2 VSPH 1231/2015-A-17
KSPH 65 INS 12114/2015 2 VSPH 1231/2015-A-17

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Josefa Vávry, bytem U Cukrovaru 1067, Kralupy nad Vltavou, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 65 INS 12114/2015-A-11 ze dne 2. června 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 65 INS 12114/2015-

A-11 ze dne 2. června 2015 se m ě n í tak, že se dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 65 INS 12114/2015-A-11 ze dne 2.6.2015 uložil Josefu Vávrovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem doručeným dne 11.5.2015 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 10 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se dlužník domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Z návrhu a seznamů k němu připojených soud zjistil, že má splatné nezajištěné závazky v celkové výši 758.012,81 Kč, z nichž část v rozsahu 367.637,15 Kč, tj. 48,5%, vznikla z podnikání. Dlužník nemá žádnou vyživovací povinnost, jeho majetek tvoří jen osobní věci a běžné vybavení domácnosti, je osobou samostatně výdělečně činnou s příjmem 12.189,-Kč měsíčně a pobírá invalidní důchod ve výši 3.305,-Kč měsíčně, a ze svých příjmů je v oddlužení plněním splátkového kalendáře schopen uhradit na závazky nezajištěných věřitelů 331.500,-Kč (tj. 43,72 %).

Dále soud citoval ust. § 108 odst. 1 a 2 a § 38 odst. 2 insolvenčního zákona a § 8 vyhlášky č. 313/2007 Sb. a dovodil, že na majetek dlužníka bude zřejmě prohlášen konkurs, neboť významnou část jeho závazků představují závazky z podnikání, a soud nemůže předjímat, jakým způsobem budou s přihlédnutím k této skutečnosti hlasovat věřitelé o způsobu řešení jeho úpadku. S přihlédnutím k tomu, že dlužník nemá žádný zpeněžitelný majetek, rozhodl soud, jak uvedeno shora.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil, povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení mu neuložil a umožnil mu řešit jeho úpadek oddlužením, popř. aby je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání s poukazem na judikaturu Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci, na obsah důvodové zprávy další plánované novely insolvenčního zákona, jež má nabýt účinnosti od 1.7.2016, jejíž text je dostupný na webových stránkách vlády České republiky, na články insolvenčních správců JUDr. Oldřicha Řeháčka, Ph.D., MUDr. Mgr. Daniela Mališe, LL.M. a Mgr. Lukáše Pachla a rozhovor poskytnutý JUDr. Jaroslavem Burešem pro internetový server Česká justice namítal, že již platná právní úprava umožňuje řešit úpadek oddlužením i dlužníkům, již jsou či byli podnikateli a mají závazky z podnikání, a ust. § 392 odst. 1 téhož zákona předložení souhlasu věřitelů s tímto způsobem řešení úpadku (oproti situaci, kdy by plnění v oddlužení mělo být nižší než 30% pohledávek nezajištěných věřitelů) nevyžaduje. Za této situace by podle jeho názoru mělo být oddlužení povoleno, aniž by dlužníkům byla uložena povinnost zaplatit zálohu, a řešení způsobu oddlužení by mělo být zkoumáno dle ust. § 397 téhož zákona až na schůzi věřitelů.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že je nebude možno uhradit z majetkové podstaty.

Podle ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona může dlužník insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Podle ust. § 389 odst. 2 téhož zákona nebrání dluh z podnikání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona mohou věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, že dlužník má dluhy z podnikání.

Podle ust. § 405 odst. 1 a 2 téhož zákona neschválí insolvenční soud oddlužení, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 390 odst. 3 věty první insolvenčního zákona odmítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru.

Podle ust. § 395 insolvenčního zákona zamítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (odst. 1). Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odst. 2).

Vzhledem k odvolací argumentaci považoval odvolací soud za nutné v prvé řadě uvést, že Vrchní soud v Praze prosazuje v současné době názor, že nesouhlasné stanovisko k řešení úpadku dlužníka oddlužením je relevantní, jen pokud je vyjádřil věřitel pohledávky pocházející z podnikání, jenž ji již přihlásil do insolvenčního řízení. Jinak je pro posouzení subjektivní nepřípustnosti oddlužení ve smyslu ust. § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona relevantní, zda věřitel takové pohledávky, vznese takovou námitku a vyjádří nesouhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením na schůzi věřitelů podle ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, přičemž jeho nesouhlas lze pominout toliko v případě, že by se jednalo o pohledávku bagatelní, nebo že by se v kontextu dalších okolností věci jednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. V daném případě žádný věřitel pohledávky pocházející z podnikání své stanovisko ke způsobu řešení úpadku dlužníka nevyjádřil.

Pro rozhodnutí o odvolání je pak podstatné, že-jak uvedl soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení-z insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení a jejich příloh plyne, že příjem dlužníka postačuje k tomu, aby v průběhu 5 let oddlužení plněním splátkového kalendáře bylo uspokojeno alespoň 30% pohledávek nezajištěných věřitelů, jak to vyžaduje ust. § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným, podle ust. § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 občanského soudního řádu proto napadené usnesení změnil a povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení mu neuložil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 3. února 2016

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková