2 VSPH 1230/2015-A-12
KSPH 65 INS 14313/2015 2 VSPH 1230/2015-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníků Tomáše Svobody a Eriky Svobodové, bytem Kpt. Jaroše 1344, Neratovice, zahájené na návrh dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 65 INS 14313/2014-A-7 ze dne 4. června 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 65 INS 14313/2014-A-7 ze dne 4. června 2015 se m ě n í tak, že se dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 65 INS 14313/2014-A-7 ze dne 4.6.2015 (spisová značka uvedená v písemném vyhotovení rozhodnutí vykazuje zřejmou písařskou vadu v ročníku, neboť řízení bylo zahájeno v roce 2015, a nikoli v roce 2014) uložil Tomáši Svobodovi a Erice Svobodové (dále jen dlužník a dlužnice, popř. dlužníci), již se insolvenčním návrhem doručeným dne 1.6.2015 domáhali vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se dlužníci domáhali vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Z návrhu a seznamů k němu připojených soud zjistil, že mají splatné nezajištěné závazky v celkové výši 1.447.000,-Kč, z nichž část v rozsahu 954.713,50 Kč, tj. 66 %, vznikla z podnikání dlužníka. Dlužníci mají vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem, které s nimi žijí ve společné domácnosti, a dlužník je povinen hradit výživné ve výši 2.500,-Kč měsíčně k dalšímu nezletilému dítěti. Nejsou vlastníky žádného nemovitého majetku a jejich majetek tvoří jen osobní věci, běžné vybavení domácnosti, spotřební elektronika a starší osobní automobil. Dlužník je osobou samostatně výdělečně činnou s příjmem 10.333,-Kč měsíčně a pobírá příspěvek na bydlení ve výši 7.600,-Kč měsíčně, příjem dlužnice tvoří jen rodičovský příspěvek ve výši 7.600,-Kč. Kromě toho by příjem dlužníků mělo tvořit plnění v celkové výši 11.500,-Kč ze dvou darovacích smluv, z nichž by po uspokojení pohledávek za podstatou mohlo být v průběhu oddlužení uhrazeno 57% pohledávek nezajištěných věřitelů.

Dále soud citoval ust. § 108 odst. 1 a 2 a § 38 odst. 2 insolvenčního zákona a § 8 vyhlášky č. 313/2007 Sb. a dovodil, že na majetek dlužníků bude prohlášen konkurs, neboť významnou část jejich závazků představují závazky z podnikání. S přihlédnutím k tomu, že dlužníci nemají žádný zpeněžitelný majetek (současně však soud oproti tomu, co konstatoval výše, uvedl, že jsou vlastníky nemovitého majetku, leč nelze odhadnout, za kolik bude zpeněžen), rozhodl, jak uvedeno shora.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužníci včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud změnil, povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení jim neuložil a umožnil jim řešit jejich úpadek oddlužením. V odvolání namítali, že nemají žádné volné prostředky, a soudem určenou zálohu proto nejsou schopni uhradit. Soudu vytkli, že v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že jsou vlastníky nemovitého majetku, ačkoliv tomu tak není.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že je nebude možno uhradit z majetkové podstaty.

Podle ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona může dlužník insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Podle ust. § 389 odst. 2 téhož zákona nebrání dluh z podnikání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona mohou věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, že dlužník má dluhy z podnikání.

Podle ust. § 405 odst. 1 a 2 téhož zákona neschválí insolvenční soud oddlužení, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 390 odst. 3 věty první insolvenčního zákona odmítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru.

Podle ust. § 395 insolvenčního zákona zamítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (odst. 1). Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odst. 2).

Vzhledem k odvolací argumentaci považoval odvolací soud za nutné v prvé řadě uvést, že Vrchní soud v Praze prosazuje v současné době názor, že nesouhlasné stanovisko k řešení úpadku dlužníka oddlužením je relevantní, jen pokud je vyjádřil věřitel pohledávky pocházející z podnikání, jenž ji již přihlásil do insolvenčního řízení. Jinak je pro posouzení subjektivní nepřípustnosti oddlužení ve smyslu ust. § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona relevantní, zda věřitel takové pohledávky vznese takovou námitku a vyjádří nesouhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením na schůzi věřitelů podle ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, přičemž jeho nesouhlas lze pominout toliko v případě, že by se jednalo o pohledávku bagatelní, nebo že by se v kontextu dalších okolností věci jednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. V daném případě žádný věřitel pohledávky pocházející z podnikání své stanovisko ke způsobu řešení úpadku dlužníků nevyjádřil.

Pro rozhodnutí o odvolání je pak podstatné, že-jak uvedl soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení-z insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení a jejich příloh plyne, že příjem dlužníků z darovacích smluv postačuje k tomu, aby v průběhu 5 let oddlužení plněním splátkového kalendáře bylo uspokojeno alespoň 30% pohledávek nezajištěných věřitelů, jak to vyžaduje ust. § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání dlužníků důvodným, podle ust. § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 občanského soudního řádu proto napadené usnesení změnil a povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení jim neuložil.

Pouze pro úplnost považoval odvolací soud za nutné uvést, že diskrepance spočívající v tom, že soud prvního stupně v rozporu se skutečným stavem uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, že dlužníci jsou vlastníky blíže neurčených nemovitostí, neměla pro posouzení správnosti napadeného usnesení žádný význam.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 5. února 2016

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková