2 VSPH 1240/2014-A-12
KSCB 27 INS 8008/2014 2 VSPH 1240/2014-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice V.L.K., s.r.o., sídlem U Černé věže 336/12, České Budějovice, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 8008/2014-A-7 ze dne 15. dubna 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 8008/2014-A-7 ze dne 15. dubna 2014 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným usnesením uložil V.L.K., s.r.o. (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, aby do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že majetek dlužnice tvoří hotovost v pokladně ve výši 675,-Kč, dobytné pohledávky ve výši cca 125.000,-Kč a zásoby v hodnotě 6.850,-Kč. Cituje ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) vysvětlil, že záloha na náklady insolvenčního řízení je nutná nejen k tomu, aby měl insolvenční správce k dispozici potřebné finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, ale i k zajištění úhrady jeho odměny, jež v případě konkursu činí 45.000,-Kč. Výši zálohy stanovil s ohledem na to, že v situaci, kdy majetek dlužnice tvoří převážně pohledávky, nelze získat prostředky na úhradu nákladů insolvenčního řízení v počátku řízení jiným způsobem.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že nepodniká, nevlastní žádný majetek, a není proto schopna požadovanou zálohu uhradit. Požadovala, aby odvolací soud její výši snížil s tím, že je schopna zaplatit částku 9.000,-Kč.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích, a povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud ani dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Odvolací soud považoval v první řadě za potřebné uvést, že s účinností od 1.1.2014 bylo ust. § 108 IZ kromě jiného doplněno v odstavci 1 úpravou, podle níž není důvodem, pro který by bylo možné upustit od požadavku na uhrazení zálohy, skutečnost, že dlužník nemá žádný (zpeněžitelný) majetek. Až na zákonem odůvodněné výjimky bude tedy povinnost k úhradě zálohy postihovat každého insolvenčního navrhovatele. Jinými slovy, výzva k zaplacení zálohy bude po splnění podmínek obsažených v ust. § 108 IZ namístě i tehdy, pokud dlužník nemá (dostatečný) majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení. Insolvenční řízení s nedostatečným majetkem by pak měla být řešena podle ust. § 314 a § 315 IZ o nepatrném konkursu.

Z výše uvedeného rovněž plyne, že v případě zjištění absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení neposkytuje zákon podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Disponuje-li dlužník takovým majetkem a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, lze pak požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se však, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, výsledek tohoto testu zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle IZ.

Z insolvenčního návrhu a k němu připojených příloh odvolací soud v dané věci ověřil, že dlužnice má vůči více věřitelům splatné závazky přesahující 4.490.000,-Kč, přičemž její majetek tvoří toliko hotovost 675,-Kč, zásoby (blíže nespecifikované, o jejichž prodejnosti dlužnice nic netvrdí) v hodnotě 6.850,-Kč a pohledávky, jež sice dle seznamu připojeného k návrhu dosahovaly výše 354.899,96 Kč, avšak dle doplnění seznamu ze dne 10.4.2014 již činily pouze 125.855,-Kč. Z těchto informací nelze dle názoru odvolacího soudu dovodit, že dlužnice má dostatek majetku použitelného k úhradě nákladů nezbytných k výkonu funkce insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku i k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Skutečnost, že jediný hodnotnější majetek dlužnice tvoří pohledávky, jež nebyly třetími osobami dobrovolně uhrazeny, přitom zřetelně podporuje závěr o potřebnosti úhrady zálohy, jež bude správci sloužit mj. právě k vymáhání pohledávek do majetkové podstaty. Protože prostředky nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak, soud prvního stupně nepochybil, když po dlužnici zaplacení zálohy požadoval, přičemž i jím určenou výši lze považovat za přiměřenou.

Odvolací soud je totiž toho názoru, že za dosavadního stavu věci nelze řešit úpadek dlužnice jinak než konkursem (popř. nepatrným konkursem), v němž tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné (vedle ostatních nákladů) vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a novelizované vyhlášky č. 313/2007 Sb. (která nabyla účinnosti dne 1.1.2014 a dle článku II. vyhlášky č. 398/2013 Sb. se aplikuje v tomto případě) bude činit nejméně 45.000,-Kč bez DPH. S ohledem na dosud zjištěný rozsah a kvalitu majetku dlužnice (viz závěry výše) tak nelze mít za odůvodněný předpoklad, že zpeněžením majetkové podstaty budou získány finanční prostředky postačující k úhradě všech nákladů insolvenčního řízení.

K argumentaci dlužnice, že nedisponuje finančními prostředky použitelnými k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že jako podnikatelka byla dle ust. § 98 IZ povinna podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku. Jestliže před podáním insolvenčního návrhu nehospodařila s finančními prostředky náležitě a použila je k jinému účelu, a není proto schopna požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst k tíži toliko jí.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným, napadené usnesení shledal věcně správným a podle ust. § 219 o.s.ř. je potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 23. října 2014

JUDr. Jiří K a r e t a , v . r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná