2 VSPH 1244/2010-A-32
KSHK 41 INS 7202/2010 2 VSPH 1244/2010-A-32

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Jiřího Trojana, bytem Karla Michla 258, Dobruška, zast. advokátem JUDr. Františkem Hanákem, sídlem Adámkova 149, Hlinsko, zahájené na návrh a) UniCredit Bank Czech Republic, a.s., sídlem Na Příkopě 858/20, Praha 1, a b) Komerční banky, a.s., sídlem Na Příkopě 33 č.p. 969, Praha 1, zast. advokátem JUDr. Petrem Balcarem, sídlem Revoluční 15, Praha 1, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 41 INS 7202/2010-A-27 ze dne 7.prosince 2010

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 41 INS 7202/2010-A-27 ze dne 7.prosince 2010 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové ve výroku označeným usnesením rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek Jiřího Trojana (dále jen dlužník) a že se na jeho majetek prohlašuje konkurs (body I. a II. výroku), insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Pavla Bureše (bod III. výroku), rozhodl, že účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu nastávají dne 7.12.2010 ve 15 hod. 20 min. (bod IV. výroku), vyzval věřitele, aby přihlásili pohledávky za dlužníkem a sdělili, jaká zajišťovací práva uplatňují na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách (body V. a VII. výroku), osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, vyzval, aby plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (bod VI. výroku), na den 26.1.2011 nařídil přezkumné jednání a schůzi věřitelů (bod VIII. výroku), insolvenčnímu správci uložil, aby mu do 20.1.2011 předložil seznam přihlášených pohledávek a písemnou zprávu o své činnosti a o hospodářské situaci dlužníka (bod IX. výroku), a rozhodl, že jeho rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku (bod X. výroku).

V odůvodnění usnesení soud v první řadě reprodukoval obsahy insolvenčních návrhů, k nimž konkrétně uvedl, že:

-UniCredit Bank Czech Republic, a.s. (dále jen navrhovatel a) tvrdila, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku z titulu směnečného rukojemství za výstavce blanko směnky PROMA CZ, s.r.o. (dále též jen přímý dlužník) ve výši 95.422.149,-Kč (dále jen pohledávka a), -Komerční banka, a.s. (dále jen navrhovatel b) tvrdila, že má vůči dlužníkovi splatné pohledávky z titulu směnečného rukojemství za výstavce čtyř vlastních směnek PROMA CZ, s.r.o. v celkové výši 192.757.595,35 Kč (dále jen pohledávky b).

Po provedeném řízení dospěl insolvenční soud k závěru, že oba navrhovatelé osvědčili existenci svých pohledávek za dlužníkem.

Ohledně navrhovatele a) to dovodil na základě zjištění ze smlouvy ze dne 29.7.2005, jíž navrhovatel a) poskytl přímému dlužníkovi úvěr ve výši 100 miliónů Kč (dále jen úvěrová smlouva), ze smlouvy o budoucím vyplnění vlastní směnky ze dne 25.7.2005 (zajišťující závazek přímého dlužníka z úvěrové smlouvy) a z vlastní směnky ze dne 29.7.2005 (splatné dne 24.3.2010), kterou dlužník podepsal za výstavce (přímého dlužníka) jako jeho jednatel a kterou současně avaloval. Soud neuvěřil tvrzení dlužníka, že směnku jako směnečný rukojmí nepodepsal, jelikož z dodatku k úvěrové smlouvě ze dne 19.4.2006 a z jeho vyjádření ze dne 12.7.2010 plyne opak. Insolvenční soud nepovažoval za důvodnou námitku neplatnosti převzetí směnečného rukojemství pro rozpor s ust. § 196a obchodního zákoníku ani námitku probíhajícího insolvenčního řízení ve věci přímého dlužníka.

Ohledně navrhovatele b) vyšel ze zjištění učiněných z vlastních směnek znějících na částky 147.786.297,64 Kč, 11.039.374,75 Kč a 33.675.749,31 Kč (splatných dne 10.12.2009) a z vlastní směnky znějící na částku 256.173,65 Kč (splatnou dne 25.6.2010) vystavených přímým dlužníkem. Konstatoval, že dlužník se za splnění směnečných závazků jako směnečný rukojmí zaručil a neprokázal, že byly uhrazeny.

Současně soud cituje ust. § 3 odst. 1, 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) dospěl k závěru, že dlužník má více věřitelů, vůči nimž má závazky s dobou splatnosti delší než 30 dnů, postupoval proto podle ust. § 136 odst. 1 téhož zákona a rozhodl o zjištění jeho úpadku.

Výrok o prohlášení konkursu odůvodnil tím, že konkurs je jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení dlužníkova úpadku, neboť nejsou dány podmínky pro oddlužení-když dlužník návrh na řešení úpadku touto formou nepodal-ani pro reorganizaci.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání setrval na své dosavadní argumentaci, dle níž není podpis na vlastní směnce ze dne 29.7.2005 jeho podpisem, pohledávka navrhovatele a) zanikla v důsledku započtení provedeného přímým dlužníkem, dohoda o směnečném rukojemství týkající se pohledávky navrhovatele a) a pohledávek navrhovatele b) nebyla schválena valnou hromadou přímého dlužníka, navrhovatel b) nepředložil přímému dlužníkovi (výstavci směnek) ani dlužníkovi (ručiteli) směnky k placení a navrhovatelé a) a b) přihlásili pohledávky zajištěné směnkami rovněž do insolvenčního řízení vedeného s přímým dlužníkem. Z toho dlužník dovozoval, že k prokázání existence pohledávek navrhujících věřitelů by bylo nutno provést rozsáhlé dokazování přesahující meze insolvenčního řízení. Insolvenční soud proto podle něj pochybil, pokud se jeho argumenty nezabýval a insolvenční návrhy nezamítl.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), nestanoví-li IZ jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční řízení. Podle ust. § 5 téhož zákona spočívá insolvenční řízení zejména na zásadě, že a) musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, b) věřitelé, kteří mají stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti, c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitelů nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce, d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

Podle ust. § 133 IZ lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o němž lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka. Dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil.

V souvislosti s ustanoveními citovanými shora považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že vztah IZ a OSŘ je vztahem zákona speciálního k zákonu obecnému. Jinými slovy, úprava obsažená v OSŘ se v insolvenčním řízení použije přiměřeně v případech, kdy IZ odlišnou úpravu neobsahuje, přičemž jeho aplikace nesmí odporovat zásadám, na nichž spočívá insolvenční řízení.

Jak plyne z toho, co uvedeno výše, postavil soud prvního stupně závěr o zjištění úpadku dlužníka ve formě insolvence na tom, že navrhovatelé a) a b) doložili, že vůči dlužníkovi mají peněžité pohledávky déle než 30 dnů po splatnosti. Při jednání, jež vydání napadeného rozhodnutí předcházelo a jež se konalo dne 27.10.2010, však insolvenční soud dokazování v potřebném rozsahu neprovedl. Z protokolu o jednání plyne, že soud provedl řádné dokazování pouze přihláškami pohledávek a) a b) a nikoli dalšími listinami, na nichž postavil svá skutková zjištění (směnkami, úvěrovou smlouvou, smlouvou o budoucím vyplnění vlastní směnky apod.). Jinými slovy, soud prvního stupně ve věci rozhodl, aniž by zákonem předvídaným způsobem řádně zjistil skutkový stav a učinil z něj odpovídající právní závěry.

Odvolací soud v této souvislosti podotýká, že i v insolvenčním řízení je třeba aplikovat úpravu obsaženou v ust. § 129 odst. 1 OSŘ, dle níž se důkaz listinou provádí (pouze) tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Jestliže není důkaz listinou proveden nebo je proveden jiným než zákonem předvídaným způsobem, nelze než konstatovat, že dokazování nebylo provedeno řádně a že zjištění, která soud jako zásadně významná pro právní posouzení věci z takto vadně provedených důkazů učinil, nelze při rozhodování využít.

Napadené unesení však neobstojí ani z důvodů uvedených níže.

Judikatura Vrchního soudu v Praze je již ustálena v tom, že rozhodnutí o úpadku dlužníka vydané k insolvenčnímu návrhu jeho věřitele musí být s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí vždy odůvodněno, a dle ust. § 167 odst. 2 OSŘ se tak musí stát způsobem uvedeným v ust. § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce, a jak se vypořádal s právně významnými námitkami dlužníka. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Odůvodnění napadeného usnesení však shora uvedeným požadavkům nevyhovuje. Soud prvního stupně se totiž s obranou (námitkami) dlužníka dostatečně nevypořádal, zejména co se týče tvrzení, že pohledávka navrhovatele a) zanikla v důsledku započtení provedeného přímým dlužníkem nebo že navrhovatel b) nepředložil směnky k placení. Navíc se soud v závěru o dlužníkově úpadku ve formě insolvence omezil jen na konstatování, že dlužník je v úpadku, neboť má více věřitelů, vůči kterým má závazek s dobou delší 30 dnů po splatnosti a je tedy naplněno ust. § 3 odst. 1 a 2 IZ . Tato nijak konkretizovaná zjištění však sama osobě k závěru o úpadkové situaci dlužníka nevedou, neboť nevypovídají nic o tom, zda dlužník je dle ust. § 3 odst. 1 písm. c) IZ schopen tyto závazky plnit či nikoli nebo zda je dána některá z vyvratitelných právních domněnek uvedených v ust. § 3 odst. 2 téhož zákona.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že se soud prvního stupně dopustil v řízení vad, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Postupoval proto podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ, napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Na soudu prvního stupně bude, aby v další fázi řízení při nařízeném jednání (na němž přiměřeně aplikuje příslušná ustanovení OSŘ týkající se přípravy a průběhu jednání před soudem) projednal, zda navrhující věřitelé doložili své splatné pohledávky za dlužníkem a zda unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že byl osvědčen dlužníkův úpadek.

K námitkám dlužníka a pro potřeby dalšího průběhu řízení považoval odvolací soud za vhodné upozornit na přiléhavou (směnečnou) judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž: -pokud žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní směnky popře její pravost, leží důkazní břemeno ohledně pravosti směnky (pravosti podpisu žalovaného na směnce) na žalobci, který směnku k důkazu předložil (srovnej např. rozsudek sp.zn. 29 Cdo 3478/2007 ze dne 21.12.2009), -směnečný rukojmí (avalista) může vznášet vůči remitentovi (oprávněnému) ze směnky (s výhradou nepoctivosti nabytí směnky) zásadně jen takové námitky, které mají původ v jeho vztahu k remitentovi jako majiteli směnky (srovnej např. rozsudek sp.zn. 29 Odo 896/2002 ze dne 5.8.2003), -neplatnost dohody o převzetí směnečného rukojemství nezpůsobuje neplatnost samotné směnky ani neplatnost podpisu osoby, která převzala rukojemství, ale může založit kauzální námitku avalisty ve vztahu ke konkrétní osobě oprávněné ze směnky (srovnej např. rozsudek sp.zn. 29 Odo 430/2002 ze dne 7.5.2003), -uplatnění pohledávky ze směnky vůči směnečnému rukojmímu není podmíněno uplatněním pohledávky vůči výstavci směnky vlastní (srovnej např. rozsudek sp.zn. 29 Cdo 998/2009 ze dne 8.6.2010).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 18.února 2011

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová