řízení o žalobě navrhovatelky vůči dlužníkovi o zaplacení Pohledávky (dále jen nalézací řízení). Konstatoval, že provedl listinné důkazy označené navrhovatelkou vyjma důkazu soudním spisem dokumentujícím průběh nalézacího řízení, jenž považoval za nadbytečný. Poukazuje na ust. § 1, § 3 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona (dále též jen IZ) soud zdůraznil, že zjištění, zda je navrhovatelka skutečně věřitelkou dlužníka, jaký je důvod a výše Pohledávky, závisí na obsáhlém dokazování, jež probíhá již ve více než 3 roky trvajícím nalézacím řízení. Dále argumentoval především tím, že důkazy provedené na návrh navrhovatelky vypovídaly pouze o tom, že dne 25.3.2003 uzavřela s družstvem smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, že v průběhu roku 2008 vydávalo družstvo výpisy z Účtu a byly zadávány příkazy k úhradě z Účtu obsahující jméno a příjmení navrhovatelky a že dne 10.3.2009 zaslalo družstvo navrhovatelce výpis z Účtu s konečným zůstatkem 6.968.077,30 Kč. Naopak důkaz provedený na návrh dlužníka-Potvrzení auditora Ing. Jana Jindřicha ze dne 13.7.2012 osvědčil, že audit účetní závěrky družstva ke dni 9.3.2010 žádný závazek dlužníka vůči navrhovatelce nezjistil.

Podle názoru soudu sice nelze vyloučit, že mezi navrhovatelkou a dlužníkem mohl být v minulosti nějaký vztah, jelikož tyto osoby písemně komunikovaly, nicméně jaké skutečnosti v něm nastaly po 28.2.2009 (k tomuto datu byl soudu předložen poslední výpis z Účtu) a po 9.3.2010 (kdy byl u dlužníka proveden audit), by podle něj muselo být předmětem dalšího dokazování, jež ovšem svědčí nikoli insolvenčnímu, nýbrž nalézacímu řízení. Proto insolvenční návrh pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhovatelky zamítl. O vrácení zálohy na náklady insolvenčního řízení rozhodl proto, že v důsledku zamítnutí návrhu pominul důvod, pro nějž byla požadována. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen OSŘ) a v řízení zcela úspěšnému dlužníkovi přiznal právo na náhradu nákladů řízení vynaložených na zastoupení advokátem. O uložení poplatkové povinnosti rozhodl proto, že ta je v insolvenčním řízení součástí rozhodnutí o insolvenčním návrhu.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatelka včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítala, že závěr o nedoložení existence Pohledávky odůvodnil soud v podstatě (jen) tím, že o jejím zaplacení je veden spor v nalézacím řízení. Navrhovatelka sice akceptovala, že účelem insolvenčního řízení není provádění rozsáhlého dokazování o existenci Pohledávky, současně však upozornila na to, že soudní praxe připouští možnost provádět listinné důkazy. V tom případě však není možné insolvenční návrh zamítnout proto, že se navrhující věřitel domáhá zaplacení pohledávky vůči dlužníkovi ve sporném řízení nebo že ji dlužník popírá. Navrhovatelka poukazovala na to, že existenci Pohledávky dokládala právě listinnými důkazy, z nichž vyplývá, že měla na Účtu vklad ve výši 6.968.077,30 Kč, což jí výpisem z Účtu z března roku 2009 potvrdil místopředseda představenstva družstva. Závěr soudu o spornosti Pohledávky založený na tom, že mu není známo, jak bylo poté nakládáno s finančními prostředky na Účtu, označila za chybný s tím, že důkazní břemeno zde spočívá na dlužníkovi. Vyslovila přesvědčení, že potvrzení auditora o tom, že v účetnictví dlužníka Pohledávka nefiguruje, nepostačuje k vyvrácení dalších důkazů svědčících o její existenci.

Dlužník ve vyjádření k odvolání oponoval, že soud prvního stupně nepostavil napadené rozhodnutí na argumentaci prostého faktu probíhajícího nalézacího řízení, nýbrž na nemožnosti provádět o existenci Pohledávky rozsáhlé dokazování, pro nějž není v insolvenčním řízení místa. Jinými slovy, návrh byl (musel být) zamítnut proto, že navrhovatelka nebyla schopna Pohledávku rovnou a bez rozsáhlého dokazování nesporně doložit, lhostejno, zda nalézací řízení bylo či nebylo zahájeno. Na podporu správnosti napadeného usnesení poukazoval dlužník na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5044/2007 ze dne 11.12.2007 a sp. zn. 29 NSCR 30/2009 ze dne 29.4.2010 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.14/2011 (dále jen R 14/2011), z nichž zejména dovodil, že typovým důvodem k zamítnutí věřitelského návrhu na prohlášení konkursu (insolvenčního návrhu věřitele) je skutečnost, že v konkursním (insolvenčním) řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je navrhující věřitel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by konkursní (insolvenční) soud nahrazoval sporné řízení . Z těchto důvodů požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil a přiznal mu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 105 IZ je věřitel, jenž podává insolvenční návrh, povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. V této souvislosti je třeba uvést, že insolvenční řízení náleží mezi ty druhy občanského soudního řízení, jež nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka, a že doložením existence své splatné pohledávky věřitel prokazuje, že je podle ust. § 97 odst. 3 IZ osobou oprávněnou podat insolvenční návrh. Soud prvního stupně tudíž nepochybil při úvaze, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a že teprve pokud navrhovatel prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže navrhovatel existenci splatné pohledávky vůči dlužníku nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh bez dalšího zamítnout dle ust. § 143 odst. 2 IZ.

Pokud jde o důvody zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedoložení pohledávky insolvenčním navrhovatelem, lze s dlužníkem souhlasit potud, že Nejvyšší soud v R 14/2011 dovodil, že důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. V témže usnesení ovšem Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Těmto požadavkům však insolvenční soud v napadeném usnesení zjevně nedostál.

Jak plyne z jeho odůvodnění, jež odvolací soud reprodukoval v podstatné části shora, postavil soud své zamítavé rozhodnutí toliko na obecném konstatování, že to, jaký je důvod a výše Pohledávky , závisí na obsáhlém dokazování a na tom, že předmětem dalšího dokazování by muselo být to, jaké skutečnosti nastaly ve vztahu mezi navrhovatelkou a dlužníkem po 28.2.2009 . Soud prvního stupně nejenže neuvedl, jakou konkrétní skutečnost či skutečnosti považuje pro posouzení důvodnosti Pohledávky za sporné, ale ani nevysvětlil, proč má zato, že sporné skutečnosti (které nadto konkrétně neoznačil) nebude možno objasnit provedením listinných důkazů označených navrhovatelkou, resp. jaké jiné konkrétní důkazy by musely být provedeny.

Insolvenční soud přitom na jednání konaném dne 17.7.2012 (č.l. A-22) tyto důkazy (šlo celkem o 17 listinných důkazů) provedl, aniž by se vypořádal s tím, proč (téměř ze všech) z nich neučinil žádná skutková zjištění, a aniž by ozřejmil, z jakých důkazů učinil některá dílčí skutková zjištění. Rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovým závěrům, je nepřezkoumatelné, což je důvodem pro jeho kasaci.

Odvolací soud je stejně jako navrhovatelka toho názoru, že k závěru o spornosti Pohledávky nemůže vést odkaz na (značnou) délku nalézacího řízení ani zjištění, že Pohledávka není identifikována v účetnictví dlužníka, ani to, že soudu není známo, jaké skutečnosti nastaly poté, co navrhovatelka obdržela od družstva poslední výpis z Účtu.

Vzhledem ke shora popsaným zjištěním dospěl odvolací soud k závěru, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, proto postupoval podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ, napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 9.ledna 2013

JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová