2 VSPH 1236/2016-A-14
KSPH 62 INS 10874/2016 2 VSPH 1236/2016-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Dimitriose Betose, bytem Bříství 96, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 62 INS 10874/2016-A-9 ze dne 30. května 2016

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 62 INS 10874/2016- A-9 ze dne 30. května 2016 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 62 INS 10874/2016-A-9 ze dne 30.5.2016 uložil Dimitriosu Betosovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem ze dne 6.5.2016 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že usnesením ze dne 9.5.2016 (č.d. A-7) vyzval dlužníka k doložení originálu či úředně ověřené kopie výpisu z rejstříku trestů. Dlužník reagoval podáním doručeným soudu dne 24.5.2016 (č.d. A-8), v němž uvedl další dva věřitele s pohledávkami v celkové výši 14.391,22 Kč a k němuž připojil výpis z rejstříku trestů. Soud konstatoval, že z výpisu z rejstříku trestů vyplývá, že dlužník byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin zpronevěry, a dovodil, že vzhledem k tomu nelze povolit řešení jeho úpadku oddlužením, a jediným možným řešením je tudíž prohlášení konkursu na jeho majetek. Nad rámec uvedeného dodal, že dlužník má dluhy z podnikání, a v této souvislosti odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015. Vzhledem k tomu, že lze důvodně předpokládat řešení úpadku dlužníka konkursem a že dlužník vlastní toliko věci nepatrné hodnoty, uložil mu soud povinnost uhradit zálohu ve shora uvedené výši, jež bude sloužit k hrazení odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, jež mu vzniknou v souvislosti s výkonem jeho činnosti.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že mu povinnost uhradit zálohu isir.justi ce.cz na náklady insolvenčního řízení neuloží, popř. napadené usnesení zruší. Namítal, že soud prvního stupně bez dalšího dovodil, že návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr jen proto, že byl pravomocně odsouzen, aniž by blíže zkoumal okolnosti daného případu. Předeslal, že judikatura soudů vyšší instance je ustálena v tom, že i osoba odsouzená za trestný čin majetkové povahy může dojít oddlužení, a v této souvislosti odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH 53/2009 ze dne 6.2.2009 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 VSOL 181/2008 ze dne 18.12.2008. Tvrdil, že se vždy snažil následky způsobené trestným činem napravit, kontaktoval poškozeného a dohodl se s ním na náhradě škody formou splátkového kalendáře, jenž beze zbytku dodržuje (s pomocí svých blízkých), přičemž ke dni podání odvolání již téměř uhradil způsobenou škodu (zbývá uhradit 342,-Kč, tj. 0,014 %) a zbývá toliko uhradit smluvní úrok z prodlení a náklady vynaložené v souvislosti s vymáháním pohledávky (ve výši 15.213,-Kč). Dále poukázal na to, že vyvíjí maximální možné úsilí, aby získal zaměstnání s co nejvyšším příjmem, proto započal výcvik v autoškole potřebný k získání řidičského oprávnění skupiny C umožňující výkon zaměstnání řidiče v mezinárodní kamionové dopravě. Závěrem podotkl, že podal insolvenční návrh z důvodu své platební neschopnosti, tudíž je zjevné, že v šibeničním termínu (3 dnů) uhradit tak vysokou částku (50.000,-Kč), z čehož dovozoval, že uložit mu za těchto podmínek povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení je v rozporu se zásadami insolvenčního řízení, neboť splňuje podmínky pro povolení oddlužení. Soud podle něj může bez zbytečného odkladu rozhodnout o úpadku a spojit s ním rozhodnutí o povolení oddlužení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení může insolvenční soud určit výši zálohy až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro posouzení, zda je namístě požadovat po navrhovateli zaplacení zálohy a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení úpadku dlužníka (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci.

V dané věci založil soud prvního stupně své rozhodnutí na tom, že návrhem na povolení oddlužení byl sledován nepoctivý záměr, neboť dlužník byl pravomocně odsouzen za majetkový trestný čin.

Z ustálené judikatury reprezentované např. usnesením Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 14/2009 ze dne 28.7.2011 uveřejněným pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přitom vyplývá, že ust. § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Insolvenční zákon v ust. § 395 odst. 3 ve znění účinném do 31.12.2013 příkladmo vypočítával okolnosti (mimo jiné i trestněprávní minulost dlužníka), z nichž bylo možné usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení. Tyto okolnosti však představovaly právní domněnky, jež jsou pouze možným vodítkem, ze kterého lze usuzovat na nepoctivý záměr, nikoli ho mít za nezvratný. Jinak řečeno zjištění, že je zde některá ze skutečností dříve uvedených v ust. § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, ještě sama o sobě nemusela (nemusí) vést k závěru, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Na této situaci se nic nezměnilo ani s novou úpravou účinnou od 1.1.2014. Také osoba odsouzená za trestný čin majetkové povahy může dosáhnout oddlužení, jestliže její trest byl např. zahlazen, jestliže svým dalším chováním zřetelně projevuje poctivý záměr následky činem způsobené napravit, jestliže veškerých svých schopností a možností využívá k úhradě závazků, a lze proto očekávat, že i pro věřitele bude oddlužení výhodnějším uspořádáním majetkových vztahů k dlužníkovi.

V daném případě založil soud prvního stupně závěr o nepoctivém záměru dlužníka toliko na tom, že z výpisu z evidence rejstříku trestů vyplývá, že dlužník byl pravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 39 T 201/2014, jež nabylo právní moci dne 26.2.2015, podle ust. § 206 odst. 3 trestního zákona odsouzen pro úmyslný trestný čin zpronevěry k podmíněnému trestu odnětí svobody, aniž by blíže zkoumal okolnosti daného případu (např. zda dlužník škodu způsobenou trestným činem uhradil a zda tuto skutečnost doložil). Odvolací soud je přitom toho názoru, že pokud by dlužník svým chováním (mj. uhrazením způsobené škody) zřetelně projevil poctivý záměr napravit následky způsobené trestným činem, pak by v situaci, kdy zde nejsou jiné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka (žádné takové okolnosti se z obsahu napadeného usnesení nepodávají), byl závěr soudu prvního stupně o nepřípustnosti oddlužení v dané věci neodůvodněný.

Pro rozhodnutí o odvolání je však podstatné, že dlužník má závazky vůči GE Money Bank, a.s., Meetpoint Praha, s.r.o., Europen Data Project, s.r.o., Raiffeisenbank, a.s., Okresní správě sociálního zabezpečení Nymburk, Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj, Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, Victoria Tip, a.s. a Obci Bříství, jež označil jako závazky pocházející z jeho podnikání.

Vrchní soud v Praze v usnesení č.j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16 ze dne 25.8.2016 (jež je v elektronické podobě dostupné v insolvenčním rejstříku a na jehož odůvodnění proto odvolací soud odkazuje) podrobně vysvětlil podmínky současné úpravy subjektivní přípustnosti oddlužení obsažené v ust. § 389 insolvenčního zákona a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení, přičemž ze závěrů obsažených v publikované právní větě obsažené v usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015 uveřejněného pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle ust. § 389 insolvenčního zákona oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, posuzuje insolvenční soud, zda některý ze závazků dlužníka, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli ust. § 389 insolvenčního zákona (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tomto směru kvalifikoval své závazky sám dlužník.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když se povahou dlužníkových závazků blíže nezabýval, a tudíž se nevypořádal s tím, zda je dlužník ve smyslu ust. § 389 insolvenčního zákona osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, či nikoli.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) a ust. § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení soud prvního stupně opětovně posoudí podmínky subjektivní přípustnosti oddlužení dle ust. § 389 insolvenčního zákona, a shledá-li, že dlužník je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, posoudí ekonomickou nabídku dlužníka ve vztahu k navrhovanému způsobu řešení jeho úpadku oddlužením, od čehož odvodí svůj závěr, zda jsou dány podmínky pro uložení povinnosti dlužníkovi zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, či nikoli. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 21. listopadu 2016

JUDr. Jiří K a r e t a , v.r. předseda senátu Za správnost: J. Vlasáková