2 VSPH 1233/2010-A-63
MSPH 95 INS 6468/2010 2 VSPH 1233/2010-A-63

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka VM TRANSPORT s.r.o., sídlem U Svobodárny 1180/14, Praha 9, zahájené na návrh a) Miroslava Ďurici, bytem Malá Strana 359, Suchdol nad Odrou, zast. advokátkou JUDr. Adélou Drdlovou, sídlem Konviktská 291/24, Praha 1, b) Slavomíra Byrtuse, bytem Střítež 130, Střítež u Českého Těšína, c) Jaroslava Borzy, bytem Polní 1852/49, Český Těšín, o odvolání navrhovatele a) proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 6468/2010-A-50 ze dne 25.října 2010

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 6468/2010-A-50 ze dne 25.října 2010 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 95 INS 6468/2010-A-50 ze dne 25.10.2010 zamítl insolvenční návrh, jímž se Miroslav Ďurica, Slavomír Byrtus a Jaroslav Borza (dále jen navrhovatelé, popř. navrhovatelé a/, b/ a c/) domáhali vydání rozhodnutí o úpadku VM TRANSPORT s.r.o. (dále jen dlužník), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka domáhal navrhovatel a) s tím, že má na základě pracovní smlouvy ze dne 18.12.2007 za dlužníkem pohledávku ve výši 21.500,-Kč sestávající ze mzdy za prosinec roku 2009 a stravného za stejné období; splatnost pohledávky nastala v lednu 2010. Navrhovatel b) uvedl, že má na základě pracovní smlouvy ze dne 1.9.2009 za dlužníkem pohledávku ve výši 11.553,-Kč sestávající ze mzdy za říjen roku 2009 a stravného za stejné období ve výši 536,-Kč a pohledávku ve výši 1.031,25 EUR; splatnost pohledávek nastala v listopadu 2009. Navrhovatel c) uvedl, že na základě pracovní smlouvy ze dne 18.9.2009 vykonával pro dlužníka práci řidiče mezinárodní kamionové dopravy, přičemž má vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 25.000,-Kč sestávající ze mzdy za prosinec roku 2009; splatnost pohledávky nastala v listopadu 2009. Navrhovatelé označili dalších devět věřitelů dlužníka a tvrdili, že jejich pohledávky jsou více než 30 dní splatné.

Dlužník navrhl zamítnutí insolvenčního návrhu, přičemž popřel existenci pohledávek navrhovatelů i jimi označených věřitelů. Pokud se jedná o pohledávky navrhovatelů, uvedl, že vůči nim započetl své pohledávky plynoucí z hmotné odpovědnosti navrhovatelů v pozici zaměstnanců. Soud dospěl k závěru, že navrhovatelé nedostatečně vylíčili okolnosti týkající se tvrzených splatných pohledávek (nedostatečnou konkretizací pracovněprávních nároků opírajících se o neuhrazené mzdy, cestovní náhrady či stravné neboli diety), a k prokázání existence svých práv nenabídli dostatek významných důkazů. Z těchto důvodů by v řízení bylo třeba provádět rozsáhlé dokazování o jejich pohledávkách. Navrhovatelé je charakterizovali jako pracovněprávní nároky představující mzdu a další náhrady z uzavřených pracovních smluv, ale dlužník namítl, že vůči těmto pohledávkám započetl splatné pohledávky, které má vůči nim. Navrhovatelé přitom neoznačili další listinné důkazy, které by byly schopny odstranit pochybnosti o sporných skutečnostech tkvících v dlužníkových námitkách. Je tedy zřejmé, že pouze z listin předložených věřiteli (pracovních smluv, korespondence věřitelů a dlužníka) nelze dovodit existenci jimi tvrzených pohledávek za dlužníkem, jinými slovy, soud nemůže za daného stavu uzavřít, že pohledávky věřitelů jsou co do důvodu a výše (včetně splatnosti) po právu. Proto podle ust. § 143 insolvenčního zákona insolvenční návrh zamítl.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se včas odvolal navrhovatel a) a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumentoval zejména tím, že jako zaměstnanec předložil všechny listiny, které měl k dispozici-pracovní smlouvu, potvrzení o zaměstnání a dopis dlužníka ze dne 13.1.2010, z něhož vyplývá, že má vůči dlužníkovi nárok na mzdu a stravné za prosinec roku 2009 ve výši 21.500,-Kč. Dlužník tuto pohledávku nezpochybnil, pouze tvrdil, že za ním měl splatnou pohledávku, kterou započetl. Dlužník však ničím neprokázal, že mu navrhovatel a) skutečně způsobil škodu, již započetl vůči jeho pohledávce. Totéž přitom platí i o pohledávkách zbývajících navrhovatelů. Navrhovatel a) poukázal též na to, že dlužník uplatňoval škodu podle dohody o hmotné odpovědnosti, již lze použít jen v případě, že dojde ke ztrátě hodnot svěřených k vyúčtování. Navrhovatel a) má proto zato, že v řízení bylo osvědčeno, že on i další věřitelé mají proti dlužníkovi splatné pohledávky. Připomněl rovněž, že dlužník nepředložil seznamy svého majetku a závazků, a proto podle ust. § 3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona platí, že dlužník není schopen plnit své závazky.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení, dokazování v potřebném rozsahu podle ust. § 213 odst. 1 a 2 o.s.ř. doplnil a zopakoval a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Z pracovní smlouvy ze dne 18.12.2007 uzavřené mezi navrhovatelem a) a dlužníkem soud zjistil, že navrhovatel a) byl u dlužníka zaměstnán na dobu neurčitou jako řidič. Podle potvrzení o zaměstnání ze dne 29.12.2009 skončil pracovní poměr navrhovatele a) ke dni 31.12.2009. Dopisem ze dne 13.1.2010 oznámil dlužník navrhovateli a), že navrhovatel a) má vůči němu pohledávku z titulu mzdy a stravného v celkové výši 21.500,-Kč, zatímco navrhovatel a) má vůči němu závazky ve výši 8.151,-Kč z vyúčtování jízd oproti poskytnutým zálohám a závazek z titulu způsobené škody ve výši 30.821,-Kč, která mu byla účtována fakturou č. 2900376 ze dne 31.12.2009. Současně navrhovateli a) sdělil, že provede zápočet vzájemných pohledávek. Podle ust. § 105 insolvenčního zákona je věřitel, jenž podává insolvenční návrh, povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. V této souvislosti je třeba uvést, že insolvenční řízení náleží mezi ty druhy občanského soudního řízení, jež nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka, a že doložením existence své splatné pohledávky věřitel prokazuje, že je podle ust. § 97 odst. 3 insolvenčního zákona osobou oprávněnou podat insolvenční návrh. Úspěch věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, závisí v tomto řízení nejen na tom, zda bude osvědčen úpadek osoby, proti níž návrh směřuje, ale základním předpokladem dosažení pro navrhovatele příznivého výsledku řízení je to, že prokáže, že k podání návrhu je oprávněn. Proto zákon vyžaduje, aby věřitel připojil k návrhu všechny listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci jeho splatné pohledávky. Pokud se věřiteli nepodaří prokázat oprávnění k podání insolvenčního návrhu, soud insolvenční návrh zamítne podle ust. § 143 odst. 1 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Dále je třeba uvést, že dle ustálené judikatury vyjádřené například v usnesení Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 je důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním, apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Rozhodnutí, jímž soudu zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Pouze pro úplnost považoval odvolací soud za nutné zopakovat, že podle ust. § 143 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, věřitel nedoloží, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebude osvědčen úpadek dlužníka.

Jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, jež odvolací soud reprodukoval v podstatné části shora, zamítl soud prvního stupně v daném případě insolvenční návrh proto, že navrhovatelé nedoložili, že vůči dlužníkovi mají splatnou pohledávku, a za této situace nepovažoval za nutné zabývat se zjišťováním, zda je dlužník v úpadku.

Odvolací soud nesdílí závěr insolvenčního soudu o nedoložení oprávnění navrhovatele a) podat insolvenční návrh. Z výše uvedených zjištění je totiž nesporné, že navrhovateli a) vznikla vůči dlužníkovi pohledávka z titulu neuhrazené mzdy a stravného za měsíc prosinec 2009, která se stala splatnou. Tato skutečnost vyplývá jak z řádně uzavřené pracovní smlouvy, když z citovaného potvrzení je zřejmé, že pracovní poměr skončil teprve k 31.12.2009, tak z dopisu dlužníka ze dne 13.1.2010, jímž dlužník existenci této pohledávky potvrdil.

Jak vyplývá například z usnesení Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 29 Odo 156/2005 ze dne 3.6.2007, které se sice vyjadřovalo k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, jež se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní i pro výklad insolvenčního zákona, není-li doloženo tvrzení dlužníka, že splatná pohledávka věřitele zanikla tím, že dlužník po zahájení konkursního řízení učinil úkon směřující k započtení své pohledávky, platí, že navrhující věřitel svou pohledávku vůči dlužníku doložil.

Z provedených důkazů nelze dovodit, že pohledávka navrhovatele a) vůči dlužníkovi zanikla započtením. Ze zmíněného dopisu dlužníka totiž jednak vyplývá, že všechny jím tvrzené pohledávky nebyly dosud splatné (pohledávka vyúčtovaná fakturou č. 29000376), a především dlužník neprokázal, že podle ust. § 580 občanského zákoníku učinil vůči navrhovateli a) projev směřující k započtení. V dopise totiž navrhovateli a) pouze oznámil, že vzájemné pohledávky započte. Lze tedy uzavřít na tom, že navrhovatel a) doložil, že má splatnou pohledávku vůči dlužníkovi.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání důvodným, postupoval proto podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 3.února 2011

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová